Jednoho zimního odpoledne jsem čekala na autobusové zastávce v ulici, po které se spíš jezdí autem, než chodí pěšky. Venku už byla tma jako v pytli. Nikde nikdo. Najednou se zpoza nedalekého domu vynořil muž a sunul se ke mně.

Ovládla jsem v sobě strach — nebo ho možná převážila lítost. Začal mi o sobě cosi vykládat, dost nesrozumitelně. Nakonec ze sebe vymáčkl prosbu - potřebuje půjčit dvě stovky, údajně na azylový dům. Přiznám se, že vůbec nemám ponětí o poplatcích v azylových domech, a ani příliš zkušeností s bezdomovci. Tu a tam jsem dřív zaslechla, že bezdomovcům se peníze dávat nemají, že se jim má raději koupit jídlo, popřípadě zaplatit něco užitečného.

Muž se dušoval, že mi peníze čestně vrátí, jen co dostane důchod. Že prý mi je přinese domů, když mu sdělím, kde bydlím. Na to jsem mu řekla, že bydlím mimo město, takže by to vrácení bylo pro něj příliš složité, ale že mu dám padesátikorunu, kterou mi vrátit nemusí.

Jenže on umíněně trval na dvou stovkách, které prý chce jenom půjčit, nikoliv dát. Nevědouc si jiné rady a také abych měla pokoj (nemohla jsem totiž odejít jinam), vytáhla jsem nakonec z peněženky dvěstě korun a podala je bezdomovci s tím, že mi je — pokud na tom trvá - může přijít vrátit na autobusovou zastávku, na níž stávám celkem pravidelně, nebo mi je může přinést do práce.

Pochopitelně jsem byla srozuměná s tím, že peníze už neuvidím, což se později také potvrdilo. Muž hlasitě děkoval a ještě na odchodu nešetřil sliby o vrácení peněz. Mezitím se objevil jakýsi jeho společník nebo kamarád. Na konci ulice oba zahnuli směrem k nedalekému supermarketu, dosud otevřenému. Kdo ví, jestli to chtěl na azylák, říkala jsem si. Možná ty peníze propije. Ale to už jsem se nikdy nedověděla.

Duchovní bezdomovci

Tak si dodnes nejsem jistá, zda jsem udělala dobře nebo špatně, když jsem mu věnovala dvě stovky. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli němu samotnému. Mrzí mě trochu, že jsem mu neuměla pomoci nějak jinak. Bohužel, nejsem Matka Tereza.

Když se v 90. letech začalo mluvit o bezdomovcích, měla jsem tendenci proti tomuto termínu hlasitě protestovat. Slovo bezdomovec je příkladem, jak může pojem po čase nabýt zcela nového obsahu. Od rodičů, co pamatovali první republiku, jsem věděla, že kdysi byl za bezdomovce označován člověk bez domovského práva.

Domovské právo byl právní institut „příslušnosti k obci“. Představoval právo na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření z její strany. Toto právo začalo platit v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy v roce 1849 a zůstalo v platnosti i za první republiky, tedy trvalo zhruba sto let.

Domovské právo neměli ti, co „nikam nepatřili“, například imigranti a kočovné obyvatelstvo. Ovšem dalo se za jistých podmínek získat (sňatkem, udělením obcí a podobně). Bylo to vlastně takové lokální občanství, které bylo definitivně zrušeno až v roce 1948, kdy řízení veškerých sociálních (a vlastně i pracovních) záležitostí na sebe převzal stát.

↗

Systém vyžaduje normalitu, zároveň ji různými tlaky rozkládá. Výsledkem je mnohdy zoufalý propad do světa chudoby. Foto gulfelitemag.com

Krátce nato byl zrušen i zákon týkající se tak zvaného postrku, který se dřív uplatňoval zejména proti bezdomovcům v dnešním slova smyslu — tedy proti tulákům a lidem bez zaměstnání i bez bydliště, jimž se tenkrát říkalo různými nelichotivými přezdívkami (pobuda, vagabund a další), jak jsme se o tom mohli už v dětství dočíst v Čapkově Tulácké pohádce.

Ti ovšem bez domovského práva nebyli, jen se jim z nějakého důvodu v jejich domovské obci nelíbilo a chtěli se svobodně zdržovat tam, kde jim to vyhovovalo (ačkoliv bezdomovectví je jen zdánlivá svoboda).

Lidé se často přou o to, co je příčinou bezdomovectví: zda je tím spouštěčem systém, nebo jedinec sám, popřípadě jeho blízké okolí. Bezdomovectví má jistě své systémové a sociální kořeny. O tom není pochyb. Ale má i své psychologické příčiny. O tom také není pochyb. Příčiny jsou propojeny.

Systém jakoby „vládne“ v hlavách a srdcích nás všech. Jsme svobodní do té míry, do jaké se můžeme nebo umíme opírat o něco, co je mimo systém. O nějaký pevný bod. Jenom tak můžeme odolat systémovému tlaku (nebo spíš tomu, že nás systém „pohltí, semele a vyplivne“).

Systém na jedné straně tlačí na normalitu (čili na přizpůsobení se jeho podmínkám). Bez toho se totiž běžně nedá chodit do práce (pokud někdo není umělec či nemá podobné svobodné zaměstnání, kde občasné výpadky z „normality“ nevadí). Na druhé straně však systém skrytě nebo i zjevně působí proti normalitě, protože nás rozkládá zevnitř.

Když se k tomu tlaku systému přidruží i osobní problémy (rozvod, ztráta zaměstnání a bydlení a podobné záležitosti), někteří lidé prostě podlehnou, na zmíněnou „normalitu“ rezignují, přestanou se o ni snažit a smíří se s bezdomovectvím, přestože to přináší sociální izolovanost a velké fyzické i psychické strádání.

Za první republiky se dalo věřit například v komunismus (nebo prostě v lepší svět). Mohl to být určitý druh obranného mechanismu proti vnitřnímu rozkladu a proti pádu do bezdomovectví. Protože bezdomovec v dnešním slova smyslu není prostě jenom ten, kdo nemá kde bydlet, ale i ten, kdo nedoufá, že bude ještě někdy bydlet a pracovat. Naopak, člověk, který v něco doufá nebo věří, má určitou duchovní ochranu proti tomu, aby se past bezdomovectví stala bezednou.

Komunismus ovšem tenkrát znamenal naději — znamenal „to, co bude“ (a bude to lepší, než současnost). Zatímco dnes komunismus znamená „to, co bylo“, a proto se v něj už věřit nedá. Neexistuje nic, co by ho nahradilo, proto se logicky znovu stává relevantní víra v Boha, který vždycky „byl, je a bude“.

Ať už jsme, nebo nejsme věřící, neškodilo by nám uvědomit si, že pracovat na změně světa může jenom ten, kdo se opírá o něco, co stojí mimo řád tohoto světa — o dimenzi, která leží jinde a jinak. Bez této dimenze budeme všichni tak trochu — duchovními — bezdomovci.