Udivuje mě síla, s jakou někteří lidé brojí proti rituálům. Ano, blíží se Vánoce, ale nejenom ty. Během roku čelíme i několika jiným takzvaným společenským příležitostem, kdy je třeba něco takzvaně oslavit, otruchlit či si připomenout.

Rituál je pak něco, co jsme nevymysleli my, ale někdo jiný — nevíme kdo. Něco, čemu se musíme přizpůsobit. Mívá totiž přesně daná pravidla, která jsou charakteristická především tím, že jejich dodržování je otravné. Vyžaduje přípravu a obstarávání různých propriet, prostředků k prožití něčeho slavnostního, svátečního. Bývá spojován mimo jiné s gesty a frázemi.

Rituál je obřadem, který zpravidla sestává z předem daného průběhu: začátek, prostředek a zakončení ceremonie. S tím souvisí určitý protokol: u rituálu musíme držet fazonu, dekorum, břicho. Vyžaduje to i často nějaký oděv (nepohodlný), obuv (špičatou), výraz ve tváři, jehož autenticita je podmíněná náladou. Ta bývá výsledkem našeho aktuálního psychofyzického rozpoložení ovlivňovaného mnoha vnějšími, vnitřními, ba i těmi nevyzpytatelnými interpersonálními faktory.