V poslední době jsem vlivem medií a někdy protivného až protiprávního vyjadřování na sociálních sítích měla tendenci propadávat beznaději a cynismu. Nikdo nebude akceptovat uprchlíky v České republice, nedejbože jim pomáhat! Nemluvě o uspořádání nějaké kampaně nebo sbírky na jejich podporu, což se jinak v okolních státech děje.

Někteří lidé sledují jenom nedostatky islámu a tím si posilují své přesvědčení, že všichni muslimové chtějí v Evropě zavést šáriu a znásilnit naše ženy dcery. Podobně i já jsem začala sledovat jen nenávist na internetu, až jsem došla k závěru, že se s tím nedá nic dělat.

Řekni, kde ti Češi jsou

Přemýšlím, odkdy se solidarita a humanismus staly nadávkou. Když jsem přijela do České republiky v roce 2008, lidé se chovali jinak — alespoň když byli online. Přemítám také nad tím, kolik zajímavých příběhů musí existovat z doby, kdy se samotní Češi stávali uprchlíky. Určitě jim někdo ze začátku pomohl se přizpůsobit nebo alespoň přežít. Kde jsou hlasy těchto Čechů dnes? Kde jsou ti Češi? A kde jsou Češi, kteří mají jiný názor, než ti, kteří stráví skoro polovinu pracovní doby na sociálních sítích psaním provokací a nadávek? Kdy se stalo normálním chovat se nenormálně za obrazovkou počítače?

V poslední době se ale začaly objevovat i jiné hlasy. I když je to možná tím, že jsem začala hledat více pozitivní a konstruktivní zprávy. Pomalu jsem si totiž uvědomovala, že sledování „hejtů” ze mě dělá „hejtera“ a nic se nemění.

Naopak hledání kladných článků, i když jsou v menšině, mi zvyšuje morálku a získávám naději. Možná že i místní občané budou velmi brzo schopní pochlubit se nějakým zajímavým projektem na pomoc nejen uprchlíkům, ale i celé své komunitě. Protože různé iniciativy ze zahraničí věnující se primárně uprchlíkům nakonec zpevňují i komunitu lokální.

Snad se lidé konečně začnou seznamovat se svými sousedy, s nimiž žijí paralelně již řadu let, ale ani jednou společně nevečeřeli. Zatím si navzájem třeba jen kradli kola. Také s uprchlíky se potkají tváří v tvář a zruší své předsudky („oni jsou ale přece vzdělaní!“) a zjistí, že jsou v mnoha ohledech velmi podobní. Začnou si uvědomovat, že stačí velmi málo, aby člověk někomu reálně pomohl, a že každá malá pomoc může mít velký význam.

Sarkastické reakce jako „ubytuj si je u sebe doma!“ totiž dostávají reálnou odezvu — zatím minimálně v Rakousku, Německu a na Slovensku. Studenti, důchodci a lidé, kteří mají nevyužitý prostor, poskytují přístřeší uprchlíkům nebo financují jejich podnájem. Ani někteří politici se nebojí kritiky a nechávají je bydlet ve svých domech. Na příklad německý poslanec Martin Patzelt. Ten se jim snaží zajistit i práci a výuku němčiny.

V Berlíně jsem nedávno narazila na skupinu hudebních nadšenců, kteří založili sbor s uprchlíky a imigranty. Jamují spolu a někdy i vystoupí na veřejnosti. Nástroje si od někoho půjčili anebo jim je lidé darovali. Nezažila jsem nic silnějšího než zpívání a improvizaci s velkou skupinou muzikantů, kteří mluví různými jazyky, ale dorozumí se beze slov.