Být se svými nejbližšími, připravit pro ně dárky, které jim udělají radost, vyzdobit svůj domov a společně pojíst důvěrně známá dobrá jídla, poslouchat hezkou, dobře známou hudbu, případně se dívat na dobře známé filmové příběhy. Vánoce, tak jak se u nás nejčastěji slaví, jsou svátky toho blízkého, dokonce nejbližšího. Dny, kdy se lidé jakoby před tmou ovládající většinu dne stahují dovnitř, do bezpečí, do prostoru obydleného vzpomínkami i přítomným štěstím.

Ovšem jen ti, kteří mají kam. Mezi aktivity spojené s vánočními oslavami už několik let patří různé večeře pro bezdomovce, rozdávání polévky a jídla lidem na ulici. Někomu se to může zdát jako pouhé gesto, které nic neřeší a po skončení svátků možná jen uvrhne lidi bez domova do ještě většího smutku a osamělosti. Jiní namítnou, že je to skutečná, byť dočasná pomoc, která zahřeje, nasytí a hlavně dá pocit, že i na těch nejvíc dole druhým záleží.

Křesťané a všichni ostatní, které oslovuje příběh o Ježíšově narození a symbolika s Vánocemi spojená, si připomínají svátek blízkosti ještě trochu jinak.

Děťátko v plenkách a poklidná, pohádková atmosféra betlémů trochu zastírají základní situaci, kterou zobrazují. Vždyť zanedlouho se hlavní postavy, Marie, Josef i to čerstvě narozené dítě, lidé šikanovaní okupační mocí a nucení kvůli byrokratické zvůli trávit požehnanou dobu narození syna mimo domov ve stáji mezi domácími zvířaty, dostanou do ještě horší pozice uprchlíků do neznáma před brutálním násilím, které jim hrozí.

Bezdomovci, uprchlíci, okupace, zvůle byrokratického aparátu nejrůznějších režimů… mění se slova, skutečnost jimi vyjadřovaná zůstává stejná jako před dvěma tisíci lety. Blízkost a vzdálenost nabývají i dnes, stejně jako vždy dříve, ještě jiný význam. Blízké pro mě není to, co mám na dosah ruky, ale to, co jsem ochoten vpustit do svých myšlenek, do svých starostí, do svého srdce. Daleko neznamená vždy vzdálenost ve smyslu fyzickém, ale ve smyslu hlubším, v tom, že si něco nepřipouštíme a odháníme od sebe.

Když se Ježíše z Nazareta podle evangelisty Lukáše ptal jeden pokušitelský znalec Zákona, „Kdo je můj bližní?“, chtěl tím vyzkoušet, jak ten samorostlý a charismatický učitel vykládá přikázání židovského Zákona o tom, že bližního svého máme milovat jako sebe sama.

Namísto odpovědi o tom, kdo je a kdo není bližní — příslušník mého národa, mé vrstvy, prostě člověk?, se mu dostalo vyprávění o tom, jak jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha okraden a zbit, a pomoc mu překvapivě neposkytli ti nejvybranější jedinci vlastního národa, ale cizinec, obecně považovaný za podezřelého, nepravověrného, podřadného.

Kdyby ten muž v podobenství nebyl býval zbit a okraden, nebyl by právě v tak zoufalé situaci, jak by se asi díval na toho Samařana, kdyby naopak ten právě potřeboval pomoc? Viděl by v něm svého bližního, dovolil by mu vstoupit do svých myšlenek, do svého srdce a svého jednání? Nebo by pro něj zůstal někým vzdáleným, člověkem znamenajícím ohrožení, kterého je bezpečnější odehnat a nezabývat se jím, ať je na tom jakkoli?