K adventu patří úvahy o mezilidské důvěře a pohostinnosti. Jak moc se vzájemně podezříváme a nakolik jsme schopni poskytnout pomoc těm, kteří zaklepají na dveře našeho domu či bytu?

Rozsvěcím třetí svíčku a vzpomínám si, jak nás jeden evangelický pastor z Míšně pozval na návštěvu a my jsme nejeli, protože jsme na to neměli, měli jsme čtyři děti a každý měsíc mínus deset tisíc na účtu. Ten pastor se s námi seznámil tak, že jednoho dne zaklepal na naše dveře.

Přijel na kole a měl s sebou dosti nepořádně vypadajícího psa, který se jmenoval Moritz. Zaklepal a normálně se zeptal, jestli by nemohl přespat a zda bychom mu nedali něco k jídlu. V ruce držel stovku a neřekl, že je pastor, byl to prostě asi čtyřicetiletý cyklista se psem, mluvil německy a prosil o nocleh.

Samozřejmě, že u nás mohl přespat, pochopitelně, že jsme mu dali večeři a jistěže jsme si za to nevzali stovku. Byla to nádherná zkušenost a úžasný zážitek, mít tu příležitost takhle někomu pomoci a posloužit, člověk na vlastní kůži cítil, co to je ta tradiční pohostinnost, o níž se píše v Písmu i v pohádkách celého světa.

Bernd, neboť tak se onen muž jmenoval, přijel pak ještě dvakrát a vždy nám k Vánocům poslal zeleným inkoustem napsanou pohlednici a pozvání k sobě. Měl rodinu s pěti dětmi a sloužil v Míšni.

×
Diskuse
December 16, 2013 v 13.22
Díky za adventní příběh, který přibližuje smysl těchto dnů spíš než nějaká úvaha. V evangeliu je řeč o cestě z Nazareta do Betléma a o jejím důvodu (Lukáš 2, 1 - 5), ale nic o podrobnostech. Ty si můžeme leda domyslet. Ale to nevadí. Tyto příběhy projevují svou pravdivost teprve, když se spojí s našimi osobními příběhy.
??
December 16, 2013 v 20.51
S modlením to není třeba přehánět p. Zemančíková. Tam nahoře se soudí po ovoci.
Před nějakou dobou, kdy jedno naše dítě bylo čerstvě zletilé a to druhé ještě nezletilé, přišli oba naši potomci se žádostí, abychom ubytovali na přechodnou dobu jejich kamarádku. Uvedli svou žádost větou, kterou si pamatujeme dodnes. “My máme všechno a ona nemá nic”. Ta přítelkyně byla dítě, kterou její pěstounská rodina v 18 letech vyšoupla z domu, aby uvolnila místo dalšímu státem placenému adeptovi na výchovu. Což o to v rodinném domku se místo našlo a my jsme děti vedli k tomu, že pokud někdo potřebuje pomoc a pomáhající není ohrožen existenčně a neohrožuje své blízské, je jeho povinností pomáhat. Otázka kterou nám naše děti předložili zněla. Máme věřit tomu, že to co jste nás učili a co jste nám vštěpovali jste mysleli doopravdy? Jednoduše nás postavili před náš malý Rhodos. Tady je Rhodos tady skákej. Abych nezapomněl, ta slečna byla cikánského původu. Tenkrát se slovo Rom ještě nenosilo. Protitlak řady lidí z našeho okolí i mých rodičů byl mírně řečeno silný. To dítě u nás žilo jeden rok, než si našlo jinou možnost práce a bydlení. Dodnes si myslíme, že cena kterou jsme zaplatili za důvěru svých dětí byla nízká. Jo za celý rok se u nás neztratila ani koruna, i když peníze po nákupu se běžně nechávali v kuchyni na stole. Tím jsem chtěl jen přispět k adventním příběhům o důvěře a vysvětlit, proč je mi šuma fuk, když mne nějaký kavárník obviňuje s fašismu a rasismu jen kvůli tomu, že se snažím hledat racionální cestu k vyřešení problemů, místo mávání fangličkami jakési ideologie. Na malém městě se lidé znají a do podezření z rasismu ve svém okolí určitě neupadnu.