Západní křesťané v těchto týdnech prožívají advent. Není to jen folklorní zvyk. Slovo advent znamená příchod. Křesťané si připomínají, jak lidstvo očekávalo příchod záchrany. A uvědomují si, že Ježíš přišel a nastolil mesiánskou éru. Ukázalo se, že nebude krátká, jak se v jisté oprávněné netrpělivosti domnívali první křesťané.

Postupné odkrývání toho, co Ježíšův příchod znamená, pokračuje. Bůh, který by mohl být Božím vševládcem, spoléhá na svobodný souhlas lidí a v tomto prostoru, který mu lidstvo poskytuje, nastoluje své panování. Panování, které není zotročením ovládaných, nýbrž vytvářením prostoru nových možností.

Advent se odvíjí od čtyř nedělí před slavností Narození Ježíše Krista. Čtvrtý týden letos, jako po většinu let, nebude úplný. Po 4. neděli adventní je pouze jediný den a hned v úterý je 25. prosinec, hlavní vánoční svátek.

V této době nemalá část církevních představitelů veřejně deklaruje spíše víru v Mamona, než víru v Ježíše Krista. Od majetku očekávají svobodu, na něj se chtějí spoléhat ohledně života církve.

Zákon č. 428 z roku 2012 deklaruje svůj cíl: vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností.

Majetek je má zajišťovat proti možným budoucím rizikám tohoto světa. Církve, kterých se to týká, se profilují jako politické útvary a jako firmy. Jedna z nich ohlásila, že připravují byznysplány.

V této situaci málokdo chce slyšet, co církve tradičně hlásají. Máme podezření, že jsou to pěkná slova, která mají zastřít reálné ekonomické a politické zájmy vedoucích náboženských činitelů. A je to škola. Zvěst adventu a následujícího vánočního období totiž nepodporuje tyto zájmy. Jde spíš proti nim.

Ježíš se nenarodil v paláci nýbrž ve stáji, možná v jeskyni, když pro rodinu, která připutovala z Nazaretu do Betléma na sčítání lidu, nebylo už nikde ve městě místo. Bůh se nepřichází k lidem k lidem v podobě triumfujícího vladaře, nýbrž se sklání k nám v podobě nemluvněte, které se ani v dalších letech nestává držitelem moci. A pokud přece, tak je to moc bezmocných.

Advent a Vánoce mají univerzální rozměr. Jejich symbolika se netýká jen křesťanů. Židé očekávali postavu, která je v jejich Bibli (která je křesťanským Starým zákonem) označována jako Syn člověka a jako Trpící služebník Boží.

Možná se poučili od svých perských osvoboditelů z babylonského zajetí, kteří očekávali příchod Saošjanta (toho, který nese požehnání), narozeného z Panny, a který zvítězí nad silami zla. Odtud možná tradiční židovská postava Mesiáše, pomazaného Božího.

Jinou perskou postavou byl Mithra, božský posel světelného boha Ahura Mazdy. Jeho uctívání převzali na konci předkřesťanské éry antičtí Římané a slavili jeho narození 25. prosince po názvem dies natalis Solis invicti, den narození neporaženého Slunce.

V našich zeměpisných šířkách je v těchto dnech nejméně světla. Tma vládne a Slunce se zdá být poraženo. Hrdinské solární kulty jsou neobytným přírodním rytmem zpochybněny. Právě uprostřed temnot se objevuje nepatrný záblesk nového světla. Někde uprostřed adventu, 13. prosince se slaví svátek svaté Lucie.

Spíše než obvyklá legenda o mučednici z doby Diokleciánova pronásledování je důležité její jméno odvozené od latinského lux — světlo. Může být přeloženo jako Světlana. Kolem jejího svátku se obrací poměr světla tmy večer. V těchto dnech večer přestává ubývat světla. Ráno se to ovšem obrátí až po slunovratu, vlastně až kolem Nového roku.

O Ježíšově narození se v Janově evangeliu říká: V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Dále text navazuje: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal (Jan 1, 4.5 a 9,10).

Není to triumfující záře, ale světlo v temnotách, které mohla tma pohltit. Světlo, které je možné přehlédnout. Prosvětluje spíš všednost a dává naději.

Právě v naději je univerzální smysl adventní symboliky. Čtyři přibývající světla na adventním věnci ukazují, že temnoty jsou mocné, ale že se jim dá odolat. Křesťanské poselství o Bohu, který se neoddělitelně spojil s lidstvím, a nelze ho už nacházet jinak, než v lidství, je vlastně humanistické poselství.

Je to sdělení, že člověk představuje hodnotu, se kterou nelze (například ekonomicky nebo politicko-strategicky) kalkulovat, že člověk nemůže být nástrojem k dosažení nějakých cílů. Že rozvoj jedinečného potenciálu člověka je smyslem lidského jednání, i jednání politického.

Křesťanství, pokud si smí nárokovat, že je završením náboženské cesty lidstva, a nemá to být čirá arogance, tak jen v tom smyslu, že je překonáním náboženství. Již není třeba opouštět lidskou cestu, aby byla nalezena božská hloubka a plnost, člověk už nemusí podléhat zbožnému sebeodcizení.

Advent může být podnětem pro naději, že humanistický obsah politiky, ochrana člověka, jeho podpora a rozvoj, neměřitelná cena každého jednotlivce a péče o všemožná lidská společenství mají šanci. Že programově vyhlašovaný egoismus není tak silný, jak nám namlouvají a že může být překonáván. A nejen cestou politického zápasu, ale i péčí o všemožné reálné situace, které vyžadují aktivní zásah na obranu člověka, jeho důstojnosti, jeho práv a svobod.