Já bych jenom tak trochu protestoval proti té formulaci z posledního odstavce "opírat se o něco, co stojí mimo řád tohoto světa".

Ono by se totiž dost velkým právem dalo soudit, že to - a mám teď výslovně na mysli to duchovní jsoucno, o které se máme a můžeme opírat - že právě ono je tím vlastním řádem t o h o t o světa. Jenomže je to řád skrytý, a je velmi nesnadné ho objevit a spatřit.

A proto na místo tohoto "řádu" daleko spíše podléháme neřádu světa zjevného, světa vnějšího a povrchního.

Brala jsem to tak, že v současné době vládne kapitalistický řád, tedy kapitalistický systém. I když není dokonalý, respektive je čím dál víc chaotický, přece jen to jakýsi řád je. Mohlo by být hůř. Mohl by nastat úplný chaos. Takže současný svět jakýsi řád má.
Člověk ovšem tomuto nedokonalému řádu (nebo zákonu) světa podléhá, pokud neobjeví řád jiný. Na tom se shodneme.
To, zda je Bůh jakožto zdroj toho "skrytého dobrého řádu" přítomen ve světě nebo zda se nachází mimo tento svět, to je teologická otázka.

nevíme jak.

Podle mého mínění se bezdomovci často stávají lidé, kteří nejsou (jako jedinci) adaptovaní na život v současném světě - tedy v kapitalistickém systému.
Já sama si tu připadám taky neadaptovaná. Nemám o moc lepší předpoklady než bezdomovci, spíš mám neuvěřitelné štěstí. Takže skutečnost, že nejsem bezdomovcem, vlastně vůbec není moje zásluha.

Já musím přiznat, že ten vnitřní svět - a osud - bezdomovců jsem plně pochopil až v tu chvíli, když jsem se dozvěděl, že celé dvě třetiny z nich jsou - bývalými chovanci dětských domovů!

To znamená: jedná se o děti vyrůstající bez rodinného prostředí, bez lásky a bez citu; o lidské tvory, kterým nebyla dána žádná skutečná emoční opora v životě, a kteří poté co dosáhli osmnáctého roku svého věku byli z příslušných ústavů prostě vystrčeni na ulici. S tím, že už si nějak mají pomoci sami. Výsledkem pak bylo zcela zákonitě, že oni na té ulici také skončili. Doslova.

A kapitalismus? Není dost dobře možno říci, že samotný kapitalismus by tento stav zapříčinil. Ale... Ten kapitalismus do tohoto vzorce nakonec velice dobře zapadá. On je totiž přesně stejně tak bezcitný (respektive: cituprázdný), jako to prostředí anonymních výchovných ústavů. Sice v tom kapitalismu (stejně jako v těch ústavech) je možno tak nějak čistě fyzicky relativně bez větších kolizí přežít; ale z citového hlediska se jedná o pustinu. A kdo není v dostatečné míře uchycen ve strukturách tohoto kapitalismu, tedy v tom koloběhu vydělávání peněz a jejich utrácení - tak ten skončí v té pustině duše. A na té ulici.

Anebo tam neskončí. Tedy v případě, když ho má někdo opravdu rád.

Ačkoliv to nebyl záměr, vyskytlo se v mém textu dvakrát slovo, které v průběhu času změnilo význam. Bezdomovectví a komunismus. Obojí v souvislosti s velkou společenskou změnou. Lidé prostě změní původní význam slova a hotovo. V tom prvním případě se „vyhrabalo“ staré slovo, které vymizelo s institutem domovského práva a bylo tedy „volné“.
A v tom druhém případě? Tam zas vymizela z lidské paměti ta Marxova představa o komunismu. Jak už jsem se zmínila v jiné diskusi – dnes prakticky není nikoho, kdo by jí věřil. A tak se pojem „komunismus“ přenesl na bývalý režim. Nakolik to bylo spontánní a živelné a nakolik měl na tom kdo zájem, to si netroufám odhadovat.
Podstatné je, že nespojují-li si lidé stejné slovo se stejnou představou, nemohu se pak domluvit. Je zajímavé, jak málo jsou lidé ochotní pátrat po pravém významu slova. Nebo o tom, co si pod ním představuje někdo jiný. U běžných slov v běžné řeči to asi nemá význam, tam se vždycky nějak domluví. Ale když jde o něco hlubšího, tak ano. Přitom to vůbec není jednoduché.
Jak dlouhou cestu jsem třeba já podnikla kvůli tomu, abych porozuměla tomu, co křesťané myslí slovem Bůh a co jsem dřív vždycky odbyla mávnutím ruky a nesprávnou ateistickou představou.
Kolik jsem prostudovala knih a článků, vyslechla hovorů, přečetla mailů... Musela jsem se zbavit všech dřívějších představ. Co jsem se o tom napřemýšlela ve dne i v noci! Nemůžu říct, že už jsem na konci, protože čím více vím, tím více toho nevím.
...
A výsledek je, že to pak stejně nikomu neumím vysvětlit.

k psaní reakcí nás vede spíše nesouhlas. Ne tak mě tentokrát. Dneska před sedmou jste to napsala opravdu krásně.

Ani mě, stejně jako pana Horáka, nevede k napsání této reakce nesouhlas.

Možná se nezměnil jen význam slova "komunismus", změnil se i význam slova "kapitalismus". Pan Poláček mu nyní dokonce přisuzuje lidskou vlastnost – bezcitnost, cituprázdnost. Ale kapitalismus vznikl zase možná i na základě změny významu slova "práce". Zatímco kdysi byla práce patrně spíše jen "nutným zlem", důležitým k tomu, aby se člověk uživil, později začala být adorována. "Poctivá" lidská práce začala být (samoúčelně?) chápána jako něco velmi pozitivního a záslužného, za co máme být (Bohem) odměněni prosperitou a bohatstvím. Vlastně ve velmi podobném adorování práce pokračoval i komunismus. Dnes už to ale zase přestává platit, prosperitu a bohatství mají podle dnes převažujících názorů zajistit jiné mechanismy než poctivá práce, a s tím možná odchází i kapitalismus s komunismem. Problém však zůstává: je jím nevhodné stanovení cíle.

Zní to už jako klišé - budování individuálního bohatství je často překážkou k získání bohatství dobrých vztahů. Prosazování individuálních a skupinových práv, interpretované jako boj za lidská práva, je pak překážkou soudržné společnosti a důvěry v ní a v zachování společně uznávaných sjednocujících hodnot. Ty jsou s obzvláštní zálibou ve jménu pokroku bourány a karikatury těchto hodnot jsou pak s obzvláštní zálibou proti bořitelům těch pravých chráněny, přičemž "pokrokoví" bořitelé skutečných hodnot se ospravedlňují tím, že vlastně boří jen ty karikatury. V tomto boji jde tedy o symbiózu "protivníků". Je to projev hodnotové krize ale i skrývaného mocenského boje, ve kterém však ti ideoví protivníci NEREPREZENTUJÍ přehledně také ty mocenské protivníky.

Koneckonců, stejně jako panu Poláčkovi kapitalismus, i mně některé "fenotypy" komunismu v 70. a v 80. letech připadaly dosti cituprázdné (nebo možná spíše jakýsi cit nedokonale předstírající – tedy ledabyle falešné) a jiné zase naopak neuvěřitelně (na tu dobu) poctivě idealistické, přesto však realitu neopouštějící (asi jako katolík, který nepřestal věřit v Boží milosrdenství, přestože si uvědomuje zkaženost církve).

Myslím, že někdy může být riskantní přisuzovat společenským systémům (ať už tedy kapitalismu nebo komunismu) nějakou lidskou vlastnost (polidšťovat bychom je však měli). Může to vést k tomu, že se náš život naplní nenávistí k čemusi imaginárnímu a jediným jeho smyslem se stane Revoluce. Pak padáme do pasti a pro ten svůj "velký" cíl už nejsme schopni vnímat osudy malých lidí, jsme na cestě k tomu, abychom opět uznali to falešné tvrzení o "cíli, který světí prostředky", za pravdivé.

------------------------------

Lidé, kteří nemají domov, žijí teď, a zítra už možná ne. Musejí si ale počkat na nebe, nebo na revoluci, po které bude svět konečně spravedlivý (no jo, ale co když si tu bídu zaslouží?), nebo na nějaký stát, neziskovku nebo úředníka, který se o ně postará a zajistí jim tu úroveň štěstí, kterou je stát jako celek, dle dosažené úrovně svého celkového hrubého domácího štěstí, schopen svým občanům garantovat a na kterou mají dle své konkrétní situace nárok. My ostatní budeme (z povzdálí) bedlivě sledovat, zda se tento náročný úkol daří plnit.

Já myslím, pane Nusharte, že nejenom lidé bez domova, ale my všichni žijeme "teď a zítra už možná ne". Jen si to možná všichni neuvědomujeme. Nebo si to uvědomujeme a chceme si rychle ještě užít, co se dá.
Hezky to napsal Jan Amos Komenský:
„Dnešní den nedávníčko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej a hle – již zmizel. Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul a navěky nevrátí se víc? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě a moudře sobě počínáme, vidouce an tu místa k přebývání není.“

Jistě, pane Nusharte, obdařovat jisté - ekonomicko-společenské - struktury vlastnostmi výhradně či přinejmenším původně lidskými, to je vždy záležitost nemálo ožehavá. A samozřejmě se snadno může stát, že my ten dotyčný systém oživíme až příliš, a začneme ho chápat jako víceméně vědomě jednající bytost, která je sama sebou jaksi jenom z čistě zlé vůle.

Zcela typický příklad takovéhoto antropologizování objektivně jsoucích struktur je skutečně kapitalismus, respektive jeho obraz u - především té radikální - části levice. Kdy opravdu vzniká dojem, že celý ten kapitalismus je jenom zlovolným počinem nějaké skupiny lidí, a že tedy postačí jenom tuto skupinu zbavit moci, a sám od sebe se obnoví přirozený a harmonický a humánní stav věcí, bez toho kapitalismu a oněch kapitalistů.

Takže, jak řečeno, s takovýmto antropologizováním jsoucích struktur je skutečně zapotřebí zacházet nemálo opatrně.

Na straně druhé, zcela opačný extrém je pak ten, když tyto struktury (tedy dejme tomu kapitalismus) budeme chápat právě jenom jako něco fakticky, objektivně jsoucího, co nemá žádný vztah ke kvalitě lidské existence.

Naprosto typický příklad takového postoje je už jenom to, když se kapitalismus nazve nikoli kapitalismem, nýbrž "ekonomikou volného trhu"! Už jenom tímto názvem se sugeruje, že se jedná o nějaký zcela přirozený, ekonomicky optimální způsob fungování a organizace ekonomiky. A že je tedy zcela nepatřičné, tento ekonomický systém hodnotit - a tím méně kritizovat - z nějakých obecně humánních hledisek.

Jenže, nedá se nic dělat: ona ta ekonomika skutečně j e místem, kde člověk nejen vydělává peníze na své živobytí, nýbrž kde zároveň tráví velice podstatnou část svého života. A nejen že tam tráví svůj čas jako takový - on je tam zároveň produktivně činný, to jest realizuje tam svůj tvůrčí potenciál, tedy sám sebe. A tak ten konkrétní charakter té ekonomiky - právě podle toho jestli mu umožňuje rozvíjet ten jeho tvůrčí potenciál nebo ho naopak brzdí respektive deformuje - nemůže zůstat bez zpětného vlivu na tohoto člověka. Na jeho životní cíle a projekty, na jeho způsob chování, nakonec na celou jeho osobnost.

Takže, všeho všudy: neantropologizujme objektivně jsoucí struktury tam, kde to není věcně odůvodněné - ale na straně druhé nepropadejme opačnému extrému, abychom člověka mechanicky odtrhli od reálných struktur světa, ve kterém žije a ve kterém je prakticky činný.

Jenže mezi námi a lidmi bez domova je taková bariéra, že jim nanejvýš věnujeme nějaký peníz. A oni si zase často (ne však vždy) myslí, že nic jiného než peníze nepotřebují.

Co když to nevědí ani oni sami, čím bychom je potěšili? (Ačkoliv pošetilé asi bude házet je všechny do jednoho pytle.)
Nebo co kdyby chtěli prostě jiný život?
Myslím, že to nejde vyřešit jednoduchým způsobem.
Bariéra není jen mezi námi a bezdomovci, ale i mezi námi, kteří se považujeme za "normální".