Máš doma katanu?
Thu Thuy TruongPříslušníci menšin se často setkávají i s těmi nejpodivnějšími otázkami. Dotazy je nutno kultivovat. Zároveň ale nesmí zůstat bez odpovědi. Mohou totiž vyjasnit nedorozumění, která by jinak zůstala zamlčena. Thu Thuy Truong tedy vyzývá: „Ptejte se mě!“
Jsem vždycky překvapená, když za mnou jen tak přijde někdo, koho vůbec neznám, a bez obalu na mě vychrlí vodopád otázek:
„Takže! Odkud ty jsi?“
„A ty ses tu narodila?“
„Ty jsi buddhistka?“
„Jaká je politická situace ve Vietnamu?“
Donedávna by mi to nevadilo. Na otázku „Odkud ty jsi?“ jsem vždy hrdě odpovídala: „Z Vietnamu.“ Trpělivě bych odpovídala na všechny všetečné otázky ohledně vietnamské kultury, politiky či gastronomie. Tazatele bych dokonce povzbuzovala, aby se ptal dál. Na cokoliv, co ho napadne. Říkala jsem si totiž, jak je hezké, že se někdo zajímá o moji kulturu a tradice. A že je to vhodná příležitost vyvážit všechny ty apokalyptické zkazky o vietnamské komunitě, které slýcháme z médií.
V této snaze jsem ale byla osamocená. Vietnamské kamarádky se hromadně stěhovaly do zahraničí se slovy, že v Amsterdamu, Berlíně nebo Londýně se necítí být cizinkami. Že lépe zapadají a nikdo neřeší barvu jejich vlasů a tvar očí. Znala jsem přístup amerických Asiatů, kteří na dotaz „Odkud jsi?“ tvrdošíjně odtušili: „San Diego.“ Předstírali, že nechápou, kam tazatel svojí otázkou míří.
I já jsem se čím dál častěji setkávala s názory, že nedává smysl tvrdit, že jsem z Vietnamu. Narodila jsem se přece v České republice, chodím zde odmala do školy a umím česky lépe než vietnamsky. Tak proč o sobě neustále tvrdím, že pocházím z jiné země?
Loni spustila HateFree Culture provokující kampaň. Parodovala otázky, které pokládáme gayům a lesbám ohledně jejich sexuality. „Kdy sis uvědomila, že jsi hetero?“ nebo „Jak můžeš vědět, že jsi hetero, když jsi to ještě nikdy nezkusila s holkou?“ Chápala jsem účel tohoto počinu. Dotyčným je jistě nepříjemné čelit takovým výslechům. Se studem jsem si vzpomněla na chvíle, kdy jsem podobné dotazy sama pokládala.
Ale lidé jsou zvědaví. Tak proč jim neposkytnout odpovědi? Je to lepší, než zanechat je v předsudcích nebo hůř — ve strachu z jiné národnosti či sexuální orientace.
Ahoj, jsem Thuy, povoláním Vietnamka
Názory se ovšem mění. Někdy více, někdy méně — v závislosti na tom, co čtete, co studujete, s kým se stýkáte. Nic vás však neovlivní více než vlastní zkušenost. A v období, kdy člověk objevuje své zájmy, obor dalšího studia či profese, je velice demotivující, pokud ostatní zajímá pouze fakt, že se vaši rodiče narodili v cizí zemi.
Kamkoliv jsem vstoupila, rozhovor se vždy stočil k tázání, odkud pocházím. Někteří svými dotazy na můj původ bezostyšně otevírali konverzaci. Jiní se nesměle zeptali, až když se jinými nevinnými tématy dostali dostatečně blízko, aby byl takový hovor společensky přijatelný. Začne to třeba u šamponů a skrze asijské černé vlasy je to už jen pár kroků k vietnamskému komunismu a vztahům s Čínou.
Naučila jsem se proto odbývat nevítané zvědavce nekompromisním „Jsem z Prahy.“ Ignorovala jsem tedy i následující „Ale odkud opravdu jsi? Víš přece, jak to myslím.“ Ano, vím, jak to všichni myslíte. Ale nechci se o tom bavit. Jsem prostě člověk, mám své zájmy a své názory. Vyrostla jsem v České republice, mluvím česky perfektně a bez přízvuku. Znám evropskou kulturu, umění a historii lépe než jakoukoli jinou. Kdybych neměla šikmé oči, ani byste nepoznali, že mám původ v Asii.
Nicméně když se od dorážejících odvracím zády, cítím slabé volání viny. Jako bych společně se všemi svými odpověďmi házela za hlavu i část sebe samotné.
Nacházíme se v době, kdy se většinová společnost teprve skutečně seznamuje s jinakostí. Etnické, náboženské i sexuální menšiny vylézají ze svých skrýší a volají po vlastních právech a po přijetí. Takže pokud se chceme navzájem poznat, musíme si klást otázky. A musíme si na ně navzájem odpovídat.
Je však nutné najít rovnováhu. Ano, považuji za neohrabané a bezohledné, když se někdo začne bez dovolení vyptávat na osobní informace o mém dětství, víře, pojetí rodiny, zvyklostech a plánech do budoucna. Stejně tak ale úplné přehlížení těchto témat by ode mě bylo nezodpovědné, chci-li vůbec hovořit o možnostech integrace.
Vždyť kdy jindy mluvit o jinakosti? Kdy jindy bude vhodnější doba na prolomení ledů, otevření se druhým a vzájemné porozumění? Věřím, že když zodpovím co nejvíce otázek dnes, zítra jich už bude méně. Za několik let se už možná dočkám toho, že nebude nutné otevírat konverzaci tím, zda jsem už někdy ochutnala psa.
Do té doby se ale budu snažit být oním prostředníkem, který snad přispěje k rychlejšímu přechodu do takové budoucnosti.
Občas proto jezdím po školách, klubech či organizacích a hovořím o vietnamské menšině. O naší kultuře, jazyku, gastronomii. Říkám jim: „Ptejte se na všechno, máte jedinečnou příležitost, ptejte se i na věci, které by byly v jiných situacích nevhodné.“ A tak spolu mluvíme a učíme se navzájem.
Sociální pracovníci mi často vypráví, s jakými mezikulturními zmatky se setkávají. Mnohdy hraničí s absurditou. Také pedagogové čelí problémům, které nejsou vysvětlené v žádných knihách a oni neví, jak se s nimi vypořádat. Tak třeba někteří studenti jsou přesvědčeni, že všichni Asiaté mají doma katany a jí jen rýži.
I vás bych proto chtěla vybídnout k osmělení. Ptejte se mě na Vietnam! Nespokojte se s tím, co jste slyšeli v televizi. Snažte se mě poznat sami a bez předsudků. Zeptejte se mě na místo narození i na to, jakým jazykem hovoříme u nás doma. Zeptejte se, jestli věříme na duše předků. Zeptejte se, jestli v Sapě pěstujeme marihuanu a jestli umím jíst hůlkami.
Ale prosím vás — zkuste mě nejprve poznat jako Thuy. A dovolte se, zda můžete klást osobní otázky. Pak si ráda popovídám třeba i o tom, jestli doma máme katany.
pane Kolaříku, mě osobně se na to nikdo neptal. Přiznám se, že jsem se zde inspirovala blogy a videy amerických Asiatů a katanu jsem tedy v tomto případě použila jako nadsázku :-)
Řadím tuto otázku ale do stejné kategorie následujících výkřiků, kterými mě skutečně lidé oslovují:
"Pěstuje tvůj táta trávu?"
"Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?"
"Umíš karate? Všichni Asiaté umí karate."
"Annyeong-haseyo! Kon'nichiwa?"
Je to přesně ten typ dotazů, na které reaguji překvapeným "Cože?" Každý si představu Asie spojuje s něčím jiným a věřím, že bojové umění, ninjové a tím pádem i sečné zbraně nebudou ojedinělou stereotypní představou. No a to, že katany mají původ v úplně asijské zemi tomu přidává na absurdnosti - země dálného východu Evropanům často splývají.
Většinou to ovšem bývá buď urážka anebo hodně černý a hodně nepovedený humor; obojímu dodává odvahu bulvární obraz vytvářený Tv Nova et cons.: Trávu u nás pěstují výhradně Vietnamci a středoškolští učitelé.
Oproti tomu spousta dalších otázek, které uvádíte, je prostě zvědavost, velmi často nepoučená, ale málokdy nepřátelská, někdy se stopou věcných rozpaků (Patřila by k nim např. také otázka: Jak vlastně v češtině s Vaším jménem nakládat, má se ohýbat nebo Vám je příjemnější, když se nechá nesklonné?).
Setkáváme se s tím všichni, moje dcera odmítala pár let chodit do vesnického krámku, protože se to neobešlo bez otázek po jejím milostném životě; ze strany babek, které ji pamatovaly jako miminko, to byl upřimný a v zásadě přátelský zájem, z jejího pohledu inkviziční výslech za účelem sociální kontroly.
Michaelovi Kolaříkovi
Na okovaný cep se Vás nikdo nezeptá, protože husiti nejsou tak cool jako samurajové. Ale za to se Vám může snadno dostat třeba ujištění, že mluvčí má velké pochopení pro zvyklosti balkánské (či také kavkazké) země, ze které pocházíte.
Znám jednoho, který vyhledává a bombarduje zjevné cizince dotazem -- co vás vedlo k tomu usadit se zrovna tady?
Urputně hledá argumenty, které by mu napomohly ospravedlnit své setrvávání ve své vlasti.........mně na můj dotaz vysvětlil.
Mezi zvědavostí a naivitou je často velmi tenká hranice, zvlášť když jde o oblast pro tazatele tak neznámou, jakou je asijská kultura. Také se mi stává, že za zdánlivě hloupými vtípky se ve skutečnosti skrýval vážně míněný dotaz (humor jako štít). Téma např. marihuany tak může spadat do všech tří kategorií, které jste zmínil.
S tím krámkem jste mě pobavil. Já, když nakupuji ve vietnamské večerce a opravdu nemám náladu si povídat, vždycky mluvím česky. Jediný náznak, že jsem jejich "krajanka", a spustí se nekonečný řetězec otázek ohledně studia, zaměstnání, města původu, milostného života. Od cizích, ale osamělých lidí :-)
Jak se tak chlubím svými povrchními znalostmi jazyků, napadá mě, zda je pověsté tykání Čechů každému, kdo vypadá jako Vietnamec, jen prostý projev českého buranství. Nemá tahle naše hulvátská tradice náhodou původ v problémech Vietnamců s češtinou, nejspíš ještě z dob socialismu, kdy českoslovenští komunisté organizovali pobyty vietnamských učňů a dělníků? Nejsem si jist jak vietnamština, ale japonština, a myslím že ani čínština, nemají množné číslo, takže Japonci ani Číňané nikomu vykat nemohou; zdvořilost, na které si velmi zakládají, vyjadřují jinými gramatickými prostředky. (Japonci ovšem ani netykají, nýbrž onkají, japonsky zdvořile bych se měl zeptat zhruba: „Nemyslí si paní Thu, že by na této domněnce mohlo být něco pravdy?‟)
Cep doma nemám, ba dokonce si nejsem jist, zda jsem se s ním vůbec setkal aspoň u tatínkových rodičů na vesnici, přece jen mechanizace zemědělství dávno hodně pokročila. Řemdih jsem si kdysi vyrobil z tenisáku na dřevěnou bitvu; pak byly zbraně s dvoumetrovým ratištěm v pravidlech pro dřevárny zakázány. Protože v šermu dřevěnými zbraněmi jsem byl jen o málo vytrvalejší než ve studiu vietnamštiny a k železným jsem nikdy nepřešel, docela by mě zajímalo, zda Vietnamci mají nějaké zvláštní tradiční zbraně, ale není to pro mě důležité. Dosud jsem si ani nepořídil český tesák, přestože kamarádi tvrdí, že je to mnohostrannější nástroj než sekera.
Doopravdy by mě zajímalo to, nač se vyptává známy Milana Petráska. Jakožto pecivál ani tolik nehledám důvod proč neemigrovat, jako mi vrtá hlavou myšlenka Mariána Slobody, že my, Češi, jsme sice malý národ, ale pokud k nám přicházejí přistěhovalci, stává se z češtiny lingua franca pro lidi ze všech koutů světa: když se v Praze setkají Vietnamec, Mongol a Ukrajinec, mluví spolu česky. Proto bych rád věděl:
Máme u nás, v Česku, něco, co přiměje člověka z dálného východu, aby se přestěhoval zrovna k nám, pokud má na vybranou? Obsahuje naše, česká, kultura nějaké hodnoty pro které cizincům, kteří mají možnost volby, stojí za to vychovat ze svých dětí zrovna Čechy? A hlavně: Co můžu udělat já, aby se víc lidí z celého světa chtělo učit česky a aby český národ sílil lidmi, kteří si ho dobrovolně vybrali jako nejlepší na světě?
Příkladně ti kteří přišli s touhou po ideálu vyspělého demokratického režimu společenské spoluzodpovědnosti musí ovládat talent schopnosti zpracovávání stálých zážitků zklamání o trochu více než za humny ve společnostech o fous bližších ideálům fraternité, egalité a ....ještě jeden plus, plus...bych řekl.
Také se k nám nedávno do domu přistěhovala vietnamská rodina, proběhlo to dočista normálně, otec rodiny se nám představil, akorát jsem nebyl schopen si jeho jméno zapamatovat. Při setkání na chodbě se zdravíme.
Doposud - pokud vím - dominují v odpovědích "pozitiva".
Ale pouze u těch, kterým splývá představa funkčního demokratického režimu s uspokojení konzumních požadavků většiny.
Tedy zkratka se kterou jsme tenkráte převzali ideologii neoliberálního kapitalismu i my.
Mnozí říkají .. dál na západ se to již nepovedlo, ale nestěžuji si. Chodím rád po práci na pivo, a práce nám končí dříve než jinde, a pivo je .........
Tedy jít mezi ně pane Macháčku na to dobré pivo, a proklepávat abecedu moderní demokracie .........úkol nad moje síly......bych dodal.
V sedmdesátých a osmdesátých letech zde Vietnamci žili z našeho pohledu v hrozných podmínkách a také se setkávali s dost velkým nepřátelstvím, ale neodradilo je to. V porovnání se Severním Vietnamem bylo Československo zemí hojnosti.
Jiřímu Kubíčkovi
V té době už žádný severní Vietnam nebyl. Což neříkám z hnidopišství, ale protože se mi to hrozně plete, taky bych občas tvrdil, že se ta válka táhla až do osmdesátých let. Tož jsem rád, že v tom nejsem sám.
Problém s tykáním mezi Vietnamci a Čechy spočívá v tom, že jde tak trochu o začarovaný kruh. Jednak ho samozřejmě spouští Češi, když začnou Vietnamcům tykat, přičemž Vietnamci si myslí, že se pak má všem tykat, takže další Češi jim pak začnou tykat taky, když jim Vietnamci taky tykaj.
Nicméně stejně tak mohou začít tykat Vietnamci poté, co přijedou do ČR bez znalosti češtiny a naučí se jazyk od dětí (které si mezi sebou netykají). Pak zase začnou tykat Čechům a Češi jim.
IMHO by to chtělo nějakou kampaň, která by tohle rozbila, nejen mezi Čechy, ale i Vietnamci.
V češtině se myslím tykání rozšiřuje a stává se měne nezdvořilým. Někdy mi tykání vadí, například, když mi tykají firmy. Jindy mě ale zase trochu mrzí, když mají třaba mí bývalí studenti problém s tím, mi tykat.
V tom jednom krámku je taková srdečná atmosféra, což myslím souvisí s přátelskou a otevřenou povahou majitele, to tykání, pokud tam je, nepůsobí nijak nepatřičně. Bývá tam často dospělý syn té prodavačky, který je společensky těžko zařaditelný, protože je mentálně retardovaný. Já mentálně retardovaným dospělým netykám, ale mnoho lidí to dělá a oni jsou na to často zvyklí.