Dobrý den, o problematice tykání se zmiňuji zde: http://denikreferendum.cz/clanek/20768-jses-vietnamka-se-s-tim-smir. Tykání ze strany Vietnamců je skutečně jazyková bariéra (ve vietnamštině žádné vykání / tykání neexistuje). U Čechů se jen můžeme dohadovat, co je skutečným důvodem. Může to být pozůstatek nadřazenosti, obyčejné buranství, nevinný zvyk, či přizpůsobení a ulehčení komunikace Vietnamcům.
Martinu Profantovi
Mezi zvědavostí a naivitou je často velmi tenká hranice, zvlášť když jde o oblast pro tazatele tak neznámou, jakou je asijská kultura. Také se mi stává, že za zdánlivě hloupými vtípky se ve skutečnosti skrýval vážně míněný dotaz (humor jako štít). Téma např. marihuany tak může spadat do všech tří kategorií, které jste zmínil.
S tím krámkem jste mě pobavil. Já, když nakupuji ve vietnamské večerce a opravdu nemám náladu si povídat, vždycky mluvím česky. Jediný náznak, že jsem jejich "krajanka", a spustí se nekonečný řetězec otázek ohledně studia, zaměstnání, města původu, milostného života. Od cizích, ale osamělých lidí :-)
Dobrý den,
pane Kolaříku, mě osobně se na to nikdo neptal. Přiznám se, že jsem se zde inspirovala blogy a videy amerických Asiatů a katanu jsem tedy v tomto případě použila jako nadsázku :-)
Řadím tuto otázku ale do stejné kategorie následujících výkřiků, kterými mě skutečně lidé oslovují:
"Pěstuje tvůj táta trávu?"
"Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?"
"Umíš karate? Všichni Asiaté umí karate."
"Annyeong-haseyo! Kon'nichiwa?"
Je to přesně ten typ dotazů, na které reaguji překvapeným "Cože?" Každý si představu Asie spojuje s něčím jiným a věřím, že bojové umění, ninjové a tím pádem i sečné zbraně nebudou ojedinělou stereotypní představou. No a to, že katany mají původ v úplně asijské zemi tomu přidává na absurdnosti - země dálného východu Evropanům často splývají.
Režim v praxi jistě zapříčinil emancipaci, ovšem nesmíme zaměňovat třídní zrovnoprávnění za to genderové. Ačkoliv bylo ženám a dívkám umožněno studovat a pracovat, stejně jako mužům a chlapcům, od plotny je neodtáhl ani marxismus.
Ženy jsou pečovatelkami pro své manžely, děti i stárnoucí rodiče. A navzdory zaměstnání na plný úvazek, se od nich očekává, že roli správné manželky budou plnit na 100%.
Paradoxně tak kvůli vlně emancipace na sobě nyní nesou dvojí břemeno, dvojí směnu - v zaměstnání a v domácnosti. Ale protože se tento problém systémově nijak neřeší, ústí často ve velmi kuriózní následky. Například v Singaporu je až 27% vysokoškolsky vzdělaných žen ve věku 40-44 let nevdaných. Nestojí jim to za to... O tématu velmi zajímavě pojednává tento článek v Economistu, který vyšel v roce 2011: http://www.economist.com/node/21526350.
Máš doma katanu?
Thu Thuy Truong
Mezi zvědavostí a naivitou je často velmi tenká hranice, zvlášť když jde o oblast pro tazatele tak neznámou, jakou je asijská kultura. Také se mi stává, že za zdánlivě hloupými vtípky se ve skutečnosti skrýval vážně míněný dotaz (humor jako štít). Téma např. marihuany tak může spadat do všech tří kategorií, které jste zmínil.
S tím krámkem jste mě pobavil. Já, když nakupuji ve vietnamské večerce a opravdu nemám náladu si povídat, vždycky mluvím česky. Jediný náznak, že jsem jejich "krajanka", a spustí se nekonečný řetězec otázek ohledně studia, zaměstnání, města původu, milostného života. Od cizích, ale osamělých lidí :-)
pane Kolaříku, mě osobně se na to nikdo neptal. Přiznám se, že jsem se zde inspirovala blogy a videy amerických Asiatů a katanu jsem tedy v tomto případě použila jako nadsázku :-)
Řadím tuto otázku ale do stejné kategorie následujících výkřiků, kterými mě skutečně lidé oslovují:
"Pěstuje tvůj táta trávu?"
"Opravdu vaří v čínských bistrech kočky?"
"Umíš karate? Všichni Asiaté umí karate."
"Annyeong-haseyo! Kon'nichiwa?"
Je to přesně ten typ dotazů, na které reaguji překvapeným "Cože?" Každý si představu Asie spojuje s něčím jiným a věřím, že bojové umění, ninjové a tím pádem i sečné zbraně nebudou ojedinělou stereotypní představou. No a to, že katany mají původ v úplně asijské zemi tomu přidává na absurdnosti - země dálného východu Evropanům často splývají.
Chtěla jsem být vietnamským chlapcem
Thu Thuy Truong
Režim v praxi jistě zapříčinil emancipaci, ovšem nesmíme zaměňovat třídní zrovnoprávnění za to genderové. Ačkoliv bylo ženám a dívkám umožněno studovat a pracovat, stejně jako mužům a chlapcům, od plotny je neodtáhl ani marxismus.
Ženy jsou pečovatelkami pro své manžely, děti i stárnoucí rodiče. A navzdory zaměstnání na plný úvazek, se od nich očekává, že roli správné manželky budou plnit na 100%.
Paradoxně tak kvůli vlně emancipace na sobě nyní nesou dvojí břemeno, dvojí směnu - v zaměstnání a v domácnosti. Ale protože se tento problém systémově nijak neřeší, ústí často ve velmi kuriózní následky. Například v Singaporu je až 27% vysokoškolsky vzdělaných žen ve věku 40-44 let nevdaných. Nestojí jim to za to... O tématu velmi zajímavě pojednává tento článek v Economistu, který vyšel v roce 2011: http://www.economist.com/node/21526350.