Rozsvěcím třetí svíčku a vzpomínám si, jak nás jeden evangelický pastor z Míšně pozval na návštěvu a my jsme nejeli, protože jsme na to neměli, měli jsme čtyři děti a každý měsíc mínus deset tisíc na účtu. Ten pastor se s námi seznámil tak, že jednoho dne zaklepal na naše dveře.

Přijel na kole a měl s sebou dosti nepořádně vypadajícího psa, který se jmenoval Moritz. Zaklepal a normálně se zeptal, jestli by nemohl přespat a zda bychom mu nedali něco k jídlu. V ruce držel stovku a neřekl, že je pastor, byl to prostě asi čtyřicetiletý cyklista se psem, mluvil německy a prosil o nocleh.

Samozřejmě, že u nás mohl přespat, pochopitelně, že jsme mu dali večeři a jistěže jsme si za to nevzali stovku. Byla to nádherná zkušenost a úžasný zážitek, mít tu příležitost takhle někomu pomoci a posloužit, člověk na vlastní kůži cítil, co to je ta tradiční pohostinnost, o níž se píše v Písmu i v pohádkách celého světa.

Bernd, neboť tak se onen muž jmenoval, přijel pak ještě dvakrát a vždy nám k Vánocům poslal zeleným inkoustem napsanou pohlednici a pozvání k sobě. Měl rodinu s pěti dětmi a sloužil v Míšni.

Třetí rok od něj přišel dopis, že je přeložen do Lotyšska, přeje nám Šťastné Vánoce a věří, že se ještě uvidíme. Dnes už bychom za ním jet mohli, děti jsou dospělé a nám se trochu zaplnila pokladna, ale Bernd už se z Lotyšska neozval. A jak bychom si teď popovídali, o kolik lépe umíme německy! Tím, že nás tak bezelstně požádal o pomoc, že nám dal důvěru a očekával naši dobrotu, nám poskytl mnohem víc, než my jemu.

A ještě mám jednu příhodu, opačnou. Jednou jsme na výletě v Krušných horách ztratili naše dvě holky. Bylo jim tehdy asi třináct let, naše Julie vypadala možná starší, ale její kamarádka Tereza naopak působila jako mladší, menší dítě, než ve skutečnosti byla. Bylo to tak: jeli jsme s koněm a bryčkou na Kraslicko a zásada byla, že do kopce se kobylce zatlačí a kdo tlačit nemůže, aspoň si do toho kopce vynese svůj batoh (batohy se jinak vezly na bryčce).

Holky měly samé tajnosti a táhly se neustále vzadu, už nás nebavilo je pořád napomínat, tak jsme jim vždycky prostě jejich batohy shodili z bryčky na cestu a jeli dál. Tak to bylo i v posledním případě, jenže ty batohy byly poloprázdné, protože holky co ze sebe svlékly, nepořádně házely do bryčky. Tak se stalo, že jedna měla v batohu sice svetr, ale ne dlouhé kalhoty, a druhá měla sice kalhoty, zato však jenom tričko bez rukávů.

Jeli jsme po hřebeni a holky z něj sešly na jinou stranu než my, co jsme šli s vozem. Ocitly se tak v jiném, souběžném údolí, mezi námi a jimi byl celý horský hřeben, padala tma a ony ostatně ani nevěděly, že jsou špatně a kde jsme my. Hledali jsme je až do tmy — stopem, pěšky, na koni, ale když se definitivně setmělo, bylo jasné, že do rána se nedá dělat nic a že prostě musíme vydržet a věřit, že holky si poradí. Všude žili lidé, nebyli jsme v pustině.

Holky časem zjistily, že jsou jinde, než mají být, a začaly se ptát. Byla jim zima, oběma, protože každé, jak už jsem řekla, nějaký oděv chyběl. Nebyly mobily, bylo to těsně po převratu, zato však všude v pohraničí kvetla silniční prostituce. Holky zkusily stopovat, ale když zjistily, že řidiči, kteří zastaví, je nehodlají nikam dovézt, uchýlily se ke klepání na dveře.

Nebudete mi to věřit, ale nikdo, opravdu nikdo v tom městečku Oloví je nenechal u sebe do rána, Tereza přitom vypadala jako kluk, měla nohy jako sirky a kraťasy. Jen jedna laskavá paní jim řekla, že je odvede někam, kde je otevřeno celou noc, nebojte, ani se nesmějte, odvedla je do pekárny. Holky tam přenocovaly na pytlích mouky v teple, ráno jim pekaři dali rohlík a dvacku a ony dojely prvním ranním autobusem do Kraslic.

Tam jsem je našla sedět na návsi, zrovna když jsem se už rozhlížela, kde tam mají policejní stanici, abych je nechala hledat. Tak to nakonec dopadlo dobře, holky docela osvědčily, že si poradit dovedou, ale nikdo z nás nechápal, jak je možné, že je lidé od desaterých dveří nechali odejít do zimy a noci, ani ty policajty nezavolali.

Během adventu myslím na to, jak daleko je z Nazaretu do Betléma a říkám si, že pěšky by to šel člověk asi tak ty čtyři neděle, po které zapalujeme po další svíčce.

Je to asi sto čtyřicet kilometrů, což by se dalo urazit i dřív, ale představuji si, co všechno třeba Marii s Josefem na cestě zdrželo, že mohli i zabloudit nebo že Marii nebylo dobře a musela si lehnout, že cestou přes zemí Samaritánů se třeba někde zdrželi několik dní, a protože Samarští byli velice chudí a Josefovi bylo trapné přijmout jen tak jejich pohostinství, pustil se třeba s jedním hospodářem do tesařského díla a nechtěl je opustit před dokončením, a taky ten jejich osel byl vrtošivé zvíře a někdy se prostě nehnul z místa.

V Evangeliu o té cestě nic nestojí a ani odjinud o ní nic nevím — Ivane Štampachu, píše o tom někdo? Svatá rodina sestupuje ze zeleného severu k pouštními jihu, kde dnes ta pastýřská pole s vysokou oblohou, na níž se objevila hvězda, přetíná hrůzostrašná zeď. Říkám si, kde spali na svém betlémském vandru, jestli je lidé na té cestě pustili aspoň do stodoly na seno anebo zda se museli uchýlit třeba do lesa, pokud tedy na jejich cestě nějaký les byl.

Modlím se (ale moc to neumím) a tak si radši jen přeju, abychom mezi sebou obnovili a udrželi vztah důvěry, jaký nastolil Bernd, když zaklepal na naše dveře. Abychom se pořád tak nepodezírali, nepodsouvali si zákeřné úmysly a nečisté zájmy. Abychom k tomu neměli důvod, jistě, ale také abychom ten důvod nehledali tak usilovně, až ho najdeme a s ním i omluvu pro svoje odtažité a neslitovné jednání.