Když mi bylo osm let, z neznámých důvodů se v naší domácnosti ocitlo autíčko na ovládání. Velké, terénní, se svítícími kontrolkami. Ohromně se mi líbilo. Rodiče ale prohlásili, že holky si s auty nehrají. Schovali hračku do skříně - prý ji dáme nějakému příbuznému. A já jsem pokaždé, když nebyli doma, s autíčkem tajně jezdila po bytě. A litovala jsem, že jsem se nenarodila jako kluk.

Kacířské myšlenky o genderu a pohlaví se během mého dětství objevovaly zcela pravidelně. A to i přesto, že jsem tehdy ještě nevěděla, jak problém uchopit a řádně pojmenovat. Cítila jsem se ve svém těle komfortně. O tom jsem nepochybovala. Představa „být klukem“ pro mě ale znamenala vstupenku ke svobodě — pro holku byla totiž nedosažitelná.

Život vietnamské dívky je zatížen mnohými povinnostmi a restrikcemi. Ty pramení z tradičního vnímání její role. Na rozdíl od chlapců by totiž neměla dupat, lézt po stromech, běhat nebo hulákat. Nesmí si umazat šaty a nesmí spát před svatbou v cizím domě. A domů se vrací zásadně před setměním. Také musí sedět s koleny vždy u sebe, mít stále upravené vlasy a čisté boty. Je jí nařízeno pomáhat s domácností a nikdy se nehádat.

Neříkám, že se jedná o absurdní pravidla — většinou skutečně nejsou bez významu. Bývají ovšem zdůvodňovány způsobem: „Udělej to, protože jsi dívka.“ Z obyčejného pokynu se tak stává břemeno na celý život.

Tento rok jsem ve školce v Libuši učila vietnamské děti češtinu. Ve třídě jsme měli dvanáct dětí: sedm chlapců a pět dívek. Zatímco kluci byli zjevně navyklí prohánět se do bezvědomí po tělocvičně a vzájemně na sobě trénovat kung-fu, všechny dívky způsobně a tiše seděly na koberci. Čekaly na pokyn učitelky. Chlapce jsme museli častěji pacifikovat, ale holčičky disciplinovaně a pilně studovaly. Nesetkala jsem se s takovou situací poprvé: jde o typický důsledek vietnamské výchovy.

V tuto chvíli může čtenář namítnout: „Tak to jsem asi měl vietnamské rodiče!“ Jistě, způsob, jakým bylo vychováno mnoho mých přátel z českých rodin, by mohl tomu vietnamskému směle konkurovat. Pokud bych ovšem měla vzpomenout pět kamarádek, které v českých poměrech zažily diskriminační peklo v oblasti genderu, Češku byste mezi nimi nenašli. 

↗

Kdo si hraje, nezlobí. Tradiční výchova dovoluje klukům obojí. Dívkám ani jedno. Ilustrace wikiHOW

Staré vietnamské učení totiž říká, že vietnamské dívky a ženy musí následovat čtyři ctnosti a trojí poslušnost - tứ đức tam tòng. Čtyři pilíře morálky jsou: mravnost, obratnost mluvy, skromné vystupování a pilnost. Věta o poslušnosti pak ženě říká, že jako dcera musí poslouchat otce, jako žena svého manžela a jako vdova svého syna.

Řada dívek se tedy může setkat se situací, kdy apel ke studiu a kariéře najednou nahradí rodičovské povzbuzování k usedlému životu, vaření a úklidu. A samozřejmě k tomu nejdůležitějšímu — péči o manžela. Protože jako dívka a posléze jako žena přece nesmíte nikdy dopustit, aby se muž vrátil domů po práci znavený a neměl nachystané veškeré teplo a bezpečí domova.

Nicméně nesmiřitelně patriarchální uspořádání rodiny ve Vietnamu i ve zdejší tradiční komunitě již naštěstí mizí. Představa o dokonalé vietnamské dívce však zůstává - a to i v těch nejprogresivnějších rodinách. Právě obraz poslušné asijské ženy se pak stává často sdíleným stereotypem a jakákoli výjimka z této ustálené představy vyvolává jen údiv, ne-li přímo zklamání nebo despekt.

Rodiče na autíčko z dětství pravděpodobně už dávno zapomněli. Pro mě se ale stalo symbolem toho, co je předurčeno dívkám narozeným v takovém společenství. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Ony nesmějí zlobit, ale nesmí si ani hrát. A v dospělosti by neměly hrát ani důležité role ve společnosti.

Co s tím? Možná je na čase, aby tyto dívky začaly nejen hrát, ale i zlobit — a cílevědomě porušovat zavedená pravidla. V dětství ovládat autíčka a v budoucnu mít v ruce svůj vlastní život.

↗