Podivuhodná cesta pana řízka
Radovan BartošekJednou z posledních věcí, v nichž hledá vykořeněná část společnosti svou identitu, je jídlo. Právě skrze něj odpůrci islámu či uprchlíků často formulují to „naše“, ohrožené tím „cizím“.
Restaurace Řízkárna, která se „proslavila“ spory o vyplácení mezd svým zaměstnancům a následnými konflikty s údajnými levicovými teroristy, se zapojila do celospolečenské diskuse o multikulturalismu, uprchlické krizi i krizi evropské identity. Forma jejího vyjádření je vskutku hodna dědiců Haška (Jaroslava, ne Dominika), Čapka a Hrabala.
Když malé dítě odmítá jíst, zkusí mu někdy zoufalý rodič z jídla poskládat třeba obrázek. Zkrátka, jíme i očima — a když se k jídlu přidá i jednoduchá informace, která s ním v běžném kontextu spojena není, stává se najednou jakoby zajímavějším. Od zeleninového „jedlého obrázku“ pro neposlušné dítě se můžeme nakonec dopracovat třeba až k molekulární gastronomii. Ta už není v tom, že si z jídla poskládáte usmívající se obličej, ale princip je stejný — spojit určité suroviny a chutě s tvary a barvami, které s nimi běžně spojeny nejsou, a jídlu tak dodat novou informaci a spojit jej s nějakým novým, neobvyklým příběhem.
V Řízkárně se zřejmě probudil v těchto vlahých letních dnech duch kulinářského experimentování a novátorství, ale protože se vším se má začínat pěkně od základů, vrátili se tam do svých dětských let a svou cestu k molekulární gastronomii a první michelinské hvězdičce započali „smutným řízkem“. A tak na nás z facebookové stránky restaurace kouká smutný smajlík poskládaný z řízku naklepaného do obráceného „U“ (jakože smutná ústa), rajčatového nosu, dvou kousků citrónu místo očí a něčeho, co je snad nějaký schlíplý polníček představující vlasy. Z té míry kreativity a nápaditosti by se člověku málem otevřel papírový sáček s vlašákem.
Proč je pan řízek smutný
Pokud by se restaurace jen rozhodla zaútočit na segment trhu ovládaný návštěvníky mimibazaru, nezbývalo by než jí v tom popřát mnoho štěstí dál si s „panem řízkem“ nelámat hlavu a žaludek. Tak jednoduché to ale není. Pan řízek je totiž angažovaný. Ba co víc, je ztělesněním české kultury. Pan řízek je ale smutný, protože jej vytlačují cizí jídla a ti, kteří je vaří a jedí. Aby bylo jasno, na mysli má pan řízek ty, co se „údajně rádi zúčastní Masopustu, mohou jít i bez masek“ a kvůli nimž museli na Václavském náměstí „rozsvítit i ve dne“.