Udivuje mě síla, s jakou někteří lidé brojí proti rituálům. Ano, blíží se Vánoce, ale nejenom ty. Během roku čelíme i několika jiným takzvaným společenským příležitostem, kdy je třeba něco takzvaně oslavit, otruchlit či si připomenout.

Rituál je pak něco, co jsme nevymysleli my, ale někdo jiný — nevíme kdo. Něco, čemu se musíme přizpůsobit. Mívá totiž přesně daná pravidla, která jsou charakteristická především tím, že jejich dodržování je otravné. Vyžaduje přípravu a obstarávání různých propriet, prostředků k prožití něčeho slavnostního, svátečního. Bývá spojován mimo jiné s gesty a frázemi.

Rituál je obřadem, který zpravidla sestává z předem daného průběhu: začátek, prostředek a zakončení ceremonie. S tím souvisí určitý protokol: u rituálu musíme držet fazonu, dekorum, břicho. Vyžaduje to i často nějaký oděv (nepohodlný), obuv (špičatou), výraz ve tváři, jehož autenticita je podmíněná náladou. Ta bývá výsledkem našeho aktuálního psychofyzického rozpoložení ovlivňovaného mnoha vnějšími, vnitřními, ba i těmi nevyzpytatelnými interpersonálními faktory.

Bohužel dobrou náladu v supermarketu nekoupíš a ani v seznamu emotikonů v naší mozkovně, co nám sedí na krku, nelze smějící se ksicht bezproblémově zakliknout.

Realizace a dodržování těchto pravidel je věc svébytně individuální — vede k nejrůznějším roztržkám typu: kdy se slaví narozeniny (den před datem narození nebo v den narození — u nás doma je to před) nebo dává nebo nedává se do vánočního bramborového salátu salám (prý se salámem je to #gastroporno) a tak dále. Ztratit se v detailech pak bývá nejlepší způsob, jak daný obřad či jeho přípravy přečkat.

A tak je to vlastně vždycky tak trochu napůl: nechce se nám do toho, protože to znamená napůl jít do sebe a napůl respektovat daná pravidla, což je ze samé podstaty otravné. Na druhou stranu jít do sebe (přijít k sobě) čas od času není na škodu a pravidla rituálu nám v něčem usnadňují jeho průběh a zbavují nás nutnosti se věčně pro něco rozhodovat a z něčeho vybírat: například není třeba přemýšlet, co bude k večeři (kapr) — je to dané.

Nemusíme přemýšlet, kam půjdem — sedí se doma a hledá se zaprášená kazeta s nápisem koledy (u nás vskutku ano, kazeťák..., já vím, retro, ale cool, ne?). To má přece taky něco do sebe. Do sebe!

Bohužel ruku v ruce s tím, že tzv. jdeme do sebe, si bytostně uvědomujeme, jak jsme na tom. Rok se s rokem sešel. Co se za tu dobu stalo? Co se za tu dobu nestalo? Co se za tu dobu mělo stát? Co se za tu dobu nemělo stát? Rituály jsou tu pro to, aby se čas na chvíli zastavil a my s ním, výsledkem má být nejlépe občerstvení duše, usebrání, z růže kvítek vykvet nám, radujme se. Radujme se? Ale jde to? Na povel?

Máme před sebou pár dní rituálů, svátky klidu a pokoje. Pro ty, kdo ve fousatého neviditelného a jeho právě narozený klon ležící v jesličkách nevěří, jsou tyto dny osekané na rozvrh rodinných návštěv počínaje středou večerem, které je potřeba nějak vydržet. Tam je třeba se dostavit, něco sníst, nějak konverzovat, předložit nějaký dárek a zazpívat aspoň to hajdom hajdom tydlidom.

I tohle minimum ale pro některé bývá problém, celými svátky opovrhují, vymezují se. Netýkají se jich. Čekají až už bude večer, protože to už se dá zmizet do hospody, kde sedí jiní, co už to „doma“ nevydrželi a s poctivostí sobě vlastní hledají pravdu na dně sklenky, výstřihu servírky či oboje. Ani tam se jich toho mnoho netýká. Jenže na tomhle světě se všechno všech nějak týká. Takže i Vánoce, rituál, který do části světa, v níž žijeme, tradičně patří.

Přeju těmto vánočním rebelům ten klid a pokoj po jejich. Magii okamžiku po jejich. Tu, kterou snesou. Každý dělá, co umí. Nevymezit se by znamenalo přizpůsobit se danosti rituálu, jít do sebe … a mít očekávání. Ať chceme nebo ne, všichni v sobě máme bytostnou touhu prožít něco svátečního, jiného než všedního — co posílí hodnoty, které sdílíme s našimi bližními a posune nás to dál. Rituály sbližují, je-li sbližovat co, a naši blízkost stvrzují.

I já mám jistá očekávání a tak jsem v rámci předvánočního deliria zareagovala naprosto spontánně: mrkla se do svého vánočního horoskopu, co mě čeká a nemine a vida: „Nepříjemné psychické napětí, které vás trápí, zklidníte hlavně pravidelným přísunem vyšších dávek hořčíku. Najdete jej třeba v banánech, ořechách, mandlích, v čerstvém špenátu nebo celozrnném pečivu.“ Vida, za všechno může hořčík. To by mě nenapadlo. Šťastné a veselé rituály! Magii okamžiku, kterou snesete.