Když jsem pročítala návrh změn přestupkového zákona, který míří k projednání do výborů, vynořily se mi v hlavě vzpomínky, jak v druhé půlce 70. let obžalovali tátu z „urážky veřejného činitele“, protože při návratu z hospody cvrnknul policistovi do čepice, až přistála v kolejišti.

V rodině jsme to prožívali v několika rovinách. Tak trochu jsme z toho měli srandu; ona drobná zlomyslnost vůči někomu, kdo se zaštiťuje úřadem vždycky tak trochu potěší, a když si na ní dotyčný zakládá tak, že kvůli tomu podá žalobu, tak nadvakrát. Zároveň jsme si všichni tak nějak uvědomovali, že právě to, že se úřady blíží víc nátlaku než službě a nefunkčnost se řeší autoritou pod hrozbou trestu, udržuje totalitu totalitou.

Úzkost vzbuzovala otázka, kdy a kdo toho využije, protože se tak nějak tiše vědělo, že to jsou zákony, které jsou tu proto, aby zajišťovaly možnost dosáhnout a potrestat vlastně každého, zlikvidovat každé silnější hnutí hned v počátku a udržet moc tam, kde už z přirozené autority nezbývaly ani dojemné slzy.

V přestupkovém zákoně dochází k několika zásadním změnám. Většina pokut se zvyšuje, většinou alespoň dvakrát, což je dost absurdní, uvážíme-li, že peněz je mezi lidmi stále méně. Předpokládám, že mnoho z nich se nevybere, protože se týkají osob, u nichž není z čeho vybírat, což se zdvojnásobením částky pravděpodobně nezlepší.

Zvláštní pozornost je věnována tématům souvisejícím s veřejným shromažďováním (porušení podmínek na ochranu veřejného pořádku při konání společenských akcí, neuposlechnutí výzvy úřední osoby, veřejné pohoršení). Viditelně téma, které naše zákonodárce pálí, a má to logiku — množí se počet demonstrací, které spíš než pokojné vyjadřování názorů připomínají setkání mordparty, zažili jsme i šibenice, ale kupodivu, ruka zákona nepodťala šibenice, ale obrátila se proti těm, kdo místo po krvi volali po soucitu.

Velkou novinkou je přestupek „urážka nebo pomluva úřední osoby“, které se může dopustit pouze občan a je vyčíslena na 10 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že mluvíme o přestupku, o udělení rozhoduje tzv. přestupková komise, leckdy složená ze tří lidí, z nichž nikdo právo neviděl ani z rychlíku. Takže když nějaký hejhula, který má zrovna na sobě uniformu nebo sedí za přepážkou, se bude cítit uražen, ejhle, přijdete o měsíční plat.

↗

V přestupkovém zákoně dochází k několika zásadním změnám. Většina pokut se zvyšuje, většinou alespoň dvakrát. Peněz je přitom mezi lidmi stále méně. Repro DR

Nepochybuji, že existují případy, v nichž rozezlení občané na úřadech leccos vypustí, živě si dovedu představit, že počet podobných incidentů v poslední době stoupá. Strach, pocit bezmoci a agresivita mezi lidmi dosahují nebývalé hustoty — proč by měl počet agresivních útoků klesat?

Ale není nic bezzubějšího než na situaci vytáhnout s „urážkou úřední osoby“. Vztahy obou stran se přiostří, protože máloco budí takovou nechuť jako pod pohrůžkou vynucená autorita, policie a úřady budou definitivně zařazeny mezi „nepřátele“, na přestupková řízení budeme narážet ve všech korupčních kausách, kde to bude účinný způsob, jak se bránit protivným „šťouralům“ a tam, kde dochází ke skutečně agresivním výpadům, se nezmění téměř nic.

Mám obavu, že udělení deseti tisíc pokuty rozzuřenému chlápkovi na úřadě práce situaci neuklidní. Zato pro skrytý rasismus ozbrojených složek (nedávno jsme se leccos dozvěděli o průměrném psychickém profilu zaměstnance Generálního štábu Armády ČR a nemyslím si, že je u policie situace příliš jiná) to bude dar jak malovaný.

Celkově by se dojem z navrhovaných změn dal stáhnout do rychlého konstatování: přituhuje. A co hůř, přituhuje tak, aby problémy mohly zůstat nevyřešeny, ale kritika byla umlčena. Přituhuje jako za normalizace.