Máš doma katanu?

Thu Thuy Truong

Příslušníci menšin se často setkávají i s těmi nejpodivnějšími otázkami. Dotazy je nutno kultivovat. Zároveň ale nesmí zůstat bez odpovědi. Mohou totiž vyjasnit nedorozumění, která by jinak zůstala zamlčena. Thu Thuy Truong tedy vyzývá: „Ptejte se mě!“

Jsem vždycky překvapená, když za mnou jen tak přijde někdo, koho vůbec neznám, a bez obalu na mě vychrlí vodopád otázek:

Takže! Odkud ty jsi?

A ty ses tu narodila? 

Ty jsi buddhistka?

Jaká je politická situace ve Vietnamu?

Donedávna by mi to nevadilo. Na otázku Odkud ty jsi? jsem vždy hrdě odpovídala: Z Vietnamu. Trpělivě bych odpovídala na všechny všetečné otázky ohledně vietnamské kultury, politiky či gastronomie. Tazatele bych dokonce povzbuzovala, aby se ptal dál. Na cokoliv, co ho napadne. Říkala jsem si totiž, jak je hezké, že se někdo zajímá o moji kulturu a tradice. A že je to vhodná příležitost vyvážit všechny ty apokalyptické zkazky o vietnamské komunitě, které slýcháme z médií.

V této snaze jsem ale byla osamocená. Vietnamské kamarádky se hromadně stěhovaly do zahraničí se slovy, že v Amsterdamu, Berlíně nebo Londýně se necítí být cizinkami. Že lépe zapadají a nikdo neřeší barvu jejich vlasů a tvar očí. Znala jsem přístup amerických Asiatů, kteří na dotaz Odkud jsi? tvrdošíjně odtušili: San Diego. Předstírali, že nechápou, kam tazatel svojí otázkou míří.

I já jsem se čím dál častěji setkávala s názory, že nedává smysl tvrdit, že jsem z Vietnamu. Narodila jsem se přece v České republice, chodím zde odmala do školy a umím česky lépe než vietnamsky. Tak proč o sobě neustále tvrdím, že pocházím z jiné země? 

Loni spustila HateFree Culture provokující kampaň. Parodovala otázky, které pokládáme gayům a lesbám ohledně jejich sexuality. Kdy sis uvědomila, že jsi hetero? nebo Jak můžeš vědět, že jsi hetero, když jsi to ještě nikdy nezkusila s holkou?“ Chápala jsem účel tohoto počinu. Dotyčným je jistě nepříjemné čelit takovým výslechům. Se studem jsem si vzpomněla na chvíle, kdy jsem podobné dotazy sama pokládala.

Ale lidé jsou zvědaví. Tak proč jim neposkytnout odpovědi? Je to lepší, než zanechat je v předsudcích nebo hůř  ve strachu z jiné národnosti či sexuální orientace.

Ahoj, jsem Thuy, povoláním Vietnamka

Názory se ovšem mění. Někdy více, někdy méně  v závislosti na tom, co čtete, co studujete, s kým se stýkáte. Nic vás však neovlivní více než vlastní zkušenost. A v období, kdy člověk objevuje své zájmy, obor dalšího studia či profese, je velice demotivující, pokud ostatní zajímá pouze fakt, že se vaši rodiče narodili v cizí zemi.

Kamkoliv jsem vstoupila, rozhovor se vždy stočil k tázání, odkud pocházím. Někteří svými dotazy na můj původ bezostyšně otevírali konverzaci. Jiní se nesměle zeptali, až když se jinými nevinnými tématy dostali dostatečně blízko, aby byl takový hovor společensky přijatelný. Začne to třeba u šamponů a skrze asijské černé vlasy je to už jen pár kroků k vietnamskému komunismu a vztahům s Čínou.

Naučila jsem se proto odbývat nevítané zvědavce nekompromisním „Jsem z Prahy.“ Ignorovala jsem tedy i následující „Ale odkud opravdu jsi? Víš přece, jak to myslím.“ Ano, vím, jak to všichni myslíte. Ale nechci se o tom bavit. Jsem prostě člověk, mám své zájmy a své názory. Vyrostla jsem v České republice, mluvím česky perfektně a bez přízvuku. Znám evropskou kulturu, umění a historii lépe než jakoukoli jinou. Kdybych neměla šikmé oči, ani byste nepoznali, že mám původ v Asii. 

Nicméně když se od dorážejících odvracím zády, cítím slabé volání viny. Jako bych společně se všemi svými odpověďmi házela za hlavu i část sebe samotné.

Mají vietnamské rodiny ve skříni schované sečné zbraně? I na takové otázky je třeba trpělivě reagovat. Repro DR

Nacházíme se v době, kdy se většinová společnost teprve skutečně seznamuje s jinakostí. Etnické, náboženské i sexuální menšiny vylézají ze svých skrýší a volají po vlastních právech a po přijetí. Takže pokud se chceme navzájem poznat, musíme si klást otázky. A musíme si na ně navzájem odpovídat.

Je však nutné najít rovnováhu. Ano, považuji za neohrabané a bezohledné, když se někdo začne bez dovolení vyptávat na osobní informace o mém dětství, víře, pojetí rodiny, zvyklostech a plánech do budoucna. Stejně tak ale úplné přehlížení těchto témat by ode mě bylo nezodpovědné, chci-li vůbec hovořit o možnostech integrace.

Vždyť kdy jindy mluvit o jinakosti? Kdy jindy bude vhodnější doba na prolomení ledů, otevření se druhým a vzájemné porozumění? Věřím, že když zodpovím co nejvíce otázek dnes, zítra jich už bude méně. Za několik let se už možná dočkám toho, že nebude nutné otevírat konverzaci tím, zda jsem už někdy ochutnala psa.

Do té doby se ale budu snažit být oním prostředníkem, který snad přispěje k rychlejšímu přechodu do takové budoucnosti.

Občas proto jezdím po školách, klubech či organizacích a hovořím o vietnamské menšině. O naší kultuře, jazyku, gastronomii. Říkám jim: „Ptejte se na všechno, máte jedinečnou příležitost, ptejte se i na věci, které by byly v jiných situacích nevhodné.“ A tak spolu mluvíme a učíme se navzájem. 

Sociální pracovníci mi často vypráví, s jakými mezikulturními zmatky se setkávají. Mnohdy hraničí s absurditou. Také pedagogové čelí problémům, které nejsou vysvětlené v žádných knihách a oni neví, jak se s nimi vypořádat. Tak třeba někteří studenti jsou přesvědčeni, že všichni Asiaté mají doma katany a jí jen rýži.

I vás bych proto chtěla vybídnout k osmělení. Ptejte se mě na Vietnam! Nespokojte se s tím, co jste slyšeli v televizi. Snažte se mě poznat sami a bez předsudků. Zeptejte se mě na místo narození i na to, jakým jazykem hovoříme u nás doma. Zeptejte se, jestli věříme na duše předků. Zeptejte se, jestli v Sapě pěstujeme marihuanu a jestli umím jíst hůlkami.

Ale prosím vás  zkuste mě nejprve poznat jako Thuy. A dovolte se, zda můžete klást osobní otázky. Pak si ráda popovídám třeba i o tom, jestli doma máme katany.

    Diskuse (16 příspěvků)
    MK
    Michael Kolařík, Student
    July 27, 2015 v 22.57
    Můžu tedy jednu otázku?
    Skutečně se vás někdo ptal, jestli máte doma katanu? A myslel to vážně? U toho ostatního celkem chápu, proč se na to někdo ptá, ale toto? Pominu onu "drobnou nepřesnost" stran původu toho meče, ale představa, že si někdo identifikuje svou kulturu s historickou zbraní mi přijde absurdní. Ty jsi Čech? A máš doma cep pobitý hřeby? Přiznám se, odpověděl bych Cože? Pravda, někdo takové věcičky doma má. Ale to je koníček, který nemá s původem nic společného (vím o jediném člověku, který skutečně katanu vlastní. Jeho předkové přišli do evropy nejspíš už v době ledové).
    VK
    Vojtěch Klusáček
    July 28, 2015 v 0.18
    Cep, pobitý hřeby? Kdepak. Takovou tu kouli, s ostny, na řetězu. Jak se jí česky říká Morgenstern.
    Thu Thuy Truong, studentka
    July 28, 2015 v 10.21
    Jak je to tedy s těmi katanami?
    Dobrý den,
    pane Kolaříku, mě osobně se na to nikdo neptal. Přiznám se, že jsem se zde inspirovala blogy a videy amerických Asiatů a katanu jsem tedy v tomto případě použila jako nadsázku :-)

    Řadím tuto otázku ale do stejné kategorie následujících výkřiků, kterými mě skutečně lidé oslovují:

    "Pěstuje tvůj táta trávu?"
    "Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?"
    "Umíš karate? Všichni Asiaté umí karate."
    "Annyeong-haseyo! Kon'nichiwa?"

    Je to přesně ten typ dotazů, na které reaguji překvapeným "Cože?" Každý si představu Asie spojuje s něčím jiným a věřím, že bojové umění, ninjové a tím pádem i sečné zbraně nebudou ojedinělou stereotypní představou. No a to, že katany mají původ v úplně asijské zemi tomu přidává na absurdnosti - země dálného východu Evropanům často splývají.
    MP
    Martin Profant
    July 28, 2015 v 13.42
    Přeci jen bych trochu rozlišoval
    Otázky "Pěstuje tvůj táta trávu?" a "Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?" může bez záměru urazit pronést jen osoba mimořádně prostá a naivní. Existují takové a zaslouží si vstřícnou odpověď.
    Většinou to ovšem bývá buď urážka anebo hodně černý a hodně nepovedený humor; obojímu dodává odvahu bulvární obraz vytvářený Tv Nova et cons.: Trávu u nás pěstují výhradně Vietnamci a středoškolští učitelé.

    Oproti tomu spousta dalších otázek, které uvádíte, je prostě zvědavost, velmi často nepoučená, ale málokdy nepřátelská, někdy se stopou věcných rozpaků (Patřila by k nim např. také otázka: Jak vlastně v češtině s Vaším jménem nakládat, má se ohýbat nebo Vám je příjemnější, když se nechá nesklonné?).

    Setkáváme se s tím všichni, moje dcera odmítala pár let chodit do vesnického krámku, protože se to neobešlo bez otázek po jejím milostném životě; ze strany babek, které ji pamatovaly jako miminko, to byl upřimný a v zásadě přátelský zájem, z jejího pohledu inkviziční výslech za účelem sociální kontroly.

    Michaelovi Kolaříkovi
    Na okovaný cep se Vás nikdo nezeptá, protože husiti nejsou tak cool jako samurajové. Ale za to se Vám může snadno dostat třeba ujištění, že mluvčí má velké pochopení pro zvyklosti balkánské (či také kavkazké) země, ze které pocházíte.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    July 28, 2015 v 13.55
    Oprávněná upřímnost dotazů vůči cizinci
    může být také projevem zájmu o poznání upřímně znejistěného domorodce.
    Znám jednoho, který vyhledává a bombarduje zjevné cizince dotazem -- co vás vedlo k tomu usadit se zrovna tady?
    Urputně hledá argumenty, které by mu napomohly ospravedlnit své setrvávání ve své vlasti.........mně na můj dotaz vysvětlil.
    Thu Thuy Truong, studentka
    July 28, 2015 v 16.3
    Rozlišování je zcela na místě
    Martinu Profantovi
    Mezi zvědavostí a naivitou je často velmi tenká hranice, zvlášť když jde o oblast pro tazatele tak neznámou, jakou je asijská kultura. Také se mi stává, že za zdánlivě hloupými vtípky se ve skutečnosti skrýval vážně míněný dotaz (humor jako štít). Téma např. marihuany tak může spadat do všech tří kategorií, které jste zmínil.

    S tím krámkem jste mě pobavil. Já, když nakupuji ve vietnamské večerce a opravdu nemám náladu si povídat, vždycky mluvím česky. Jediný náznak, že jsem jejich "krajanka", a spustí se nekonečný řetězec otázek ohledně studia, zaměstnání, města původu, milostného života. Od cizích, ale osamělých lidí :-)
    Honza Macháček, chemik
    July 30, 2015 v 6.53
    Čao či
    Annyeong-haseyo neznám, to je jakým jazykem, thajsky? Díky tomu, že japonsky jsem se zkoušel učit aspoň rok, si pamatuji nejen konničiwa, ale i to, že večer je vhodnější konbanwa a ráno ohajó (zdvořileji ohajó gozajmas). Úspěšně jsem pochytil čínské Ni?Hao., ale intonací hao si nejsem jist; že to správné ni, které znamená ty, se vyslovuje se stoupavou intonací jako konec české tázací věty, mi utkvělo v paměti jen díky jedné scéně z japonské anime Ranma. „Čao či‟ a „Čao ankh‟ jsem lovil z paměti hodně dlouho, přece jen jsem navštívil jen jednu lekci vietnamštiny v CIC, a když jsem si nedokázal během následujícího týdne vštípit do paměti probranou látku, nenašel jsem odvahu přijít na další; intonace dohromady nedám, na to bych musel nečestně a nesportovně použít přídavnou paměť, třeba Internet.

    Jak se tak chlubím svými povrchními znalostmi jazyků, napadá mě, zda je pověsté tykání Čechů každému, kdo vypadá jako Vietnamec, jen prostý projev českého buranství. Nemá tahle naše hulvátská tradice náhodou původ v problémech Vietnamců s češtinou, nejspíš ještě z dob socialismu, kdy českoslovenští komunisté organizovali pobyty vietnamských učňů a dělníků? Nejsem si jist jak vietnamština, ale japonština, a myslím že ani čínština, nemají množné číslo, takže Japonci ani Číňané nikomu vykat nemohou; zdvořilost, na které si velmi zakládají, vyjadřují jinými gramatickými prostředky. (Japonci ovšem ani netykají, nýbrž onkají, japonsky zdvořile bych se měl zeptat zhruba: „Nemyslí si paní Thu, že by na této domněnce mohlo být něco pravdy?‟)

    Cep doma nemám, ba dokonce si nejsem jist, zda jsem se s ním vůbec setkal aspoň u tatínkových rodičů na vesnici, přece jen mechanizace zemědělství dávno hodně pokročila. Řemdih jsem si kdysi vyrobil z tenisáku na dřevěnou bitvu; pak byly zbraně s dvoumetrovým ratištěm v pravidlech pro dřevárny zakázány. Protože v šermu dřevěnými zbraněmi jsem byl jen o málo vytrvalejší než ve studiu vietnamštiny a k železným jsem nikdy nepřešel, docela by mě zajímalo, zda Vietnamci mají nějaké zvláštní tradiční zbraně, ale není to pro mě důležité. Dosud jsem si ani nepořídil český tesák, přestože kamarádi tvrdí, že je to mnohostrannější nástroj než sekera.

    Doopravdy by mě zajímalo to, nač se vyptává známy Milana Petráska. Jakožto pecivál ani tolik nehledám důvod proč neemigrovat, jako mi vrtá hlavou myšlenka Mariána Slobody, že my, Češi, jsme sice malý národ, ale pokud k nám přicházejí přistěhovalci, stává se z češtiny lingua franca pro lidi ze všech koutů světa: když se v Praze setkají Vietnamec, Mongol a Ukrajinec, mluví spolu česky. Proto bych rád věděl:

    Máme u nás, v Česku, něco, co přiměje člověka z dálného východu, aby se přestěhoval zrovna k nám, pokud má na vybranou? Obsahuje naše, česká, kultura nějaké hodnoty pro které cizincům, kteří mají možnost volby, stojí za to vychovat ze svých dětí zrovna Čechy? A hlavně: Co můžu udělat já, aby se víc lidí z celého světa chtělo učit česky a aby český národ sílil lidmi, kteří si ho dobrovolně vybrali jako nejlepší na světě?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    July 30, 2015 v 10.29
    Lidé, kteří si ho dobrovolně vybrali jako nejlepší na světě Česko
    se jistě snaží ze všech sil Česku přispět dle svých schopností a sil - dle mentality a talentu.
    Příkladně ti kteří přišli s touhou po ideálu vyspělého demokratického režimu společenské spoluzodpovědnosti musí ovládat talent schopnosti zpracovávání stálých zážitků zklamání o trochu více než za humny ve společnostech o fous bližších ideálům fraternité, egalité a ....ještě jeden plus, plus...bych řekl.
    Jiří Kubička, psycholog
    July 30, 2015 v 15.36
    Stereotypy o Češích
    Nevím jestli je dosud pravda, že Češi paušálně Vietnamcům tykají. V našem nejbližším vietnamském krámku zákazníci většinou majiteli vykají, tykají mu někteří, kteří tykají i jeho české prodavačce, zřejmě proto, že se s ní znají, mám dojem, že i s majitelem je to tykání vzájemné. Toho majitele máme rádi a je nám líto, že musí končit a přestěhovat se jinam, kvůli drahému nájmu. To vím od manželky, která si s ním povídala. Byla ta otázka, proč končí, nemístná? Čecha by se asi také zeptala, kdyby se s ním znala.

    Také se k nám nedávno do domu přistěhovala vietnamská rodina, proběhlo to dočista normálně, otec rodiny se nám představil, akorát jsem nebyl schopen si jeho jméno zapamatovat. Při setkání na chodbě se zdravíme.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    July 30, 2015 v 15.49
    Můj známý pane Macháčku, se cizinců vyptává
    -- co vás vedlo k tomu usadit se zrovna tady?
    Doposud - pokud vím - dominují v odpovědích "pozitiva".
    Ale pouze u těch, kterým splývá představa funkčního demokratického režimu s uspokojení konzumních požadavků většiny.
    Tedy zkratka se kterou jsme tenkráte převzali ideologii neoliberálního kapitalismu i my.
    Mnozí říkají .. dál na západ se to již nepovedlo, ale nestěžuji si. Chodím rád po práci na pivo, a práce nám končí dříve než jinde, a pivo je .........
    Tedy jít mezi ně pane Macháčku na to dobré pivo, a proklepávat abecedu moderní demokracie .........úkol nad moje síly......bych dodal.
    + Další komentáře