Časopis Respekt přinesl v srpnovém čísle, věnovaném xenofobii, reportáž o muži, který nesl 1. července šibenice na demonstraci proti imigrantům. Tato událost se spolu s nezákonným policejním násilím vůči odpůrcům rasismu stala rozbuškou nejen Petice proti nenávisti, de facto představující hlas demokratické veřejnosti, ale také podnětem vlny solidarity s uprchlíky a rozmachu českého hnutí Refugees Welcome.

Reportáž Respektu se věnuje jen mediálně a ideologicky vděčné epizodě s šibenicemi a opomíjí zásah vůči levicovým radikálům. Ten byl přitom přinejmenším stejně důležitý. Jako bezprostřední účastník a oběť tohoto zásahu proto přináším subjektivní, jednostranné a nevyvážené svědectví.

Noví xenofobové: vajíčka pro Konvičku

Tak jak je česká krajně pravicová scéna roztříštěná na takzvané nové a staré xenofobní hnutí, byl roztříštěný i můj konflikt s těmito hnutími a policisty, kteří stojí na jejich straně. Předchozí den, tedy 30. června, pořádal totiž Konvičkův Blok proti islámu svou vlastní demonstraci na Palackého náměstí v Praze, neb „s antisemitou Bartošem se nebaví“. Český xenofobní kurníček je pro dva kohoutky zřejmě příliš malý.

Jak je může být některým známo ze septického portálu Parlamentní listy, pokusil jsem se na některého z řečníků hodit vajíčko (z podestýlky). Přesně v okamžiku hodu se však řečníci dali do pohybu — a tak, přestože jsem mířil na Petra Hampla, tehdy ještě člena Strany svobodných občanů, byla zasažena Jana Volfová ze Suverenity.

Celá demonstrace nebyla nic jiného než klasická fašistická liturgie pěti minut nenávisti, v které jsem se svým černým plnovousem chyběl opravdu jen já: vizuální ztělesnění nepřítele.

Zkrátka, rozzuřený dav bílé spodiny, oddávající se zaříkávadlům černokněžníka, jenž ovládá jejich hněv jako přírodní živel. Tyto bestie, přežívající z mrzkých platů za odcizenou fyzickou dřinu, jež přijely do Prahy ze svých vesnic a městeček současně na výlet, samozřejmě nedokázaly rozlišit módní městský plnovous od barbarského vousu salafistů s oholeným knírem — scházelo malinko a začaly by mě lynčovat. Chyběla jen odvaha.

Odvahu měl ovšem kriminalista v civilu, který mě — bez vyzvání a upozornění, že je policistou — chytil za ruku a vší silou nasadil pouta, až jsem měl na hřbetu rukou několik týdnů skřípnuté nervy. Nepředložil ani služební průkaz, což je jeho zákonná povinnost. K tomu ke všemu mi i tykal.

Že je policista upřesnil teprve po zadržení, když mě předával okolo postávajícím uniformovaným kolegům, kteří mě odvezli na nedalekou služebnu.

Tam, ještě předtím, než se mnou sepsali protokol, se mne onen neznámý policajt, který mezitím došel pěšky, pokoušel — mimo rámec protokolu — přesvědčovat o nutnosti bránit hranice před hrozbou islámské kolonizace a znásilňováním bílých evropských žen „hordami nadržených negrů“. Nezapomněl dodat, že „není rasista ani xenofob, ale…“ bojí se.

Způsob, jakým se policista snažil vyslovit slovo „multikulturalismus“ mě rozesmál. Méně úsměvný už byl politický kontext samotného konfliktu…

↗

Kateřina K., Tomáš Schejbal a Ondřej Slačálek jsou odváděni na služebnu poté, co odmítli ukončit blokádu xenofobního pochodu s šibenicemi. Foto Michal Uhl

Blok proti islámu je podle všech politologických a právních kategorií pravicově-populistické hnutí šířící nenávist vůči skupině obyvatel pro jejich náboženství, v tomto případě islámu. Proto je také sledováno zpravodajskými službami. Jeho zakladatelé a představitelé se dopustili trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a občana. Jedná se o hrozbu demokratickému pořádku. Blok proti islámu by měl být už dávno rozpuštěn a jeho představitelé a členové potrestáni dle trestního zákona.

Mnoho českých policistů nosících zbraň však s krajní pravicí sympatizuje. Patří mezi ně i onen neznámý policista, který jednal zcela neprofesionálně a čistě podle svých politických preferencí. Namísto Martina Konvičky zadržel jeho odpůrce — mě. V normálně fungujícím policejním sboru vyspělé demokratické země by musel být od policie ihned propuštěn.

Staří xenofobové: případ praporčíka Kloubka

Druhou demonstraci, takzvaný „tábor lidu“, pořádal Adam Benjamin Bartoš spolu s Tomiem Okamurou a dalšími. Pod pódiem se ovšem sešlo víceméně totožné publikum. Připravili jsme si pro ně opět protestní taktiku „házení vajíček“. Plýtvat nápady je v případě rasistů škoda.

Neonacista Pavel Sládek Matějný nás jakožto pořadatel odvedl k policistům, kteří nám dali pokutu. Tam jsme se stali svědky další nepokrytě rasistické diskuze okolo postávajících policistů.

Podstatnější však byl spontánní protest, který jsme zahájili o několik chvil později. Část z nás, kteří jsme se účastnili protidemonstrace, se rozhodla posadit a plánovaný pochod xenofobů blokovat. Z pár desítek demonstrantů, co jsme se toho dne sešli, si nás však sedlo jen pět. Zbytek, vesměs bojácní mírumilovní liberálové ze Strany zelených, co by ani mouše neublížili a nade vše ctí symbol policejního odznaku, se raději stáhli opodál, aby z bezpečí volali „policejní násilí!“, místo aby mu zabránili. Sluníčka…

Jsem snědý. Někomu můžu připomínat Španěla, případně „smradlavého Židáka“ či „muslimáka“, jenž „přijel do Evropy ojíždět bílé holky“. Praporčík Martin Kloubek, který proti mě zasahoval, sice také jistě „není rasista, ale…“ takové v Evropě nechce. Není proto divu, že, jakmile si pečlivě nasadil své kožené rukavičky, mě za asistence svého kolegy Filipa Dleska vší silou posilovnou vytrénované nohy zaklekl tak, až mi o dlažbu vyrazil kus zubu, který mi chybí dodnes, protože oprava stojí v řádu desítek tisíc korun.

Může se někdo divit, že Kateřina K. — toho času má partnerka — se za této vyhrocené situace vrhla mezi Kloubka a Dleska s cílem mě od nich vysvobodit?

Navíc, policisté pravděpodobně rozpustili naše řádně nahlášené shromáždění protiprávně, neboť na místě stáli úředníci pražského magistrátu, kteří jediní k tomu měli právo. Celé policejní jednání by tedy bylo možné považovat od počátku za nezákonné.

Přestože tedy policisté nejednali de iure, 20. ledna 2016 má stanout před soudem jako obžalovaná z trestného činu napadení úřední osoby Kateřina K. Nikoli Martin Kloubek, který nejenže zneužil svého postavení, ale dopustil se trestného činu úmyslného ublížení na zdraví s politickým, a nedá se vyloučit, že i s rasovým motivem, a nadále vykonává ozbrojen svou práci policisty.

Ten samý policista dále v antonu, když jsme tam byli sami, bez mých přátel a bez kamer, mi stále držel hlavu v ponižujícím pozici tak, abych neviděl za sebe a abych se cítil pokořen. Vůbec nereflektoval, že jsem ho důrazně žádal, aby mi hlavu pustil, protože mám vyražený zub. Odpověděl mi: „Až budeš hodnej“. Tykajíc mi, mě prohledával a vyptával se na mé zaměstnání, zda u sebe mám zbraně či drogy, aniž by to bylo součástí výslechu. Po mé odpovědi, stále s hlavou dole, že studuju, si arogantně odrfkl: „Aspoň vim, na koho platim daně.“

Martin Kloubek porušil Listinu základních práv a svobod, podle které nesmí být nikdo podroben ponižujícímu zacházení. Poté, co byli do antonu odvedeni ostatní mí přátele, s kterými jsem blokoval, pokračoval ve ventilaci svých krajně pravicových, autoritářských a antidemokratických postojů. Říkal, jaký je Putin pašák a jakou děláme blbost, že bráníme pochodu, který chce upozornit na „hrozbu cizácké invaze“.

Ozbrojení xenofobové

Víc než další komentáře by Martin Kloubek potřeboval vyhodit od policie, stanout před soudem a pak marně hledat slušné zaměstnání. Jeho kolegové si nicméně asi nezaslouží kolektivně soudit podle jednoho emočně nevyrovnaného jedince. U policie určitě pracuje množství poctivých, kteří jeho názory a chování nesdílejí.

Kloubek a jemu podobní jsou ovšem varováním, že v ozbrojených složkách demokratického právního státu pracují jeho odpůrci s krajně pravicovým smýšlením. A nosí zbraň a jsou cvičeni ji používat.

↗

Martin Kloubek porušil Listinu základních práv a svobod, podle které nesmí být nikdo podroben ponižujícímu zacházení. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Je to náhoda, že mnoho příslušníků represivního aparátu (policie i armády) zastává autoritářské postoje? Je to vnitřní rozpor demokracie, nebo snad otázka personální politiky? Mnoho současných demokratických režimů převzalo veškerou svou státní mašinerii z režimů předchozích, nedemokratických.

Česká republika coby následník Československa převzala svou byrokracii, stálou armádu a policii ze starého Rakousko-Uherska: stát, který je nominálně založen na demokracii a úctě k lidským právům, tedy používá k své ochraně represivní složky s autoritářskou, nedemokratickou strukturou. Tato struktura, fungující hierarchicky odshora dolů, má potom tendenci vytvářet — případně přitahuje již utvořené — kompatibilní autoritářské typy osobností.

Nejvýraznějšími událostmi moderních dějin, v nichž představitelé armády či policie zneužili svou moc k svržení demokratické republiky, jsou Francovo povstání ve Španělsku v roce 1936 nebo Pinochetův převrat v Chille v roce 1973. V případě vyhrocenější situace by takovému nebezpečí mohla čelit i Česká republika nebo jiný stát, kde se členové represivních složek staví proti demokracii.

Stačí jen důsledněji personálně vybírat a politicky školit policisty a vojáky, nebo je zapotřebí naprosto změnit strukturu represivního aparátu směrem k jeho větší demokratizaci?

Politická taktika, sluníčka a solidarita

Slavný americký revolucionář šedesátých let Abbie Hoffmann říkal „když nevyjde jedna akce, zkus další“ a „vždycky je pro věc výhodnější být v konfliktu s policajty v roli oběti, neb to vyvolá solidaritu veřejnosti s vámi, a nikoli s nimi“. Tím jsem se řídil i tehdy, když to nevyšlo s vajíčky pro Konvičku ani pro Bartoše, ale až s blokádou, jejíž rozehnání vedlo i díky pomoci dalších aktivistek a aktivistů k pohnutí politickým děním.

Jedním z dopadů, na který můžeme být hrdí, je proniknutí slova „solidarita“ do slovníku mainstreamových politických debat. Po pětadvacet let budování volného trhu bez přívlastků, kde je v boji všech proti všem každý svého štěstí strůjce, bylo toto slovo v podstatě hanlivým. Nyní nejenže se stává legitimním, ale stejně legitimním se stává také poskytovat bezprostřední a netržní pomoc lidem v nouzi — alespoň co se týče těch na útěku před válkou.

Tato defenzivní sit-in taktika je však vhodná spíše pro politické kampaně, pro mocensky nerovný boj s mašinerií mediálního a vojensko-průmyslového komplexu. Až jednou policisté někoho zabijí, možná dojde k celospolečenskému střetu jako na Ukrajině. Pak ale přijde ke slovu někdo jiný, než mírumilovní „sluníčkáři“. Ostatně jisté podhoubí pro takový konflikt v české společnosti existuje. Není například jisté, zda ti, kteří posílají své osobní věci na pomoc uprchlíkům, cítí solidaritu také s těmi, co tady žádné imigranty ani uprchlíky nechtějí.

Takzvaná „nová levice“ je z mnoha stran obviňována, že cítí s uprchlíky, ale už ji nezajímají „naši“ bezdomovci či staří lidé. Není to pravda, přinejmenším pokud jde o bezdomovce nebo Romy - ti mají v řadách levicových a antirasistických aktivistů zastání. Ale kdo z nás o sobě může říct, že zná problémy a stojí na straně těch, které mezi sebou opovržlivě označujeme jako „white-trash“ či bílý odpad?

Odbory hájí především zájmy svých členů, vesměs zaměstnanců veřejného sektoru a kovoprůmyslu, sociální demokracie je stranou pro střední vrstvy, které pomalu zanikají. Levicová frakce Strany zelených bude vždy volitelná jen pro ty, kteří aspoň někdy vlezli na půdu vysoké školy. Anarchisté jsou v poslední době aktivní v pracovních konfliktech, jakým je například kauza Řízkárna, ale tento boj je dosud v plenkách a málo se o něm ví.

Na koho se pak mají obrátit zaměstnanci pracovních agentur, vydaní bez jakýchkoli práv a téměř žádných možností se organizovat na pospas svým chlebodárcům? Cítí, že jejich problémy nezajímají nikoho. Není proto divu, že se o ně začali zajímat Tomáš Ortel, Martin Konvička nebo Tomio Okamura. Za to, že nás tito lidé nenávidí, si můžeme sami.