Advent a tajemství podzimu

Jan Černý

Proměny ročních období v sobě skrývají mnohá tajemství. Podzim, který nám sugeruje přechod k zimě a očekávání Vánoc, nabízí svou atmosférou látku k přemýšlení.

Advent, který v neděli začal, je dobou přechodu: od podzimu k zimě, od zkracování dne k jeho prodlužování, od konce starého (roku, světa) k počátku nového. Samotné slovo označuje změnu — latinské adventus znamená příchod, myšlen pak je příchod Kristův, a to hned dvojí; jednak jeho narození o Vánocích, které v adventu vyhlížíme, a jednak jeho očekávaný „druhý příchod na konci věků“, tedy nic menšího než konec světa tak, jak jej známe, a začátek doby úplně jiné, „lepší a spravedlivé“ — v řeči politologů se tomu říká utopie. Na to na všechno v adventu čekáme, resp. dříve jsme čekávali, dnes už asi jenom na ty Vánoce, jejich blízkost nelze minimálně v obchodních domech přehlédnout. Ale vraťme se ještě k podzimu.

Letošní podzim se poněkud osamostatnil, vymknul z kloubů a sám sebe přehrál od konce k začátku: svou zadní, chladnou partii se sněhovou nadílkou a studenými vichry připojil hned za prodloužené horké léto, a svou přední, mírnou partii prosluněných, leč zkracujících se dnů zařadil těsně před zimu. Podzim je doba přechodná a nestálá, tak proč by se koneckonců nemohl chovat podle svého. Ať pěkně poznáme, že stárnutí („podzim života“) nemusí být jen ukázkovým zmoudřením do požehnaného stavu babiček a dědečků z televizních seriálů, ale také dobou svéhlavosti, neduhů a nevypočitatelnosti — ostatně na druhé straně kruhu ročních dob je mu partnerem pubertální a mladistvé jaro a na stálost jeho povětrnostních nálad bych také nevsadil ani groš. Jenomže zatímco jaru jsme asi ochotni ledacos odpustit, protože víme, že nevypočitatelná bujnost jeho chování pochází od příslibu všeobecného zezelenání, oživení a plodnosti léta, od podzimu čekáme spíše to klidné zmoudření; vždyť podzim také ví, jaké království přijde po něm.

A tak nám letošní podoba podzimu snad poněkud zastínila proces, který se v něm odehrává, totiž přechod od světla ke tmě a od života ke smrti, nebo přesněji řečeno překlopení života „zvenčí dovnitř“. Podzim je ztrácením světla, tepla, listí, postupným ubýváním života. Kdo nepodlehne pocitu konce a zmaru a unese ztrátu slunce a léta, otevře se možnosti vnitřní proměny. To, co v nás z léta zbylo, ztrácí svůj tvar, původ, ideu, matérie života se reformuje. Tok života se na podzim rozlévá jako bolest a ztráta, jeho matérie však prochází procesem přeměny, kvašení, alkoholizace, procesem, který je dosti křehký a jeho výsledek náchylný ke zkažení, ovšem v rukou dobrého hospodáře vydá něco nepravděpodobného: čistou, jiskrnou tekutinu plnou chuti na místě toho, co bylo neprůhlednou směsí z podzimního bláta, letního slunce a šťáv celoročních dešťů. Intenzivní chuť, jež uštkne svou alkoholičností, přístupná pouze dospělým, kteří snesou a ocení tu transformaci života, chuť zkomprimovaná do minimálního objemu látky — esence. Na podzim kondenzují podstaty, propadáme se do nitra věcí, do nitra světa, do nových a neznámých krajin.

V nastalé tmě nám příliš nepomůže zrak, navyklý na ostré světlo a jasné obrysy světa, orientace je spíše intuitivní, spekulativní, ztížená. Oslabený zrak nechává více prostoru jiným smyslům, chuti, jež umí najít letní slunce skryté ve víně, sluchu, který umí naslouchat zvukům noci. Chuť a sluch nám podávají svět celistvěji, nesložený z „předmětů“, nýbrž svět prožívaný jako trpkost, rychlost, melodie, rejstřík zvuků a esencí... Stáváme se podílníky dosud neslyšeného, jako jsou podivné, nepravidelné rytmy moderního jazzu, čtyři doby 6/4, dvě doby 4/4, jedna doba 5/4. Naše uši jsou naladěny na roztřepené rytmy a synkopy newyorské noci neónů, slyšíme krátké, komprimované vzlyky trumpety Milese Davise, třeba z jeho fusion období na konci 60. let. Tajemstvím podzimu je překlopení života zvenčí dovnitř, zatmění zraku a oživení vnitřního smyslu pro hřejivé esence vzešlé z přetavení nepravděpodobných směsí.

A takto transformováni, zniterněni jsme snad připraveni na advent, na to čekání. Na konci adventu zasvítí světlo v temnotách, ale zasvítí snad především tomu, kdo se naučil orientovat v krajinách nepřístupných zraku. Jako by to vánoční světlo bylo náhlým rozsvícením světa přeměněného v esenci a melodii, koncentrovaného do jediného prožitku. Ostatně ve vnějším světě není vánoční světlo žádná velká světelná show, dny se jen pomalu a nezřetelně prodlužují, o slepičí krok, o krok dále — ale přesto prožíváme Vánoce jako přeryv: něco nového se narodilo.

A do jisté míry podobné je to i s tou „utopií“, která byla tradičně druhou věcí v adventu očekávanou: do apokalyptické, konfliktní podoby jejího příchodu — jak je nám v evangeliích líčen — jako by se „podzimní“ blízkost smrti a vnitřního přerodu vepisovala obzvláště silně. Tohoto překlopení aby se člověk spíše bál... přitom se prý máme radovat. V adventním vyhlížení lepšího světa stále zůstává podzimní tma a nejistota, strach z konce dosud známého. Advent nám tak předvádí oba stavy, v čekání obsažené — naději i nejistotu. Skrývá v sobě útěšné čekání na nový život, i úděsné vědomí konečnosti světa a nedokonalosti jeho řádů. Protože pro naši civilizaci život (jeden každý život) přesahuje svět, orientujeme se spíše na ten nadějný rozměr čekání. Ani nový život, ani dokonalý řád si ovšem sami dát nemůžeme — můžeme být jedině otevřeni a pracovat k proměnám, ať už uvnitř, nebo venku.

    Diskuse
    December 17, 2012 v 12.00
    "Něco nového se narodilo"
    Myslím, že „Vánoce jsou přeryvem“ jen proto (a jen proto „něco nového se narodilo“), že známe příběh „Slova, které se stalo světlem lidí“ a víme o smrti na kříži. Je to příběh, který připouští konsistentní rozvíjení v příběh tvořivé praxe; může se stát příběhem naším, protože jako jeho součásti „můžeme být jedině otevřeni a pracovat k proměnám, ať už uvnitř, nebo venku“.
    Slovo „otevřeni“ hraje důležitou roli: K. Kosík mluvívá o „Otevřenu“, nebo o jeskyni a možnosti vyjít před její stísněný prostor a omezený obzor… Zdůrazňuje, že je „ateista, ale žádný neznaboh“. V té otevřenosti a ochotě „pracovat k proměnám“ leží to podstatné: uzpůsobení lidské mysli a povaha bytí člověka.
    Vánoce jsou jen příležitostí, snad příhodnější než jiné, ale nikoli jedinou příležitostí, abychom uvažovali o novém životě, který jen díky své otevřenosti je víc než jen reprodukcí.
    December 17, 2012 v 19.34
    Já si myslím, že leckdo by mohl mít trochu zmatek
    v tom, co je vlastně "venku" a co "uvnitř". Na první pohled se totiž zdá, že "překlopení života zvenčí dovnitř" je v protikladu k tomu "otevření se". Máme se tedy schovat do jeskyně nebo vyjít před ni?
    Pokud by totiž jeskyně byla "to uvnitř", kam člověk zaleze jako rak poustevníček do opuštěné schránky, potom to "venku" by byl svět. Ale pokud by jeskyně byla svět, pak "vyjít z ní ven" by znamenalo něco docela jiného. Co by tedy bylo "venku"? Pokud se ptám příliš hloupě, tak se za to předem omlouvám.
    December 18, 2012 v 11.28
    "Uvnitř" a "venku"
    Vaše tázání směřuje k podstatnému: odhaluje něco podstatného, otevírá nám pohled na to podstatné. "Odhalovat" nebo "otevírat" jsou jen metafory, ale bez nich bychom to sotva mohli tematizovat, "to podstatné". Jestli ve filosofie má svou „základní filosofickou otázku“ – pak by to mohla být otázka po „uvnitř“ a „venku“, a také po metafoře, oné síle řeči, která překračuje pole působnosti pouhého označování, upnutého k předmětům okolního světa, existujícím, vyskytujícím se tu před námi a také potřebným nebo nezbytným pro naše živobytí…
    Augustin nalézá bohatství svého života, jeho rozmanitost a „při tom nekonečnost!“ právě jen "uvnitř", „v jeskyních své paměti“. Ví, že „jest v duchu, co jest v paměti … - a nikde není konce.“ Jeho jeskyně paměti je plná „věcí“, což mohou být vědomosti či vědění, nebo tělesa, tj. skrze představy, pojmy nebo „hnutí mysli“.
    „Uvnitř“ zdá se, je i myšlení, rozhovor, který duše vede sama se sebou. Ale Aristotelova „duše, která je nějak věcí“, jak vykládal J. Patočka, je nějak také tou reálnou sekerou, v níž cítím odpor dřeva, které opracovávám. Dokonalým filosofem oduševnělé tělesnosti (ducha či člověka a jeho myšlení spjatého s tím, co je tělesné a reálné) pak byl Hegel, který ji dokázal pochopit a vyložit v sepětí s řečí, znakem; byl filosof, který veškerou schopnost člověka něco si uvědomit, vzít na vědomí vázal na toto dění znaku. Jeho generalizace řeči (tj. bytí, jemuž rozumíme – Gadamer) pokrývá i to „venku“ a „uvnitř“, resp. zapovídá jakékoli oddělování „vnějšího“ od „vnitřního“. Zažíváme to při prožitku hudby: člověku někdy až zamrazí v zádech, když zazní určité tóny či jejich nečekaná obměna… Skutečností, když teď spolu vedeme tento dialog, je naše hledání, tázání a síla porozumět, tedy „síla ducha“, jejíž „velikost“ stejně jako „hloubka“ vzchází z výrazu, jemuž se společně snažíme porozumět. „Die Kraft des Geistes ist nur so gro3 als ihre Äu3erung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut,“ říká Hegel. Uvedu příklad, jakkoli osobní: když poslouchám Beethovena nebo čtu Máchu, pak (popíšu to hegelovsky) tím nejvýštižnějším a nejvzletnějším, nejvyšším, není cosi nevyslovitelného, co umělec jako by měl ve svém nitru, kdesi uvnitř, něco ještě bohatšího než co jeho dílo je schopno říct – nýbrž „jeho díla jsou tím nejlepším a pravdou toho, čím on je – to je on, co však jen zůstává uvnitř, to on není“.
    Podle díla poznáte je – platí o lidech, jejich skutcích a řečech. I sám pro sebe si to člověk musí přeříkat, aby si „to“ ujasnil.
    Otevřít se neznamená zřejmě upírat oči ke hvězdám vzdáleným – ale myslet, vést rozhovor (který vede duše sama se sebou – asi i když se jako Augustin obrací k Bohu). Pro to se ale nehodí obraz jeskyně jako "toho uvnitř, kam člověk zaleze jako rak poustevníček do opuštěné schránky“, ani světa jako toho cizího "venku": vždyť i svět je nám někdy nakloněn, je sympatický – i když jindy cizí, protivný, tupý a bezduchý. Tak jako řeč, která má sílu jít od srdce i ranit…
    Omlouvám se, že neumím být stručnější, ba ani nevím, jestli odpovídám dost dobře.
    December 18, 2012 v 16.26
    Snad jednodušší
    by bylo říct: nedá se prostě říct, že "venku" je svět a "uvnitř" něco jako nádoba na city a "vlastní myšlenky". Také svět je o-duše-vnělý: strach ze smrti je strachem, že já ztratím svět, nebo že se mé vnitřní bohatství citu a lpění na tom či onom ze světa vytratí do hrobu? Anebo je pocit nicoty, jíž propadám smrti, pozadím, na němž teprve svět získává hloubku, krásu a jedinečnost?
    December 18, 2012 v 17.05
    Hezky jste odpověděl, pane Vyšohlíde. Já myslím, že docela srozumitelně, a díky vám za to. Když to člověk trošku zvulgarizuje, tak by snad mohl použít i následující metaforu: Kamna nejsou kamna proto, že uvnitř může hořet oheň, ale proto, že šíří kolem sebe teplo (což je i smyslem jejich existence). Byť by vydávání tepla bez toho ohně uvnitř nebylo možné.