Kdo bude chtít Tolstého vynášet do nebe, ten si k tomu jistě najde dost důvodů, stejně jako ten, kdo ho bude chtít svatozáře zbavit. Nemíním psát o jeho literární tvorbě, i když byl bezpochyby geniálním spisovatelem světového formátu. Zajímá mě, jak žil a co si myslel. Některé jeho myšlenky jsou určitě obdivuhodné a mohou dnešního člověka ještě stále (nebo už zase!) oslovovat. Jistě bychom našli i dost dobrých důvodů, proč s některými názory Tolstého nesouhlasit. Záviš Kalandra ve své stati Lev Nikolajevič Tolstoj a Tomáš Garrigue Masaryk srovnává filozofii obou osobností. Nalézá některé shodné prvky v jejich učení a dochází k překvapivému závěru, že na rozdíl od Masaryka lze Tolstého řadit i přes jeho zásadu „neodporovat zlu násilím“ k radikálním reformátorům společnosti, ba snad dokonce téměř k revolucionářům. Tolstoj je Kalandrovi prostě bližší než Masaryk.

Jaký tedy Tolstoj opravdu byl? Každého člověka je třeba posuzovat především v kontextu doby a prostředí, tedy brát v úvahu, kdy a kde žil svůj život. Tolstoj se narodil 28.srpna 1828 v Jasné Poljaně, v sídle svých hraběcích rodičů. Jejich brzká ztráta hluboce zasáhla chlapcovu duši. Společně se sestrou a třemi bratry ho vychovávali příbuzní.

V šestnácti letech se přestal modlit a chodit do kostela, v něco ale stále věřil. Studium na Kazaňské univerzitě ho brzy přestalo bavit, takže se začal věnovat jen tomu, co ho zajímalo. Postupně byl uchvácen všemi možnými filozofickými naukami, ale nejvíce ze všeho spisy J. J. Rousseaua, jemuž v mládí prokazoval téměř božskou úctu. Nosil dokonce medailón s Rousseauovou podobiznou. Myšlenka o bratrství všech lidí mu už tenkrát byla blízká.

Jako mladý šlechtic trpěl zpočátku mnoha předsudky, které způsobily to, že si zakládal zejména na vnějším dojmu. Snažil se vyrovnat ostatním mladíkům své společenské vrstvy - chtěl být dobrým tanečníkem, oblékat se jako kavalír, mluvit bezvadně francouzsky, líbit se ženám, být po všech stránkách dokonalý. Zkrátka být člověkem „comme il faut“, což ho nakonec přivedlo až k tomu, že hrál hazardní hry, zadlužil se, vedl zhýralý život, až se za to později sám styděl. Nikdy však nepřestal být přímý a sebekritický.

Jeho zpočátku nevyhraněné názory na světskou moc postupně krystalizovaly - od služby v armádě (bojoval v Krymské válce), až k úplnému pacifismu. Tolstoj původně věřil a chtěl věřit v pokrok, ale později se to změnilo. V roce 1857 při cestě do Paříže viděl náhodou veřejnou popravu a jeho víra v pokrok se zhroutila jako domeček z karet. V hloubi duše cítil, že nic na světě nemůže ospravedlnit takové jednání. Začal tedy přemýšlet o civilizaci a zdálo se mu, že slovo pokrok je jen výmysl, kterým se kryjí lidé, hřešící proti lidskosti. "Nežije-li v lidech prastarý cit solidarity člověka s člověkem, není ani žádného pokroku. Pokrok je ostatně možný jen v lidské duši. Přestaneš-li už zítra ubližovat kterémukoliv člověku, udělal jsi pokrok". Etický cit vyzvedával jako něco absolutního, co stojí v člověku nade vším, a osobní sebezdokonalování jako jediný prostředek spásy. Svou nábožensko-morální koncepci se ovšem také snažil uvést do praxe na svém panství. Tolstoj přemýšlel, jak by co nejlépe prospěl rolníkům. Usoudil, že je jim třeba vzdělání, a tak začal studovat různé pedagogické koncepce, protože se chtěl věnovat školství. Založil v Jasné Poljaně školu s velmi svobodným režimem vyučování. Domácí úkoly se nedávaly, návštěva byla dobrovolná, disciplína volná, děti se učily jen dokud je to bavilo. Vše bylo založeno na individuálním přístupu. Tolstoj s dětmi chodil na procházky do přírody, učil je metodou vypravování. Psal učebnice, vydával pedagogický časopis, v němž publikoval své zkušenosti. Jeho názory (a nejen ty pedagogické) překvapovaly zvláštní směsicí neslýchané revolučnosti a patriarchální konzervativnosti. Proto se často setkával s nepochopením ze všech stran. Ani vesničané nechápali, k čemu bude vzdělání jejich dětem dobré. V téže době Tolstoj zároveň pracoval na svém nejslavnějším díle — románu Vojna a mír.

Tolstoj se zasazoval o osvobození rolníků, čili o zrušení nevolnictví, které v Rusku přetrvávalo nepředstavitelně dlouhou dobu. Byl i proti soukromému vlastnictví půdy, jež podle jeho názoru měla patřit všem. To, že pochopil souvislost soukromého vlastnictví s mocí (čili násilím), bylo jeho geniálním postřehem, který vyzvedává výše zmíněný Kalandra.

Po dokončení svého druhého nejslavnějšího románu Anna Karenina prošel Tolstoj hlubokou vnitřní krizí, po níž se hodně změnil. Krize u něj začala během sčítání lidu v roce 1882 v Moskvě, při němž patrně spatřil na vlastní oči bídu chudiny moderního velkoměsta a silně ho to rozrušilo. Uvědomil si stav světa, v němž se nachází. V té době mu bylo už přes padesát. Zdálo se mu, že takhle nelze žít, měl pocit absurdnosti bytí, ztráty smyslu vlastní existence. Začal pomýšlet i na sebevraždu, přes to všechno, že byl zdravý, bohatý, slavný, měl rodinu, nic mu nescházelo. Úporně se snažil najít příčinu svého duševního stavu. Pozoroval prosté lidi — mužiky, jejich každodenní život.

Přemýšlel, proč oni si ve svém postavení nezoufají, proč nepáchají sebevraždy. A poznal, že tito lidé žijí hlavně svou vírou. Tolstoj začal tedy usilovně hledat nějakou víru, která by však nebyla v rozporu s rozumem. Studoval různé náboženské systémy. Zaujali ho Budha, Lao-c´, Krišna i jiní náboženští myslitelé. Nejvíce pravdy však, jak se mu zdálo, našel v křesťanských evangeliích, zejména v „kázání na hoře“. Zároveň si ale uvědomoval, že snad nikde jinde než právě v křesťanství se netyčí tak vysoká zeď mezi vlastním učením a církevní praxí, a tak začal nemilosrdně kritizovat církevní dogmata. Nešetřil ani církev ani státní moc. Kdyby nebyl člověkem svého postavení, navíc s takovým světovým věhlasem, patrně by ho brzy umlčeli. Vláda, obávající se Tolstého vlivu, pronásledovala jeho přívržence i za pouhé držení jeho protistátních a proticírkevních spisů, jemu samotnému však nebyl zkřiven ani vlas na hlavě. Byl pouze vyobcován z církve. Tolstoj byl někdy dokonce považován za anarchistu, ačkoliv on sám se k tomu pojmu nehlásil. Pokusil se ale provést „revoluci“ podle vlastních představ sám na sobě. Pravdou je, že někdy při tom zacházel až tak daleko, že mnozí lidé, včetně jeho vlastní ženy, z toho usuzovali, že duševně onemocněl. Stal se úplným vegetariánem, oblékal se jako mužik, věnoval se fyzické práci, dokonce si zkoušel sám šít obuv. Snažil se, pokud to bylo možné, nevyužívat výhod svého postavení, ba ani jiných výhod civilizace. Tu považoval za příšernou modlu, jíž vyvolená kasta obětuje milióny lidí. Soudil, že kdo přijímá plody takových zločinů, jakoby se jich sám účastnil. Rozhodl se žít tedy tak, aby byl co nejméně nucen využívat práce jiných lidí. Nikdy však v tom nedosáhl takové dokonalosti, aby byl sám se sebou spokojen.

Tolstoj měl totiž rodinu, která ne tak docela sdílela jeho postoje. Nechápala ho jeho vlastní žena, i když navenek se snažila vystupovat jako Tolstého opora. Nechápali ho jeho tři synové. Ze tří dcer jedna brzy zemřela, zbylé dvě se o otcovy myšlenky sice zajímaly, ale jen do určité míry. Tolstoj, ačkoliv se osobně vzdal nároků na své statky i vlastnictví svých rukopisů, nemohl rodině vnutit své zásady. Na druhé straně ale neměl to srdce své blízké opustit, a tak s nimi sdílel nadále bydlení v panském domě, kde se narodil, ačkoli mu byl takový život proti mysli.

Zásady svého „náboženství morálky“ Tolstoj vyjádřil ve spisku Jaká je moje víra (nebo se též překládá V čem je moje víra). Křesťanství se Tolstému jevilo jako nejlepší vyjádření toho, jak má člověk žít. Církev však toto učení pokazila, z čehož pro něj vyplynula nutnost znovu objevit podstatu křesťanství a očistit ji od nánosu dogmatu a donucování. Jeho názory se hodně podobaly učení Petra Chelčického, ačkoli ho původně Tolstoj ani neznal. K podobným závěrům jako Chelčický došel Tolstoj údajně zcela sám. Na Chelčického byl upozorněn až v roce 1886 českým lékařem a etnologem Pavlem Durdíkem. Po přečtení spisu Síť víry pravé Tolstoj doslova užasl a později o Chelčickém napsal několik pojednání, v nichž ho označil za největší postavu středověku.

Tolstého „neodporování zlu“, bylo často vulgarizováno. Tolstoj byl líčen jako naivní hlupáček a hlasatel pasivity, ale samozřejmě tomu tak nebylo. Tolstoj věděl, že se zlu odporovat má, připouštěl však jen nenásilné prostředky boje. Nešlo tedy o žádné absolutní „neodporování zlu“, ale v podstatě o „neodporování zlu násilím“. Za významný akt v lidském životě považoval například odepření vojenské služby (případně jiného nemorálního příkazu), což v té době v Rusku praktikovali jeho mladí následovníci. Uznával také stávkový boj. Ve svých posledních letech, tedy na počátku 20. století, Tolstoj jakoby tušil blížící se mohutnou sociální bouři — revoluci 1917, jejíž dramatickou předehrou byla už sama nezdařená revoluce v roce 1905. Čím dál tím častěji o revoluci mluvil a cítil, že realita se patrně bude hodně odlišovat od jeho představy o nenásilném boji. Jistě si byl dobře vědom toho, co bývá skutečným plodem velké sociální nespravedlnosti.

Tolstoj se často vyjadřoval k politickému dění — jak v Rusku, tak ve světě. Protože byl světově proslulou osobností, tato vyjádření se šířila i za hranicemi Ruska. Tak se s jeho názory seznámil Gándhí. Ještě před Tolstého smrtí spolu korespondovali. S Tolstým si dopisoval i Masaryk, který přes některé společné názory nesouhlasil zejména s jeho „neodporováním zlu“, které měl za projev slabosti a pasivity. Tolstoj svým učením získal určitý ohlas i v našich zemích, jeho filozofické spisy vycházely také v češtině.

Někteří lidé ovšem pokládali Tolstého za konzervativce a reakcionáře, zejména pro jeho patriarchálně svérázné názory a odmítání moderní civilizace. I dnes o něm můžeme nalézt na internetu lecjaké negativní soudy - kritizuje se například jeho odmítání vědy, údajně negativní vztah k ženám a další názory, popřípadě špatné vlastnosti. Občas se objevují i domněnky, že jeho filozoficko-náboženské učení bylo produktem duševní choroby, což si mysleli už někteří jeho současníci. Tolstoj byl a zůstal osobností rozporuplnou. Ale člověk by měl o něm vědět trochu víc, aby měl právo ho kritizovat. Byl to člověk hluboce humánní a velmi citlivý. Byl přemýšlivý a své názory průběžně přehodnocoval a měnil, pokud došel k tomu, že se mýlil.

Ke konci Tolstého života se neshody v rodině prohloubily. Šlo mimo jiné i o vlastnictví rukopisů Tolstého děl, které měly velkou hodnotu. Po jedné takové roztržce se ženou Tolstoj v 82 letech opustil Jasnou Poljanu a hodlal dožít svůj život ve skromnosti, konečně podle svých představ. Několik přátel mu při tom pomáhalo. Po cestě však onemocněl zápalem plic a zemřel v Astapově 7.listopadu 1910.

Ještě před svou smrtí Tolstoj rád vzpomínal na dětskou hru na „mravenčí bratry“, kterou si hrával kdysi se svými brášky. Nejstarší z bratrů - Nikolaj ostatním dětem vyprávěl, že existuje kouzelná zelená hůlka, na které je napsáno tajemství lidského štěstí. Až ji lidé najdou a rozluští nápis, svět se úplně změní. Zmizí z něj všechno zlo, nemoci, bída, války a všichni lidé se stanou „mravenčími bratry“, mezi nimiž vládne láska a porozumění. Ve skutečnosti šlo asi o moravské bratry, o nichž Nikolaj někde slyšel nebo četl. Kvůli podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec) zřejmě chlapec zaměnil pojmy, nicméně dětem se představa pilných a družných mravenečků velmi líbila. Na kouzelnou zelenou hůlku Tolstoj nezapomněl ani ve zralém věku, byla pro něj patrně jakýmsi magickým symbolem budoucí proměny světa. „Tak jako jsem tenkrát pevně věřil, že existuje zelená hůlka, na níž je napsáno něco, co zruší všechno zlo mezi lidmi a přinese jim velké blaho, tak i nyní věřím, že existuje nějaká pravda, která, až bude lidem odhalena, dá jim to, co slibuje“ napsal Tolstoj jako osmdesátiletý stařec. Jeho posledním přáním bylo, aby ho pochovali nedaleko rokle u lesa poblíž Jasné Poljany, kde podle dávných slov bratra Nikolaje měla být zakopána kouzelná zelená hůlka.