Od dob, kdy šíření informací bylo závislé na ústním podání, uběhlo mnoho staletí. Laickým úsudkem však odvozuji, že z těchto dob pochází slovo reklama. Z dob, kdy bylo třeba křičet, aby si vás, respektive vaší nabídky, někdo všiml. Tehdy však zřejmě bylo snadné se reklamě vyhnout, stačilo zacpat si uši, nebo odejít z doslechu volání.

Technický vývoj dnes pustí reklamu všude, člověk nemá šanci úniku. Reklama nás obklopuje v nejrůznější podobě, působí na všechny naše smysly a nikdo se mne neptá, zda si přeji žít v reklamním světě. Upozornění na poštovní schránce nikdo nerespektuje. Nevyžádaná e-mailová korespondence si mne sama najde a já ji musím mazat. Podobně jako přicházejí sms zprávy.

Reklama na nás dnes křičí všemi možnými prostředky a marné je zacpávání uší i očí, případně ochrana ostatních smyslů, kdy útoky reklamy směřují skutečně na ty niterné, upřímně řečeno nízké pudy člověka. Přesto, že považuji reklamu za omezování osobní svobody, nezbývá mi nakonec než rezignovat a naučit se vedle reklamy či s reklamou žít.

Na druhou stranu, život kolem reklamy může být dokonce i zábavný, pokud reklamu vytvářejí nadaní kreativci. Vtipné reklamy mohou člověka vytrhnout ze všedního života a vyvolat úsměv na tváři. Reklama nakonec může přispět i dobré věci. Užitečná či prospěšná věc potřebuje najít cestu k těm, kdo ji potřebují. A tak jsem se smířila s tím, že sítě informačních kanálů, které přenášejí informace — a to jak dobré, tak i zbytečné či špatné, jsou natolik propletené a husté, že často nezbývá než se jimi prokřičet novou originální cestou, pokud chceme, aby si naší informace někdo vůbec všiml.

Reklamní prostředky a nástroje zcela ovládly náš život. Už zdaleka nejde jen o „ovlivňování spotřebitele s cílem vyvolat jeho zájem o koupi“. Jedná se o obecné ovlivňování způsobu života. Upřímně řečeno o manipulaci, která staví na nejslabších stránkách jedinců.

Japonci v těchto dnech představili světu ohromující novinku na reklamním poli. Jedná se o zabudované kamery v reklamách, pomocí nich se snímají tváře lidí, kteří se podívají na reklamu. Záměr tohoto „průzkumu“ spočívá v hledání dalších možností specifického zacílení reklam tak, aby byly co nejúčinnější. Tak tato novinka manipulační účel reklamy jen potvrzuje.

V našem reklamním světě asi není tak překvapivé, že metodám a nástrojům reklamy podléhají i volební kampaně politických stran. Politici se během volební kampaně stávají dealery lepších životů, které nám zaručí, když je budeme volit.

Za překvapivé však považuji zpoždění oproti vývoji reklamy spotřebního zboží. Ta už dávno opustila reklamu postavenou na očerňování podobného výrobku jiné firmy. Současná konzumní reklama staví na osobité a nenahraditelné jedinečnosti „našeho výrobku“. Zatímco politická reklama během volební kampaně se podobá soutěži o nejpodpásovější zesměšnění protivníka.

Volební kampaň většinou začíná tím, že se dozvídáme, co která strana udělala špatně, jak která strana má nesmyslný program, co všechno ten který představitel jiné strany než té naší napáchal a jaký to je směšný člověk, neřkuli přímo zločinec. Ano, národ se při tom dokonce baví — chléb a hry — vždyť je to lidské.

Podstatná informace o volebním programu se k voliči dostává teprve v posledním plánu. Nebo snad se jedná o záměrnou manipulaci s pozorností voliče? Především ho rozptýlit, aby už neměl šanci zamýšlet se nad bezradností volebních programů?