V médiích se v posledních dnech hojně čtou úvahy, kdo prý bude novou hlavou římskokatolické církve v České republice. Metafora hlavy je ošemetná. Římskokatolická církev v Česku není tělem, jehož hlavou by byl pražský arcibiskup a ostatními údy či orgány biskupové, kněží, řeholníci a laici této větve křesťanství u nás.

Má-li se v případě církve mluvit o organismu, hlavě a údech, pak to jediný smysl má, když je řeč o Ježíši Kristu, jenž je Hlavou, jak to teologie vyslovuje "mystickou". Biskup ve své lokální církvi je spíš služebníkem, i když jeho služba je jistě spjata s autoritou. Doufejme, že už nikoli s mocí, použijeme-li odlišení moci a autority, jak ho propracovala Hannah Arendtová.

Pražský arcibiskup nejen, že není hlavou, není ani nejvyšším představitelem této náboženské organizace na českém území. Jeho titul primase českého je čistě historický, dekorativní, nespojený s žádnou pravomocí. Je to titul pro arcibiskupa místa, kde býval korunován král. A kdyby i dnes v republikánských časech něco znamenal, týkal by se jen Čech. S Moravou a jejími někdejšími markraběty neměli tehdejší primasové nic společného.

Biskup pražské diecéze má slabou pravomoc vzhledem k ostatním v biskupům v Čechách, a tady je zajímavé si všimnout, že hranice českých a moravských diecézí jsou poslední stopou historické hranice Čech a Moravy, již krajské uspořádání programově smazalo. Tito biskupové se označují jako jeho sufragáni a on je arcibiskupem a jeho diecéze je arcidiecézí. Dohromady to vše tvoří církevní provincii a ty právě máme v Česku dvě, českou a moravskou. V české nebývá prakticky titul metropolity připomínán, i když nominálně platí. Olomoucký arcibiskup je naproti tomu představeným sufragánních biskupů v Brně a Ostravě a hojně se označuje jako metropolita Moravy, snad s ilusorním odvoláním na cyrilometodějskou tradici.

Nejvyšším představitelem římskokatolické (ale svým způsobem zároveň i řeckokatolické) církve v ČR je předseda České biskupské konference, a tím po řadu posledních let nebyl kardinál Miloslav Vlk, nýbrž olomoucký arcibiskup Jan Graubner. PhDr. Miloslav Vlk byl dosud hlavou ve virtuální realitě českých mainstreamových médií. Žurnalisté si ho do této funkce obsadili a on se snad ani příliš nebránil.

Je pravda, že kardinál Vlk (titul a funkce kardinála nemají s místní římskokatolickou agendou přímo nic společného a Vlk ostatně není jediným kardinálem pobývajícím na našem území) byl a dosud je "tváří" římskokatolické církve. Hodnotit éru jeho působení je nesnadné. Jiná asi bude jeho osobní sebereflexe a jiné při vší úctě hodnocení pozorovatele a účastníka.

Nutno mu přiřknout zásluhu na ekonomické a administrativní obnově arcidiecéze. Za něj se rozvinul a zdokonalil chod úřadu sídlícího hned vedle Pražského hradu na Hradčanském náměstí. Možná lze ocenit jeho politickou zdatnost. Jeho kontakty s politiky a diplomaty se pokládaly za široké a funkční pro zdejší církevní poměry. Nepodařilo se mu ovšem prosadit některá politicky citlivá témata.

Tato církev nezískala do trvalého a nezpochybněného vlastnictví či správy pražský dóm sv. Víta, Vojtěcha a Václava (populárně: svatovítskou katedrálu). Nepodařilo se mu (a jeho spolupracovníkům v této neoficiální diplomatické roli) v jednání se státem uplatnit model financování církve či církví dohodnutý odborníky zastupujícími církve a stát, ani prosadit odblokování zablokovaného církevního, převážně pozemkového majetku se souběžným poskytováním miliard korun této a ostatním církvím ze státního rozpočtu.

Nepodařilo se rovněž dosáhnout parlamentní ratifikace smlouvy mezi Apoštolským stolcem a Českou republikou, která by římskokatolickou církev zvýhodňovala proti ostatním církvím (tím, že by jí smluvně zajistila výhody, jež ostatní registrované a akreditované církve musí být schopny vůči úřadům v případě pochyby bez této právní opory s nejistým výsledkem obhájit).

Miloslav Vlk se nedávno svěřil veřejnosti s hořkostí nad dlouhodobým neúspěchem v přizpůsobení pražské teologické fakulty této církve univerzitním, mezinárodním a celocírkevním standardům. Ale zde je nutno říci, že hned poté, co roku 2001 v Česku skončil svou misi nuncius Giovanni Coppa, zřejmě hlavní obhájce starých struktur na fakultě, to vše už bylo možné a po postupných krocích došlo k obnově fakulty, která dnes je na očekávané úrovni a má odborně i lidsky kvalitní vedení.

Kardinál Vlk se občas svěřuje se svými starostmi s volbou Josefa Ratzingera za papeže. Poprvé to diplomaticky vyslovil, když pro kamery v den příletu z konkláve odpověděl na otázku po důvodu této problematické volby a dost dramaticky řekl, že tím motivem byl strach. Vzepřel se, nakolik je to v římskokatolické struktuře vůbec možné, rozhodnutí nynějšího papeže rehabilitovat spolu s třemi dalšími i biskupa Richarda Williamsona, známého popíráním genocidy Židů nacisty za II. světové války.

Arcibiskup Vlk ovšem levou rukou bourá to, co pravou buduje, když se v poslední době, aniž by si to snad uvědomil, zařadil do islamofóbní fronty vedle extremistů z webového zdroje Eurabia.cz. Místo podpory dialogu římskokatolické církve s islámem, jak po tom volá dokument II. vatikánského koncilu Dignitatis humanae, pojímá vztah křesťanství a islámu jako boj o přežití. Tyto různé postoje významné osobnosti římskokatolické církve v ČR jsou bohužel nekonsistentní.

Úvahy o kandidátech zůstávají na úrovni spekulací. Procesy vedoucí ke jmenování nového šéfa pražské arcidiecéze jsou hermeticky uzavřené před veřejností. Výzva někdejšího papeže Pavla VI., aby tato církev byla "domem ze skla", je už dávno zapomenuta. Z kuloárů občas něco pronikne, ale vnějšímu pozorovateli vždy chybí jistota, co je informace a co desinformace. Již druhý odklad oznámení nového jména oslabuje důvěryhodnost této nábožensko-mocenské struktury. I v církevních kruzích už o tom začínají nejen kolovat fámy, ba začíná se to komentovat anekdotami, např., že ceremonii představení nového arcibiskupa na balkoně paláce museli na poslední chvíli stornovat, protože se ukázalo, že to je převlečená Barbora Škrlová.

Ale legrace musí jít stranou. Odklady by mohly svědčit o hlubokém vnitřním konfliktu zdejší církve, z níž jde prostřednictvím nuncia do Říma doporučení vhodných jmen. Kdo zaujme viditelnou a slyšitelnou roli v náboženské organizaci zahrnující čtvrtinu obyvatelstva, není lhostejné. Nezbude, pokud této možnosti někteří věříme, než se v tomto punktu spolehnout na toho, který je skutečnou Hlavou církve, a na jeho Ducha.