Být se svými nejbližšími, připravit pro ně dárky, které jim udělají radost, vyzdobit svůj domov a společně pojíst důvěrně známá dobrá jídla, poslouchat hezkou, dobře známou hudbu, případně se dívat na dobře známé filmové příběhy. Vánoce, tak jak se u nás nejčastěji slaví, jsou svátky toho blízkého, dokonce nejbližšího. Dny, kdy se lidé jakoby před tmou ovládající většinu dne stahují dovnitř, do bezpečí, do prostoru obydleného vzpomínkami i přítomným štěstím.

Ovšem jen ti, kteří mají kam. Mezi aktivity spojené s vánočními oslavami už několik let patří různé večeře pro bezdomovce, rozdávání polévky a jídla lidem na ulici. Někomu se to může zdát jako pouhé gesto, které nic neřeší a po skončení svátků možná jen uvrhne lidi bez domova do ještě většího smutku a osamělosti. Jiní namítnou, že je to skutečná, byť dočasná pomoc, která zahřeje, nasytí a hlavně dá pocit, že i na těch nejvíc dole druhým záleží.

Křesťané a všichni ostatní, které oslovuje příběh o Ježíšově narození a symbolika s Vánocemi spojená, si připomínají svátek blízkosti ještě trochu jinak.

Děťátko v plenkách a poklidná, pohádková atmosféra betlémů trochu zastírají základní situaci, kterou zobrazují. Vždyť zanedlouho se hlavní postavy, Marie, Josef i to čerstvě narozené dítě, lidé šikanovaní okupační mocí a nucení kvůli byrokratické zvůli trávit požehnanou dobu narození syna mimo domov ve stáji mezi domácími zvířaty, dostanou do ještě horší pozice uprchlíků do neznáma před brutálním násilím, které jim hrozí.