Advent
Alena ZemančíkováK adventu patří úvahy o mezilidské důvěře a pohostinnosti. Jak moc se vzájemně podezříváme a nakolik jsme schopni poskytnout pomoc těm, kteří zaklepají na dveře našeho domu či bytu?
Rozsvěcím třetí svíčku a vzpomínám si, jak nás jeden evangelický pastor z Míšně pozval na návštěvu a my jsme nejeli, protože jsme na to neměli, měli jsme čtyři děti a každý měsíc mínus deset tisíc na účtu. Ten pastor se s námi seznámil tak, že jednoho dne zaklepal na naše dveře.
Přijel na kole a měl s sebou dosti nepořádně vypadajícího psa, který se jmenoval Moritz. Zaklepal a normálně se zeptal, jestli by nemohl přespat a zda bychom mu nedali něco k jídlu. V ruce držel stovku a neřekl, že je pastor, byl to prostě asi čtyřicetiletý cyklista se psem, mluvil německy a prosil o nocleh.
Samozřejmě, že u nás mohl přespat, pochopitelně, že jsme mu dali večeři a jistěže jsme si za to nevzali stovku. Byla to nádherná zkušenost a úžasný zážitek, mít tu příležitost takhle někomu pomoci a posloužit, člověk na vlastní kůži cítil, co to je ta tradiční pohostinnost, o níž se píše v Písmu i v pohádkách celého světa.
Bernd, neboť tak se onen muž jmenoval, přijel pak ještě dvakrát a vždy nám k Vánocům poslal zeleným inkoustem napsanou pohlednici a pozvání k sobě. Měl rodinu s pěti dětmi a sloužil v Míšni.