Podzimní překlopení života zvenčí dovnitř, o kterém jsem psal minule, zachvacuje celý náš „svět“, alespoň v našich zeměpisných šířkách. Celý okruh země se na zimu ztiší, příroda odvolá veselé barvy léta i nepravděpodobné barevné variace vrcholného podzimu, pole osiří — život se ukrývá do lůna země, z něhož vyšel. Zvířata ukládají tuk a chystají se k zimnímu spánku, padající listy vracejí zemi živiny, kterými se na jaře a v létě sytily, lidé pak zásobují své uklizené domovy tuky k vánočnímu pečení a smažení a v supermarketech a obchodních domech shánějí tolik živin a hmotných statků, jako by se blížil konec světa nebo spíše konec veškerého zásobování. Však on se taky konec světa blíží a advent ohlašuje příchod řádu jiného a spravedlivého, v němž „vlk bude pobývat s beránkem“, „kojenec si bude hrát nad děrou zmije“ a „nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu“ — to se ovšem téměř vyrovná očekáváním, která jsme měli jednoho chladného listopadu před dvaceti lety.

Jenže ta stará zkušenost, že očekávání a sliby se tak zcela nenaplňují, dává vzniknout pozoruhodným vysvětlením a naukám, proč tomu tak je, kdy už to opravdu bude dobré, popřípadě co jsme udělali špatně, že to ještě dobré není. Perspektiva toho jiného, lepšího, neuchytivšího se tak zcela ve světě, se zabydlí jinak, v myslích, v srdcích, ve vědomí. Stává se hnacím motorem myšlení, nedá nám spočinout v tom, co je, nutí nás analyzovat, vyhlížet, zvažovat možnosti. Dokonce je to jeden ze způsobů, jak vysvětlit, proč člověk nejenom shání a ukládá tuky, ale také myslí. Myšlení je třeba schopností člověka vztáhnout se na základě zkušenosti rozhraní k celku. Přechod od podzimu k zimě ukazuje na koloběh ročních období, přechod od jednoho společenského řádu k druhému může nás přivést k zamyšlení nad relativitou jejich pravd (a také k tomu, co všechno mají společné).