V médiích se v posledních dnech hojně čtou úvahy, kdo prý bude novou hlavou římskokatolické církve v České republice. Metafora hlavy je ošemetná. Římskokatolická církev v Česku není tělem, jehož hlavou by byl pražský arcibiskup a ostatními údy či orgány biskupové, kněží, řeholníci a laici této větve křesťanství u nás.

Má-li se v případě církve mluvit o organismu, hlavě a údech, pak to jediný smysl má, když je řeč o Ježíši Kristu, jenž je Hlavou, jak to teologie vyslovuje "mystickou". Biskup ve své lokální církvi je spíš služebníkem, i když jeho služba je jistě spjata s autoritou. Doufejme, že už nikoli s mocí, použijeme-li odlišení moci a autority, jak ho propracovala Hannah Arendtová.

Pražský arcibiskup nejen, že není hlavou, není ani nejvyšším představitelem této náboženské organizace na českém území. Jeho titul primase českého je čistě historický, dekorativní, nespojený s žádnou pravomocí. Je to titul pro arcibiskupa místa, kde býval korunován král. A kdyby i dnes v republikánských časech něco znamenal, týkal by se jen Čech. S Moravou a jejími někdejšími markraběty neměli tehdejší primasové nic společného.

Biskup pražské diecéze má slabou pravomoc vzhledem k ostatním v biskupům v Čechách, a tady je zajímavé si všimnout, že hranice českých a moravských diecézí jsou poslední stopou historické hranice Čech a Moravy, již krajské uspořádání programově smazalo. Tito biskupové se označují jako jeho sufragáni a on je arcibiskupem a jeho diecéze je arcidiecézí. Dohromady to vše tvoří církevní provincii a ty právě máme v Česku dvě, českou a moravskou. V české nebývá prakticky titul metropolity připomínán, i když nominálně platí. Olomoucký arcibiskup je naproti tomu představeným sufragánních biskupů v Brně a Ostravě a hojně se označuje jako metropolita Moravy, snad s ilusorním odvoláním na cyrilometodějskou tradici.