Chtěla jsem být vietnamským chlapcem
Thu Thuy TruongProč vietnamské dívky litují, že se nenarodily jako chlapci? Často jde o jedinou možnost, jak se vymanit z tradiční výchovy k poslušnosti vůči mužům. Mladá generace ale stále častěji zdůrazňuje svůj nárok na svobodu.
Když mi bylo osm let, z neznámých důvodů se v naší domácnosti ocitlo autíčko na ovládání. Velké, terénní, se svítícími kontrolkami. Ohromně se mi líbilo. Rodiče ale prohlásili, že holky si s auty nehrají. Schovali hračku do skříně - prý ji dáme nějakému příbuznému. A já jsem pokaždé, když nebyli doma, s autíčkem tajně jezdila po bytě. A litovala jsem, že jsem se nenarodila jako kluk.
Kacířské myšlenky o genderu a pohlaví se během mého dětství objevovaly zcela pravidelně. A to i přesto, že jsem tehdy ještě nevěděla, jak problém uchopit a řádně pojmenovat. Cítila jsem se ve svém těle komfortně. O tom jsem nepochybovala. Představa „být klukem“ pro mě ale znamenala vstupenku ke svobodě — pro holku byla totiž nedosažitelná.
Život vietnamské dívky je zatížen mnohými povinnostmi a restrikcemi. Ty pramení z tradičního vnímání její role. Na rozdíl od chlapců by totiž neměla dupat, lézt po stromech, běhat nebo hulákat. Nesmí si umazat šaty a nesmí spát před svatbou v cizím domě. A domů se vrací zásadně před setměním. Také musí sedět s koleny vždy u sebe, mít stále upravené vlasy a čisté boty. Je jí nařízeno pomáhat s domácností a nikdy se nehádat.
O generaci starší kolegyni manžel léta mlátil. Nechala se. Pokládala to za normální, alespoň toto se od té doby změnilo.
Nevím nic o vietnamském komunismu, ale obávám se, že se podobá čínskému: začal jako komunismus s asijskými hodnotami a končí jako kapitalismus s asijskými hodnotami. Co znám z vlastní zkušenosti (něco praxe, skoro nic z teorie, té už jsem byl na vysoké škole ušetřen) je český normalizační komunismus, vyučovaný pod krycím názvem marxismus leninismus. Patriarchální moje rodina nebyla, ovládána babičkou z maminčiny strany, paní domu, do kterého se můj tatínek přiženil. Vychovala mě nicméně v morálce více méně puritánské, tedy mnohem více buržoazní než komunistické. Mí vrstevníci vyrůstali v rodinách různou měrou odlišných od mé, ale základní rysy se shodovaly, jak mezi rodinami, tak se školou a vůbec společností: ženská práva do značné míry ano, ale překonání buržoazních přežitků ani zdaleka: základní morálka měšťácká, respektive maloměšťácká.
Přitom si nejsem jist, zda rovnoprávnost pohlaví v české normalizační společnosti lze skutečně přisoudit jako zásluhu komunismu. Giuseppe Maiello tvrdí, že jde o starou slovanskou tradici, jen částečně potlačenou patriarchálním křesťanstvím: https://www.academia.edu/5133909/Sexu%C3%A1ln%C3%AD_%C5%BEivot_Slovan%C5%AF
Režim v praxi jistě zapříčinil emancipaci, ovšem nesmíme zaměňovat třídní zrovnoprávnění za to genderové. Ačkoliv bylo ženám a dívkám umožněno studovat a pracovat, stejně jako mužům a chlapcům, od plotny je neodtáhl ani marxismus.
Ženy jsou pečovatelkami pro své manžely, děti i stárnoucí rodiče. A navzdory zaměstnání na plný úvazek, se od nich očekává, že roli správné manželky budou plnit na 100%.
Paradoxně tak kvůli vlně emancipace na sobě nyní nesou dvojí břemeno, dvojí směnu - v zaměstnání a v domácnosti. Ale protože se tento problém systémově nijak neřeší, ústí často ve velmi kuriózní následky. Například v Singaporu je až 27% vysokoškolsky vzdělaných žen ve věku 40-44 let nevdaných. Nestojí jim to za to... O tématu velmi zajímavě pojednává tento článek v Economistu, který vyšel v roce 2011: http://www.economist.com/node/21526350.