V neděli 4. 9. 2016 při mši na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu prohlásil papež František po léta trvajícím soudním procesu za svatou Agnesë Gonxhe Bojaxhiu známější podle jejího řeholního jména jako Matka Tereza. Do seznamu svatých byla oficiálně zapsána poté, co se ďáblovu advokátovi nepodařilo přesvědčit vatikánskou administrativu, že její chyby byly příliš velké. A poté, co postulátor tohoto soudního procesu naopak uspěl v předkládání jejích zásluh a dokonce i zázraků, které se měly stát na její přímluvu.

Ve zralém věku nalezla Matka Tereza jako své povolání péči o nemocné a umírající, zejména malé děti, často rodiči odložené na ulici. Působila s komunitou sester, která se kolem ní shromáždila a která je dnes řeholní společností pod názvem Misionářky milosrdenství. Slouží i u nás a starají se zejména o lidi na ulici.

Už dříve, když byla Matka Tereza oficiálními kruhy římské církve vyzdvihována a oceňována, přicházela na její adresu kritika. Pokud by včerejší administrativní úkon měl znamenat, že od této chvíle již kritické zkoumání jejích činů není dovoleno, tak bychom museli oficiální kanonizaci ignorovat.

Měli bychom nejspíš vzít vážně rovněž obavu, že velká ceremonie kanonizace oblíbené postavy, jíž ještě mnozí pamatují zaživa, může být zástěrkou intrik mocichtivého a hamižného vysokého kléru. Že taková postava má dodat legitimitu jejich trapnému a leckdy nebezpečnému politizování.

Nepokládám hranice konfesí za důležité a je mi ctí, že jsem především člověkem. Pokud bych měl přece jen identifikovat společenství, ve kterém jsem spočinul a ve kterém bych se mohl cítit doma, tak to je církev, která rozhodnutí bratra Františka, biskupa v městě Římě, na to nepotřebovala. Ctíme Matku Terezu jako součást toho (podle tradičního překladu) „oblaku svědků“, který tvoří obyčejní smrtelníci, lidé nedokonalí a chybující jako my všichni ostatní, kteří však chtěli věrně následovat Ježíše.