Myslím, že „Vánoce jsou přeryvem“ jen proto (a jen proto „něco nového se narodilo“), že známe příběh „Slova, které se stalo světlem lidí“ a víme o smrti na kříži. Je to příběh, který připouští konsistentní rozvíjení v příběh tvořivé praxe; může se stát příběhem naším, protože jako jeho součásti „můžeme být jedině otevřeni a pracovat k proměnám, ať už uvnitř, nebo venku“.
Slovo „otevřeni“ hraje důležitou roli: K. Kosík mluvívá o „Otevřenu“, nebo o jeskyni a možnosti vyjít před její stísněný prostor a omezený obzor… Zdůrazňuje, že je „ateista, ale žádný neznaboh“. V té otevřenosti a ochotě „pracovat k proměnám“ leží to podstatné: uzpůsobení lidské mysli a povaha bytí člověka.
Vánoce jsou jen příležitostí, snad příhodnější než jiné, ale nikoli jedinou příležitostí, abychom uvažovali o novém životě, který jen díky své otevřenosti je víc než jen reprodukcí.

v tom, co je vlastně "venku" a co "uvnitř". Na první pohled se totiž zdá, že "překlopení života zvenčí dovnitř" je v protikladu k tomu "otevření se". Máme se tedy schovat do jeskyně nebo vyjít před ni?
Pokud by totiž jeskyně byla "to uvnitř", kam člověk zaleze jako rak poustevníček do opuštěné schránky, potom to "venku" by byl svět. Ale pokud by jeskyně byla svět, pak "vyjít z ní ven" by znamenalo něco docela jiného. Co by tedy bylo "venku"? Pokud se ptám příliš hloupě, tak se za to předem omlouvám.

Vaše tázání směřuje k podstatnému: odhaluje něco podstatného, otevírá nám pohled na to podstatné. "Odhalovat" nebo "otevírat" jsou jen metafory, ale bez nich bychom to sotva mohli tematizovat, "to podstatné". Jestli ve filosofie má svou „základní filosofickou otázku“ – pak by to mohla být otázka po „uvnitř“ a „venku“, a také po metafoře, oné síle řeči, která překračuje pole působnosti pouhého označování, upnutého k předmětům okolního světa, existujícím, vyskytujícím se tu před námi a také potřebným nebo nezbytným pro naše živobytí…
Augustin nalézá bohatství svého života, jeho rozmanitost a „při tom nekonečnost!“ právě jen "uvnitř", „v jeskyních své paměti“. Ví, že „jest v duchu, co jest v paměti … - a nikde není konce.“ Jeho jeskyně paměti je plná „věcí“, což mohou být vědomosti či vědění, nebo tělesa, tj. skrze představy, pojmy nebo „hnutí mysli“.
„Uvnitř“ zdá se, je i myšlení, rozhovor, který duše vede sama se sebou. Ale Aristotelova „duše, která je nějak věcí“, jak vykládal J. Patočka, je nějak také tou reálnou sekerou, v níž cítím odpor dřeva, které opracovávám. Dokonalým filosofem oduševnělé tělesnosti (ducha či člověka a jeho myšlení spjatého s tím, co je tělesné a reálné) pak byl Hegel, který ji dokázal pochopit a vyložit v sepětí s řečí, znakem; byl filosof, který veškerou schopnost člověka něco si uvědomit, vzít na vědomí vázal na toto dění znaku. Jeho generalizace řeči (tj. bytí, jemuž rozumíme – Gadamer) pokrývá i to „venku“ a „uvnitř“, resp. zapovídá jakékoli oddělování „vnějšího“ od „vnitřního“. Zažíváme to při prožitku hudby: člověku někdy až zamrazí v zádech, když zazní určité tóny či jejich nečekaná obměna… Skutečností, když teď spolu vedeme tento dialog, je naše hledání, tázání a síla porozumět, tedy „síla ducha“, jejíž „velikost“ stejně jako „hloubka“ vzchází z výrazu, jemuž se společně snažíme porozumět. „Die Kraft des Geistes ist nur so gro3 als ihre Äu3erung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut,“ říká Hegel. Uvedu příklad, jakkoli osobní: když poslouchám Beethovena nebo čtu Máchu, pak (popíšu to hegelovsky) tím nejvýštižnějším a nejvzletnějším, nejvyšším, není cosi nevyslovitelného, co umělec jako by měl ve svém nitru, kdesi uvnitř, něco ještě bohatšího než co jeho dílo je schopno říct – nýbrž „jeho díla jsou tím nejlepším a pravdou toho, čím on je – to je on, co však jen zůstává uvnitř, to on není“.
Podle díla poznáte je – platí o lidech, jejich skutcích a řečech. I sám pro sebe si to člověk musí přeříkat, aby si „to“ ujasnil.
Otevřít se neznamená zřejmě upírat oči ke hvězdám vzdáleným – ale myslet, vést rozhovor (který vede duše sama se sebou – asi i když se jako Augustin obrací k Bohu). Pro to se ale nehodí obraz jeskyně jako "toho uvnitř, kam člověk zaleze jako rak poustevníček do opuštěné schránky“, ani světa jako toho cizího "venku": vždyť i svět je nám někdy nakloněn, je sympatický – i když jindy cizí, protivný, tupý a bezduchý. Tak jako řeč, která má sílu jít od srdce i ranit…
Omlouvám se, že neumím být stručnější, ba ani nevím, jestli odpovídám dost dobře.

by bylo říct: nedá se prostě říct, že "venku" je svět a "uvnitř" něco jako nádoba na city a "vlastní myšlenky". Také svět je o-duše-vnělý: strach ze smrti je strachem, že já ztratím svět, nebo že se mé vnitřní bohatství citu a lpění na tom či onom ze světa vytratí do hrobu? Anebo je pocit nicoty, jíž propadám smrti, pozadím, na němž teprve svět získává hloubku, krásu a jedinečnost?