Ačkoliv by se mohlo zdát, že nás díky pečlivé práci zákonodárců čekají štědré Vánoce a šťastný nový rok 2016, opak může být pravdou. A to zejména kvůli kritizovanému uzákonění informační databáze o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, tj. registru dlužníků.

Ten má sloužit úvěrovým společnostem k posouzení spolehlivosti a platební morálky případných klientů, jejichž osobní údaje mohou být do registru vloženy i bez jejich souhlasu. Poslanec Petr Kudela prohlásil: „Já jsem tady několikrát kritizoval registr dlužníků, že do tohoto zákona nepatří, ale ve finále proto, aby vůbec tento zákon prošel, jsem hlasoval pro celek.“

Poslanec Radek Vondráček dále poznamenal: „Domluvme se spíš na tom, že přijmeme základní pravidla a pak se zamysleme a pokračujme v práci na kvalitní normě nebo rozšíření této normy v horizontu, řekněme, pěti let, kdy se sejdou nové výsledky toho, co jsme tu dnes přijali.“

Také ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek upozorňuje, že po debatě v Senátu došel k názoru, že „tam přece jenom určitá rizika existují a že potom hrozí potřeba určité novelizace“.

Co tedy nutí naše zákonodárce schválit novelu, o jejíž kvalitách nejsou sami přesvědčeni? Odpověď je jednoduchá — čas. Směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů a nařízení o řešení spotřebitelských sporů on-line uložily členským státům Evropské unie povinnost transponovat pravidla v nich obsažená do svého právního řádu nejpozději do 9. července 2015. Byť tyto evropské právní předpisy pocházejí z roku 2013, první vládní návrh novely zákona o ochraně spotřebitele byl předložen sněmovně až 31. března 2015.

Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů do našeho právního řádu sice přijíždí takřka s vlakovým zpožděním, na druhou stranu platí, že je lepší pozdě, nežli později. Jde bezesporu o rychlejší, jednodušší a finančně méně nákladnou alternativu k řízení soudnímu, ať u sporů vzniklých v souvislosti s prodejem zboží, nebo s poskytováním služeb.

Již dnes řeší spory namísto soudů v oblasti finančních služeb finanční arbitr, v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb Český telekomunikační úřad a v oblasti elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství Energetický regulační úřad. Novela zakotvuje možnost obrátit se v ostatních spotřebitelských případech na Českou obchodní inspekci.

Návrh na zahájení řízení může spotřebitel u České obchodní inspekce podat písemně, ústně do protokolu anebo elektronicky prostřednictvím on-line formuláře nejpozději do roka od vzniku sporu.

Za výhodu mimosoudního řešení lze označit zejména to, že si každý z účastníků nese svoje náklady, podnikatel má povinnost poskytnout součinnost a doba trvání řízení by neměla překročit 90 dní. Česká obchodní inspekce však není králem Šalamounem, a ani nemá moc Pána prstenů. Podnikatele a spotřebitele lze ke smírnému řešení sporů vést, nikoliv nutit. Pravomoc rozhodnout spor vydáním závazného rozhodnutí zůstává ponechána soudům.

Konec předváděcích akcí, jak je známe

Utopicky věřím, že jsme jako společnost na mimosoudní řešení sporů připraveni. Spotřebitelé se, slovy občanského zákoníku, budou „brát o své vlastní štěstí“ a podnikatelé budou inklinovat k zásadě „můj zákazník, můj pán“. Tedy alespoň možná. Nevěřím však, že je na mimosoudní řešení sporů připravena Česká obchodní inspekce, která pro něj momentálně nemá ani personální, ani materiální zázemí. Až bude obchodní inspekci v boji proti spotřebitelům či podnikatelům nejhůř, vyjedou blaničtí rytíři ve zbroji a nastolí obchodní mír?

Kromě mimosoudního řešení sporů budou rozšířeny pravomoci České obchodní inspekce na ostře sledovaném bitevním poli předváděcích akcí. Při provádění kontroly bude inspektor moci pořizovat zvukové i obrazové záznamy bez vědomí kontrolovaných osob. Podnikatelé budou muset předem oznamovat České obchodní inspekci cenu zboží a služeb, které na předváděcích akcích chtějí prodávat.

A to stejné budou muset uvést do pozvánky zasílané spotřebitelům. Důvody jsou zřejmé — spotřebitelé si vytvoří představu o ceně prodávaného zboží dříve, než je s konečnou „výhodnou“ cenou seznámí prodejci.

Nově budou mít podnikatelé zákaz přijímat od spotřebitele hotovost po dobu prvních sedmi dnů od uzavření smlouvy na předváděcích akcích. Účelem je zlepšení pozice spotřebitele jakožto slabší smluvní strany. Ten měl sice zákonné právo bez sankce od smlouvy odstoupit do čtrnácti dnů, ale podnikatel mu peníze podle dětské zásady „co se dá, to se z ruky nevydá“ zpravidla nevracel.

I v tomto bodě je tedy novela zajisté krokem vpřed. Problém je však v tom, že ne každý krok vybočující z řady je dovolený. Toto pokrokové pravidlo Česká republika zavádí v rozporu se směrnicí o právech spotřebitelů. Směrnice totiž uvádí, že členské státy mohou ponechat v platnosti stávající vnitrostátní právní předpisy, které podnikateli zabraňují od spotřebitele inkasovat platbu během daného období po uzavření smlouvy. Česká republika však toto ustanovení ve svém právním řádu neměla. Nemůže si jej tedy ani ponechat, nebo nově zavádět.

Zůstává otázkou, jak dlouho se dané ustanovení v českém právním řádu ohřeje. Zda zákonodárci počkají na upozornění od Evropské komise, v krajním případě na výhru v podobě pokuty za špatnou transpozici, nebo zda rozpor sami dobrovolně odstraní.

Svoje okolí bychom v tomto smyslu měli upozorňovat přinejmenším na tři věci: zaprvé, ať na podobné akce vůbec nejezdí, zadruhé, když už někam pojedou, ať prvních sedm dní od nákupu nevydávají prodejci žádnou hotovost, a konečně zatřetí, že ne každý spor z kupní smlouvy musí ode dneška skončit u soudu.