Advent, který v neděli začal, je dobou přechodu: od podzimu k zimě, od zkracování dne k jeho prodlužování, od konce starého (roku, světa) k počátku nového. Samotné slovo označuje změnu — latinské adventus znamená příchod, myšlen pak je příchod Kristův, a to hned dvojí; jednak jeho narození o Vánocích, které v adventu vyhlížíme, a jednak jeho očekávaný „druhý příchod na konci věků“, tedy nic menšího než konec světa tak, jak jej známe, a začátek doby úplně jiné, „lepší a spravedlivé“ — v řeči politologů se tomu říká utopie. Na to na všechno v adventu čekáme, resp. dříve jsme čekávali, dnes už asi jenom na ty Vánoce, jejich blízkost nelze minimálně v obchodních domech přehlédnout. Ale vraťme se ještě k podzimu.

Letošní podzim se poněkud osamostatnil, vymknul z kloubů a sám sebe přehrál od konce k začátku: svou zadní, chladnou partii se sněhovou nadílkou a studenými vichry připojil hned za prodloužené horké léto, a svou přední, mírnou partii prosluněných, leč zkracujících se dnů zařadil těsně před zimu. Podzim je doba přechodná a nestálá, tak proč by se koneckonců nemohl chovat podle svého. Ať pěkně poznáme, že stárnutí („podzim života“) nemusí být jen ukázkovým zmoudřením do požehnaného stavu babiček a dědečků z televizních seriálů, ale také dobou svéhlavosti, neduhů a nevypočitatelnosti — ostatně na druhé straně kruhu ročních dob je mu partnerem pubertální a mladistvé jaro a na stálost jeho povětrnostních nálad bych také nevsadil ani groš. Jenomže zatímco jaru jsme asi ochotni ledacos odpustit, protože víme, že nevypočitatelná bujnost jeho chování pochází od příslibu všeobecného zezelenání, oživení a plodnosti léta, od podzimu čekáme spíše to klidné zmoudření; vždyť podzim také ví, jaké království přijde po něm.

A tak nám letošní podoba podzimu snad poněkud zastínila proces, který se v něm odehrává, totiž přechod od světla ke tmě a od života ke smrti, nebo přesněji řečeno překlopení života „zvenčí dovnitř“. Podzim je ztrácením světla, tepla, listí, postupným ubýváním života. Kdo nepodlehne pocitu konce a zmaru a unese ztrátu slunce a léta, otevře se možnosti vnitřní proměny. To, co v nás z léta zbylo, ztrácí svůj tvar, původ, ideu, matérie života se reformuje. Tok života se na podzim rozlévá jako bolest a ztráta, jeho matérie však prochází procesem přeměny, kvašení, alkoholizace, procesem, který je dosti křehký a jeho výsledek náchylný ke zkažení, ovšem v rukou dobrého hospodáře vydá něco nepravděpodobného: čistou, jiskrnou tekutinu plnou chuti na místě toho, co bylo neprůhlednou směsí z podzimního bláta, letního slunce a šťáv celoročních dešťů. Intenzivní chuť, jež uštkne svou alkoholičností, přístupná pouze dospělým, kteří snesou a ocení tu transformaci života, chuť zkomprimovaná do minimálního objemu látky — esence. Na podzim kondenzují podstaty, propadáme se do nitra věcí, do nitra světa, do nových a neznámých krajin.

V nastalé tmě nám příliš nepomůže zrak, navyklý na ostré světlo a jasné obrysy světa, orientace je spíše intuitivní, spekulativní, ztížená. Oslabený zrak nechává více prostoru jiným smyslům, chuti, jež umí najít letní slunce skryté ve víně, sluchu, který umí naslouchat zvukům noci. Chuť a sluch nám podávají svět celistvěji, nesložený z „předmětů“, nýbrž svět prožívaný jako trpkost, rychlost, melodie, rejstřík zvuků a esencí... Stáváme se podílníky dosud neslyšeného, jako jsou podivné, nepravidelné rytmy moderního jazzu, čtyři doby 6/4, dvě doby 4/4, jedna doba 5/4. Naše uši jsou naladěny na roztřepené rytmy a synkopy newyorské noci neónů, slyšíme krátké, komprimované vzlyky trumpety Milese Davise, třeba z jeho fusion období na konci 60. let. Tajemstvím podzimu je překlopení života zvenčí dovnitř, zatmění zraku a oživení vnitřního smyslu pro hřejivé esence vzešlé z přetavení nepravděpodobných směsí.

A takto transformováni, zniterněni jsme snad připraveni na advent, na to čekání. Na konci adventu zasvítí světlo v temnotách, ale zasvítí snad především tomu, kdo se naučil orientovat v krajinách nepřístupných zraku. Jako by to vánoční světlo bylo náhlým rozsvícením světa přeměněného v esenci a melodii, koncentrovaného do jediného prožitku. Ostatně ve vnějším světě není vánoční světlo žádná velká světelná show, dny se jen pomalu a nezřetelně prodlužují, o slepičí krok, o krok dále — ale přesto prožíváme Vánoce jako přeryv: něco nového se narodilo.

A do jisté míry podobné je to i s tou „utopií“, která byla tradičně druhou věcí v adventu očekávanou: do apokalyptické, konfliktní podoby jejího příchodu — jak je nám v evangeliích líčen — jako by se „podzimní“ blízkost smrti a vnitřního přerodu vepisovala obzvláště silně. Tohoto překlopení aby se člověk spíše bál... přitom se prý máme radovat. V adventním vyhlížení lepšího světa stále zůstává podzimní tma a nejistota, strach z konce dosud známého. Advent nám tak předvádí oba stavy, v čekání obsažené — naději i nejistotu. Skrývá v sobě útěšné čekání na nový život, i úděsné vědomí konečnosti světa a nedokonalosti jeho řádů. Protože pro naši civilizaci život (jeden každý život) přesahuje svět, orientujeme se spíše na ten nadějný rozměr čekání. Ani nový život, ani dokonalý řád si ovšem sami dát nemůžeme — můžeme být jedině otevřeni a pracovat k proměnám, ať už uvnitř, nebo venku.