Na Facebooku vznikla a rozšiřuje se skvělá skupina lidí, kteří se hrdě hlásí k pravdoláskaření, k té strašlivé, všemi konzervativními veličinami odsuzované levičácko-vaňkovské úchylce. Patřím k této skupině také a pokusím se tady vysvětlit proč.

Jakýsi Bartoš sestavil seznam údajných notorických kverulantů vůči našemu šťastnému budování kapitalistických zítřků a nikdy jinak. Zveřejnil ho kdesi na internetu, někdo to dal na Facebook a pak již to šlo ráz naráz — skupina byla identifikována rozumnými lidmi jako elita národa — nu a my ostatní jsme se začali přidávat, aby nám to nebylo líto.

Jsem již tak stár, že mi bylo kverulovat již zhruba od poloviny šedesátých let minulého století, kdy jsem začínal brát rozum. Kveruloval jsem po celý svůj život rád a nepustilo mne to (proč by také mělo) ani po změně poměrů před dvaceti lety. Dokonce si myslím, že kverulování proti všelijakým zločinům či pitomostem — které, jak známo, jsou někdy horší zločinu — patří k nezbytné výbavě tvora druhu homo sapiens, má-li být alespoň trochu hoden svého vlastního pojmenování.

Na nespokojenosti se stavem světa a touze po světě lepším ostatně stojí celá naše kultura — od židovských proroků přes první křesťany a církevní reformátory až k současnému demokratickému diskursu. Naše civilizace je myslitelná jedině v tom pojetí dějin, kdy svět odněkud směřuje někam, kdy dějiny nejsou cyklické, točící se v bezvýchodném kruhu, ale směřují kupředu, k nadějnému konci.

Právě prožívaný advent například není nic jiného než vyjádření takovéto nespokojenosti se stavem světa a touhy po světě lepším, biblicky řečeno — touhy po Božím příchodu, oné všelidské touhy po tom, aby světu vládly stále víc a stále častěji síly dobra než síly zla. Či — chcete-li — advent je vyjádřením touhy, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí.

A tento druh permanentního protestu proti všelijakým vždy nově se v průběhu času objevujícím lžím a nenávistem má, či alespoň měl by mít v sobě něco úžasně nadějného a pozitivního. Není to totiž obyčejná nasranost na poměry. Je to aktivní touha ty poměry měnit k lepšímu. Nasazení se o něco lepšího.

Být jenom zklamaný a zapšklý a nasrán, že svět je zlý, to není ještě nic pozitivního. Bohužel se to tak někdy jeví v různých médiích a textech, že vlastně svět už je tak hrozný, že se v něm nelze už ani radovat — natož o něco usilovat. Často si vzpomenu na precizní Čapkovu kritiku tohoto postoje v jeho proslulém, poněkud prorockém článku „Proč nejsem komunistou“.

Každé zlo tančí svůj vítězný tanec, když lidé ztratí naději, výhled, když přestanou protestovat a kverulovat a podepisovat petice a propadnou se do bezmocné nenávisti, či ještě hůře — do defétismu a pocitu zmaru. To se to, panečku, pak vládne a manipuluje! To se to vyznávají jediné a správné ideologie!

Pravdoláskaření není pochmurná, bezmocná nenávist a pesimistické škaredění se na svět. Je to naopak laskavý pohled na svět, ve kterém je přeci tolik dobra — a navíc: kolik toho dobra ještě adventně očekáváme a připravujeme bojem proti blbosti v budoucnu! Pravdoláskaření je požehnané kverulantství, které, jak by řekla Bible, samé dobré věci očekává od Hospodina!