Před několika dny ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek oznámil, že po přibližně ročním věznění dal súdánský prezident milost Čechu Petru Jaškovi potrestanému za údajnou špionáž. Ministr celkem otevřeně přiznal, že to zároveň znamenalo „restart“ česko-súdánských ekonomických vztahů. Čtenáře této zprávy napadne, že tento obnovený byznys je pro Súdán výhodný, tak si našli způsob, jak českou vládu vydírat.

Petr Jašek se v rozhovorech po návratu do vlasti označil za humanitárního pracovníka. Zneužít zrovna člověka, jehož posláním je pomáhat lidem v nouzi, je zvlášť odporné. Musíme však asi připustit, že humanitární práce může být dobrým krytím pro příslušníky tajných služeb. Jenže takové věci, má-li za ně člověk jít do vězení, a zvlášť do krutého vězení v Súdánu, jak se dovídáme, se musí dokazovat. S tím si, jak se zdá, nedělali v této africké zemi starosti.

Před rokem, když Jaška zadrželi a pak odsoudili, a letos znovu, se o něm napřed mluvilo jako misionáři. Hranice mezi sociálním a humanitárním pracovníkem a misionářem je mlhavá. Misionáři z přirozených lidských pohnutek pomáhají lidem, kterým přišli hlásat Ježíše Krista, a lovit je pro jeho, respektive svou církev. Vzdělávají, poskytují zdravotní péči, pomáhají v kontaktech s úřady, budují prospěšné stavby.

Stíny dějin nadvlády

Humanitární pracovníci přišli pomoci řešit sociální problémy, a ti z nich, kdo přicházejí pomáhat s křesťanskou motivací (a to bude v tomto povolání časté), si určitě myslí, že jejich příslušnost k církvi pomůže lidem v cílových regionech i sociálně.