V poslední době jsem vlivem medií a někdy protivného až protiprávního vyjadřování na sociálních sítích měla tendenci propadávat beznaději a cynismu. Nikdo nebude akceptovat uprchlíky v České republice, nedejbože jim pomáhat! Nemluvě o uspořádání nějaké kampaně nebo sbírky na jejich podporu, což se jinak v okolních státech děje.

Někteří lidé sledují jenom nedostatky islámu a tím si posilují své přesvědčení, že všichni muslimové chtějí v Evropě zavést šáriu a znásilnit naše ženy dcery. Podobně i já jsem začala sledovat jen nenávist na internetu, až jsem došla k závěru, že se s tím nedá nic dělat.

Řekni, kde ti Češi jsou

Přemýšlím, odkdy se solidarita a humanismus staly nadávkou. Když jsem přijela do České republiky v roce 2008, lidé se chovali jinak — alespoň když byli online. Přemítám také nad tím, kolik zajímavých příběhů musí existovat z doby, kdy se samotní Češi stávali uprchlíky. Určitě jim někdo ze začátku pomohl se přizpůsobit nebo alespoň přežít. Kde jsou hlasy těchto Čechů dnes? Kde jsou ti Češi? A kde jsou Češi, kteří mají jiný názor, než ti, kteří stráví skoro polovinu pracovní doby na sociálních sítích psaním provokací a nadávek? Kdy se stalo normálním chovat se nenormálně za obrazovkou počítače?