Před nějakou dobou, kdy jedno naše dítě bylo čerstvě zletilé a to druhé ještě nezletilé, přišli oba naši potomci se žádostí, abychom ubytovali na přechodnou dobu jejich kamarádku. Uvedli svou žádost větou, kterou si pamatujeme dodnes. “My máme všechno a ona nemá nic”. Ta přítelkyně byla dítě, kterou její pěstounská rodina v 18 letech vyšoupla z domu, aby uvolnila místo dalšímu státem placenému adeptovi na výchovu. Což o to v rodinném domku se místo našlo a my jsme děti vedli k tomu, že pokud někdo potřebuje pomoc a pomáhající není ohrožen existenčně a neohrožuje své blízské, je jeho povinností pomáhat. Otázka kterou nám naše děti předložili zněla. Máme věřit tomu, že to co jste nás učili a co jste nám vštěpovali jste mysleli doopravdy? Jednoduše nás postavili před náš malý Rhodos. Tady je Rhodos tady skákej. Abych nezapomněl, ta slečna byla cikánského původu. Tenkrát se slovo Rom ještě nenosilo. Protitlak řady lidí z našeho okolí i mých rodičů byl mírně řečeno silný. To dítě u nás žilo jeden rok, než si našlo jinou možnost práce a bydlení. Dodnes si myslíme, že cena kterou jsme zaplatili za důvěru svých dětí byla nízká. Jo za celý rok se u nás neztratila ani koruna, i když peníze po nákupu se běžně nechávali v kuchyni na stole. Tím jsem chtěl jen přispět k adventním příběhům o důvěře a vysvětlit, proč je mi šuma fuk, když mne nějaký kavárník obviňuje s fašismu a rasismu jen kvůli tomu, že se snažím hledat racionální cestu k vyřešení problemů, místo mávání fangličkami jakési ideologie. Na malém městě se lidé znají a do podezření z rasismu ve svém okolí určitě neupadnu.