Psát o naší největší církvi a hodnotit jejího nejvyššího představitele přísluší v tomto elektronickém listě autoru povolanějšímu. Mé poznámky jsou spíše jenom kostelnické.

Odchodem primase katolické církve kardinála Miloslava Vlka do výslužby končí zhruba dvacetileté období veřejné obnovy duchovního života, o niž ještě za totality začal usilovat jeho předchůdce kardinál Tomášek. Tak se „Desetiletí duchovní obnovy“, program, na němž se výrazně podíleli například Petr Piťha a Tomáš Halík, prodloužilo na dvacet let a klidně by mohlo pokračovat i další léta, aniž by se naše společnost jakkoliv duchovně povzbudila. Ten úkol je kazatelsky a od oltářů kostelů nebo pedagogicky (na hodinách náboženství) těžko splnitelný, katolická církev by musela dělat zřejmě něco jiného, k čemuž asi mají blíže církve reformované, méně zatížené výlučným postavením ve společnosti.

Za Tomáškových dob se katolická církev mohla nadějně utěšovat, že jejím příznivcem a skrytým věřícím může být tak trochu každý; za Vlka začalo být jasné, že kouř kadidla nesnášejí také jiní lidé než pouze komunističtí ideologové a astmatici, že ornát, celibát, odsuzování potratů či ten věčný kříž činí církev pro většinu společnosti nejen nepřijatelnou, ale jaksi i odpudivou.

A když se k tomu přidá spor o katedrálu, nárok na vrácení církevního majetku, dostává se církev do podobné společenské klatby, v níž ji násilím držel předchozí režim. Může si za to sama, dí lid obecný — ať neprahne po majetku, ať se stará o chudé a nemocné, ať ten „trůn moudrosti“ přestane už nemožně „orodovat“ a poučovat nás, co je advent a co jsou jesličky s Ježíškem. Církev znovu prahne po moci! Ostatně Husa nám už neoživíte.  Když lid obecný v jakémsi průzkumu hodnotil církev z hlediska její užitečnosti, vyšlo, že je „spíše škodlivá“. Přestože po převratu založila velice kvalitní církevní školy, hospice, Charitu a rozvíjí spoustu dalších humanitárních programů, užitečných pro celou společnost. V takové církvi býti primasem, zvláště když také sama má svých oprávněných kritiků poměrně dost, není jednoduché.

Zajímavé je, že Miloslav Vlk sám svým životem a jednáním řadu předsudků a výhrad popřel: Vyšel z chudé rodiny a na cestu k Bohu se dal z vlastního rozhodnutí až v dospělosti — nejprve studoval historii. Takzvaná normalizace ho vypudila z Českých Budějovic do venkovských farností, kde se vždy uměl sblížit s lidmi ze sekularizovaného prostředí, získal jejich důvěru. Vlk, aniž by slevil z teologických nároků, činil prostředí církve obecně přijatelným, čímž se pro světskou vrchnost stával stále nepřijatelnějším: po několikerém přeložení na ještě zapadlejší faru mu vzali státní souhlas pro výkon duchovní služby a pracoval jako myč oken.

Ovšem schopnost spolupracovat s profánním prostředím kardinálu Vlkovi zůstala podnes, jako i pokora před lidmi a zdrženlivost v požitcích. Je asketický, po moci neprahl. Není prelátem vládnutí, ale služby. O jeho racionálním založení svědčí nejen zákrok na Teologické fakultě UK, ale i sebekritické hodnocení své práce jako primase. Vlk je pracovitý, není fundamentalista, mnoho udělal pro ekumenické sbližování i rehabilitaci Husa. Přesto se celkový výraz církve ve společnosti nijak nezlepšuje. Jako by i on byl obětí jakési „malé normalizace“, která si lepší obraz církve a jejího církevního hodnostáře ani nepřeje.

Vždycky, když v našem kostele Narození Panny Marie v Mrtníku poslouchám evangelium a kázání našeho pana faráře, kladu si otázku, co z toho, co jsme slyšeli, by mohlo někoho odrazovat nebo nezajímat. Zpravidla zjišťuji, že nic. A docela si považuji toho, že právě tahle naše církev (byť lidu odpudivá), se den za dnem, klidně za dýmem kadidla systematicky zabývá myšlenkami Písma. Zvláště v blahobytných poměrech zní epištoly Nového zákona jako aktuální výzva hodnotnější životní alternativy. Tam není důvod něco opouštět nebo měnit a pokládám za zázrak, že šiřitelem tak podstatného učení zůstala církev.

Velice mrzuté na tom je, že hned poté musí kostel za sebou zavřít, zamknout ho na mnoho západů, zastrčit závoru jednu, druhou i třetí a zakódovat zabezpečovací zařízení jedno, druhé i třetí. Pravda, to ještě za Tomáška nebylo. Kdo za to může? Sám Miloslav Vlk asi ne — ale církev možná ano: Chtělo by to více poustevníků, svatých mužů a žen, kteří by věrohodně měli k hříšníkům blíže.