S několikadenním zpožděním se i do českých zpráv dostal případ Rachel Dolezal, americké doktorky afroamerických studií a poradkyně pro záležitosti etnických menšin ve městě Spokane ve státě Washington, která se prohlašovala za Afroameričanku, ačkoliv oba její rodiče byli běloši s českými, švédskými a indiánskými kořeny.

Odhalení doktorky Dolezal vyvolalo ve Spojených státech amerických i mimo ně velké pozdvižení a rozpoutalo debatu o rase, „bílých“ privilegiích a motivacích doktorky Dolezal vůbec.

Rachel Dolezal má několik černých adoptivních sourozenců. Na bakalářské studium nastoupila na Belhavenskou univerzitu na jihu Spojených států amerických, což je místo s vysokou koncentrací afroamerické populace.

Snad tam začala její identifikace s afroamerickým etnikem. Po bakalářském studiu získala stipendium pro černé studenty na Howardově univerzitě ve Washingtonu, D. C., kde získala postgraduální vzdělání.

Celých deset let se prohlašovala za Afroameričanku, a nebyl důvod jí nevěřit — některé Afroameričany, kteří nebyli její příbuzní, za své příbuzné vydávala, dokonce jednoho svého adoptivního bratra vydávala za svého syna.

Maskování pokročilo dál — nosila účesy stereotypně spjaté s Afroameričany, barvila si vlasy (její přírodní barva vlasů je blond) a zároveň používala silné samoopalovací krémy. Poté se ozvali její praví rodiče (se kterými nebyla mnoho let v kontaktu) a ukázali její bílou „minulost“, kterou se snažila zakrýt.

Proč vlastně daný případ vyvolal tolik negativních reakcí? První důvod je zřejmý — doktorka Dolezal lhala. Krom toho, že lhala o rodině, berou někteří komentátoři jako podvod i to, že se prohlásila za Afroameričanku, na základě čehož jí bylo uděleno stipendium, které ale mohlo putovat do rukou někoho jiného, kdo je etnickým Afroameričanem od narození.

Další důvody odrážejí nerovnost bílých a černých v USA. Rachel Dolezal, fascinována afroamerickou kulturou, ze sebe spíše udělala její karikaturu, když nosila stereotypní účesy (které ne každý Afroameričan nosí) a snažila se svou pleť udělat tmavší, než ve skutečnosti byla.

K přijetí mezi Afroameričany to stačilo — ale jak podotklo několik afroamerických komentátorů: „Mohu se i já prohlásit za bílého/bílou, abych se vyhnul(a) nespravedlivým policejním zásahům?“ Být černým totiž není spojeno jen s basketbalem a rapem, nýbrž i s policejní brutalitou.

Nadrasová identita

Rachel Dolezal o sobě prohlašovala, že její identita je „nadrasová“, což mělo znamenat, že se necítí být svázána s jednou rasou, tak jako se transgender osoby necítí být svázány s rodem, který jim byl přiřknut po narození. Dokonce se nechala slyšet, že „všichni pocházíme z Afriky“.

Jenomže zatímco se člověk může narodit s nesouladem pohlaví a genderu, jak říkali komentátoři, narodit se s rasovým nesouladem je nesmysl — nikdo nemá v sobě naprogramovanou rasu. Ačkoliv se lidé mezi sebou geneticky liší, rasa jako taková je sociální konstrukt.

Gender je sice taktéž sociální konstrukt, možná by ale proměna Rachel Dolezal vyvolávala menší pozdvižení, kdyby se nechovala stereotypně a zároveň přitom neukázala zbytku USA, že ačkoliv se identifikuje jako Afroameričanka, její pozice je stále privilegovaná — ona měla možnost se změnit, zatímco hromada Afroameričanů nikoliv.

V České republice zatím nejspíš nenastal případ, kdy by se etnický Čech považoval za etnického Roma, Vietnamce či jinou menšinu. Otazníky kolem etnické příslušnosti Kláry Samkové ale byly vyvolány okolím, nikoliv jí samotnou — dlouhou dobu o sobě nehovořila ani jako o Češce, ani jako o Romce, nicméně přiznávala, že na ni ostatní pohlížejí jako na „cikánskou advokátku“.

Až poté, co se stala lídryní kandidátky hnutí Úsvit v evropských volbách, začala být její etnická příslušnost probírána a nakonec tuto diskuzi do absurdity dovedl Tomio Okamura, předseda hnutí, který prohlásil, že „Samková nemá v sobě ani kapku romské krve“.

Kláře Samkové lze „bílou příslušnost“ věřit, byť v minulosti kandidovala do Občanského fóra za romskou stranu a zároveň byla jednu dobu vdaná za Roma — v současné době se vůči menšinám vymezuje v mnoha ohledech.

Je proti přijímání uprchlíků a v minulosti kritizovala projekty, které měly pomoci Romům, a aktivisty za romská práva. Vlastně jen dělá to, co všichni „slušní Češi“.

Pořád je ale rozdíl mezi přijetím do privilegovanějšího etnika a toho méně privilegovaného. V prvním případě jde o úprk před horšími životními podmínkami a posílením společenského postavení, zatímco v druhém případě se o těchto výhodách mluvit nedá.

Co vedlo Rachel Dolezal k identifikaci s afroamerickou menšinou, se zatím neví, jisté ale je, že debata o právech a postavení Afroameričanů v USA neskončila.