Skutečně se vás někdo ptal, jestli máte doma katanu? A myslel to vážně? U toho ostatního celkem chápu, proč se na to někdo ptá, ale toto? Pominu onu "drobnou nepřesnost" stran původu toho meče, ale představa, že si někdo identifikuje svou kulturu s historickou zbraní mi přijde absurdní. Ty jsi Čech? A máš doma cep pobitý hřeby? Přiznám se, odpověděl bych Cože? Pravda, někdo takové věcičky doma má. Ale to je koníček, který nemá s původem nic společného (vím o jediném člověku, který skutečně katanu vlastní. Jeho předkové přišli do evropy nejspíš už v době ledové).

Cep, pobitý hřeby? Kdepak. Takovou tu kouli, s ostny, na řetězu. Jak se jí česky říká Morgenstern.

Dobrý den,
pane Kolaříku, mě osobně se na to nikdo neptal. Přiznám se, že jsem se zde inspirovala blogy a videy amerických Asiatů a katanu jsem tedy v tomto případě použila jako nadsázku :-)

Řadím tuto otázku ale do stejné kategorie následujících výkřiků, kterými mě skutečně lidé oslovují:

"Pěstuje tvůj táta trávu?"
"Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?"
"Umíš karate? Všichni Asiaté umí karate."
"Annyeong-haseyo! Kon'nichiwa?"

Je to přesně ten typ dotazů, na které reaguji překvapeným "Cože?" Každý si představu Asie spojuje s něčím jiným a věřím, že bojové umění, ninjové a tím pádem i sečné zbraně nebudou ojedinělou stereotypní představou. No a to, že katany mají původ v úplně asijské zemi tomu přidává na absurdnosti - země dálného východu Evropanům často splývají.

Otázky "Pěstuje tvůj táta trávu?" a "Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?" může bez záměru urazit pronést jen osoba mimořádně prostá a naivní. Existují takové a zaslouží si vstřícnou odpověď.
Většinou to ovšem bývá buď urážka anebo hodně černý a hodně nepovedený humor; obojímu dodává odvahu bulvární obraz vytvářený Tv Nova et cons.: Trávu u nás pěstují výhradně Vietnamci a středoškolští učitelé.

Oproti tomu spousta dalších otázek, které uvádíte, je prostě zvědavost, velmi často nepoučená, ale málokdy nepřátelská, někdy se stopou věcných rozpaků (Patřila by k nim např. také otázka: Jak vlastně v češtině s Vaším jménem nakládat, má se ohýbat nebo Vám je příjemnější, když se nechá nesklonné?).

Setkáváme se s tím všichni, moje dcera odmítala pár let chodit do vesnického krámku, protože se to neobešlo bez otázek po jejím milostném životě; ze strany babek, které ji pamatovaly jako miminko, to byl upřimný a v zásadě přátelský zájem, z jejího pohledu inkviziční výslech za účelem sociální kontroly.

Michaelovi Kolaříkovi
Na okovaný cep se Vás nikdo nezeptá, protože husiti nejsou tak cool jako samurajové. Ale za to se Vám může snadno dostat třeba ujištění, že mluvčí má velké pochopení pro zvyklosti balkánské (či také kavkazké) země, ze které pocházíte.

může být také projevem zájmu o poznání upřímně znejistěného domorodce.
Znám jednoho, který vyhledává a bombarduje zjevné cizince dotazem -- co vás vedlo k tomu usadit se zrovna tady?
Urputně hledá argumenty, které by mu napomohly ospravedlnit své setrvávání ve své vlasti.........mně na můj dotaz vysvětlil.

Martinu Profantovi
Mezi zvědavostí a naivitou je často velmi tenká hranice, zvlášť když jde o oblast pro tazatele tak neznámou, jakou je asijská kultura. Také se mi stává, že za zdánlivě hloupými vtípky se ve skutečnosti skrýval vážně míněný dotaz (humor jako štít). Téma např. marihuany tak může spadat do všech tří kategorií, které jste zmínil.

S tím krámkem jste mě pobavil. Já, když nakupuji ve vietnamské večerce a opravdu nemám náladu si povídat, vždycky mluvím česky. Jediný náznak, že jsem jejich "krajanka", a spustí se nekonečný řetězec otázek ohledně studia, zaměstnání, města původu, milostného života. Od cizích, ale osamělých lidí :-)

Annyeong-haseyo neznám, to je jakým jazykem, thajsky? Díky tomu, že japonsky jsem se zkoušel učit aspoň rok, si pamatuji nejen konničiwa, ale i to, že večer je vhodnější konbanwa a ráno ohajó (zdvořileji ohajó gozajmas). Úspěšně jsem pochytil čínské Ni?Hao., ale intonací hao si nejsem jist; že to správné ni, které znamená ty, se vyslovuje se stoupavou intonací jako konec české tázací věty, mi utkvělo v paměti jen díky jedné scéně z japonské anime Ranma. „Čao či‟ a „Čao ankh‟ jsem lovil z paměti hodně dlouho, přece jen jsem navštívil jen jednu lekci vietnamštiny v CIC, a když jsem si nedokázal během následujícího týdne vštípit do paměti probranou látku, nenašel jsem odvahu přijít na další; intonace dohromady nedám, na to bych musel nečestně a nesportovně použít přídavnou paměť, třeba Internet.

Jak se tak chlubím svými povrchními znalostmi jazyků, napadá mě, zda je pověsté tykání Čechů každému, kdo vypadá jako Vietnamec, jen prostý projev českého buranství. Nemá tahle naše hulvátská tradice náhodou původ v problémech Vietnamců s češtinou, nejspíš ještě z dob socialismu, kdy českoslovenští komunisté organizovali pobyty vietnamských učňů a dělníků? Nejsem si jist jak vietnamština, ale japonština, a myslím že ani čínština, nemají množné číslo, takže Japonci ani Číňané nikomu vykat nemohou; zdvořilost, na které si velmi zakládají, vyjadřují jinými gramatickými prostředky. (Japonci ovšem ani netykají, nýbrž onkají, japonsky zdvořile bych se měl zeptat zhruba: „Nemyslí si paní Thu, že by na této domněnce mohlo být něco pravdy?‟)

Cep doma nemám, ba dokonce si nejsem jist, zda jsem se s ním vůbec setkal aspoň u tatínkových rodičů na vesnici, přece jen mechanizace zemědělství dávno hodně pokročila. Řemdih jsem si kdysi vyrobil z tenisáku na dřevěnou bitvu; pak byly zbraně s dvoumetrovým ratištěm v pravidlech pro dřevárny zakázány. Protože v šermu dřevěnými zbraněmi jsem byl jen o málo vytrvalejší než ve studiu vietnamštiny a k železným jsem nikdy nepřešel, docela by mě zajímalo, zda Vietnamci mají nějaké zvláštní tradiční zbraně, ale není to pro mě důležité. Dosud jsem si ani nepořídil český tesák, přestože kamarádi tvrdí, že je to mnohostrannější nástroj než sekera.

Doopravdy by mě zajímalo to, nač se vyptává známy Milana Petráska. Jakožto pecivál ani tolik nehledám důvod proč neemigrovat, jako mi vrtá hlavou myšlenka Mariána Slobody, že my, Češi, jsme sice malý národ, ale pokud k nám přicházejí přistěhovalci, stává se z češtiny lingua franca pro lidi ze všech koutů světa: když se v Praze setkají Vietnamec, Mongol a Ukrajinec, mluví spolu česky. Proto bych rád věděl:

Máme u nás, v Česku, něco, co přiměje člověka z dálného východu, aby se přestěhoval zrovna k nám, pokud má na vybranou? Obsahuje naše, česká, kultura nějaké hodnoty pro které cizincům, kteří mají možnost volby, stojí za to vychovat ze svých dětí zrovna Čechy? A hlavně: Co můžu udělat já, aby se víc lidí z celého světa chtělo učit česky a aby český národ sílil lidmi, kteří si ho dobrovolně vybrali jako nejlepší na světě?

se jistě snaží ze všech sil Česku přispět dle svých schopností a sil - dle mentality a talentu.
Příkladně ti kteří přišli s touhou po ideálu vyspělého demokratického režimu společenské spoluzodpovědnosti musí ovládat talent schopnosti zpracovávání stálých zážitků zklamání o trochu více než za humny ve společnostech o fous bližších ideálům fraternité, egalité a ....ještě jeden plus, plus...bych řekl.

Nevím jestli je dosud pravda, že Češi paušálně Vietnamcům tykají. V našem nejbližším vietnamském krámku zákazníci většinou majiteli vykají, tykají mu někteří, kteří tykají i jeho české prodavačce, zřejmě proto, že se s ní znají, mám dojem, že i s majitelem je to tykání vzájemné. Toho majitele máme rádi a je nám líto, že musí končit a přestěhovat se jinam, kvůli drahému nájmu. To vím od manželky, která si s ním povídala. Byla ta otázka, proč končí, nemístná? Čecha by se asi také zeptala, kdyby se s ním znala.

Také se k nám nedávno do domu přistěhovala vietnamská rodina, proběhlo to dočista normálně, otec rodiny se nám představil, akorát jsem nebyl schopen si jeho jméno zapamatovat. Při setkání na chodbě se zdravíme.

-- co vás vedlo k tomu usadit se zrovna tady?
Doposud - pokud vím - dominují v odpovědích "pozitiva".
Ale pouze u těch, kterým splývá představa funkčního demokratického režimu s uspokojení konzumních požadavků většiny.
Tedy zkratka se kterou jsme tenkráte převzali ideologii neoliberálního kapitalismu i my.
Mnozí říkají .. dál na západ se to již nepovedlo, ale nestěžuji si. Chodím rád po práci na pivo, a práce nám končí dříve než jinde, a pivo je .........
Tedy jít mezi ně pane Macháčku na to dobré pivo, a proklepávat abecedu moderní demokracie .........úkol nad moje síly......bych dodal.

Pro Vietnamce, kteří chtějí do Evropy, máme zde v ČR především jiné Vietnamce, kteří už to tady znají nebo jsou tu usazení. Začalo to vietnamskými dělníky v sedmdesátých letech, kteří sem přicházeli z iniciativy vlády Severního Vietnamu, aby se zde školili a získávali zkušenosti v průmyslu. Pak se z nich zde stala vítaná pracovní síla, seznámili se se zdejším prostředím a po devadesátém roce v jejich stopách přicházeli další již za dobrými možnostmi drobného podnikání v maloobchodě. Tehdy to nebyly kamenné prodejny, ale stánky.

V sedmdesátých a osmdesátých letech zde Vietnamci žili z našeho pohledu v hrozných podmínkách a také se setkávali s dost velkým nepřátelstvím, ale neodradilo je to. V porovnání se Severním Vietnamem bylo Československo zemí hojnosti.

Nevím, jak je to s analogií vykání ve vietnamštině, ale pamatuji začátky vietnamských trhovců, tykalo se tehdy oboustranně a osobně jsem to automaticky považoval za snahu nekomplikovat vzájemnou domluvu příliš složitými gramatickými jevy. Také se moc neskloňovalo a nečasovalo. Teprve později to sedimentovalo do projevů bodré blahosklonnosti u lidí prostšího ducha.

Jiřímu Kubíčkovi
V té době už žádný severní Vietnam nebyl. Což neříkám z hnidopišství, ale protože se mi to hrozně plete, taky bych občas tvrdil, že se ta válka táhla až do osmdesátých let. Tož jsem rád, že v tom nejsem sám.

máte pravdu, ale jen částečně, ta první smlouva o vietnamských pracovnících byla v roce 1973 ještě s VDR bez Jihu. Hanoj padl v roce 1975. Možná se tehdy Vietnamcům tykalo, protože nám připadali strašně mladí, ale přitom to byli částečně vojenští veteráni. Vyprávěly se legendy o tom, jak špatně dopadli lidé, kteří se chtěli prát s muži, kteří prošli vojenským výcvikem a boji v džungli.

Thuy se tu teďka neobjevuje, tak snad jí nebude vadit, když odcituji její myšlenku:

Problém s tykáním mezi Vietnamci a Čechy spočívá v tom, že jde tak trochu o začarovaný kruh. Jednak ho samozřejmě spouští Češi, když začnou Vietnamcům tykat, přičemž Vietnamci si myslí, že se pak má všem tykat, takže další Češi jim pak začnou tykat taky, když jim Vietnamci taky tykaj.

Nicméně stejně tak mohou začít tykat Vietnamci poté, co přijedou do ČR bez znalosti češtiny a naučí se jazyk od dětí (které si mezi sebou netykají). Pak zase začnou tykat Čechům a Češi jim.

IMHO by to chtělo nějakou kampaň, která by tohle rozbila, nejen mezi Čechy, ale i Vietnamci.

S tím tykáním je to myslím tak, že v některých jazycích "vy", zdvořilostní forma, začala převládat nad "ty" až nakonec "ty" úplně vytlačila, třeba v angličitině. Ve švédštině naopak "ty" vytlačilo "vy", když se ministerského předsady Olofa Palmeho ptali, jak bude oslovovat krále, řekl "Ty, králi".

V češtině se myslím tykání rozšiřuje a stává se měne nezdvořilým. Někdy mi tykání vadí, například, když mi tykají firmy. Jindy mě ale zase trochu mrzí, když mají třaba mí bývalí studenti problém s tím, mi tykat.


V tom jednom krámku je taková srdečná atmosféra, což myslím souvisí s přátelskou a otevřenou povahou majitele, to tykání, pokud tam je, nepůsobí nijak nepatřičně. Bývá tam často dospělý syn té prodavačky, který je společensky těžko zařaditelný, protože je mentálně retardovaný. Já mentálně retardovaným dospělým netykám, ale mnoho lidí to dělá a oni jsou na to často zvyklí.