Volby do Kongresu se konají ve Spojených státech každé dva roky, prezidentské každé čtyři roky, vždy však v listopadu. Do úřadu ovšem prezident i členové/členky Kongresu nastupují teprve v lednu následujícího roku, a tak ve zbytku listopadu a v prosinci zažívají jakési iniciační období. Noví členové Kongresu — ti a ty, jež byli /byly zvoleni/zvoleny poprvé — přicházejí do hlavního města se dvěma starostmi: najít „vhodné“ ubytování a zvolit si v Kongresu „správný“ výbor, v němž hodlají působit.

Kongres bude mít v příštím roce 58 nových členů. Politicky jde o 47 republikánů a 17 demokratů. Jinak je to pestrá směsice: 11 z nich jsou ženy, pět jsou Afroameričané, tři Hispánci, dva Asiaté. Jiné rozlišení ukazuje, že 11 z nich jsou bývalí vojáci, dva pastoři, jeden, jenž ještě nedávno prodával volva, byl svého času (jmenován prezidentem Obamou) americkým velvyslancem ve Švýcarsku; je mezi nimi také bývalý agent CIA z Texasu, který působil v tajné misi v Pákistánu, a právník z newyorského Long Islandu, jenž je po reprezentantu (poslanci) Eriku Cantorovi, který už letos znovuzvolen nebyl, jediný republikánský poslanec židovského vyznání.

Nejprve je nutné postarat se o ubytování. Carlos Curbelo, republikán z Floridy, říká: „Budu se snažit mluvit s jinými nováčky, možná najdu někoho jako spolubydlícího“. Bude ovšem také navazovat nové kontakty a učit se nová pravidla, jež se řídí senioritou: v loterii o kancelářské prostory tahají nováčci nejhorší kartu.

O totéž usiluje i Rubén Gallego. Čtyřiatřicetiletý poslanec, jenž vyrostl v chudé chicagské čtvrti, si svou cestu na Harvard „odpracoval“ úklidem toalet. Později sloužil jako rezervista námořní pěchoty v Iráku a nyní je demokratickým poslancem z Arizony. Před deseti dny přijel večer do Washingtonu, uložil se u přítele na matraci a příští den se vydal na hledání vlastního přístřeší. Zjistil, že garsonka o rozměru asi 40 m2 ve čtvrti Capitol Hill, kde je mimojiné budova Kongresu, by jej stála 1900 dolarů měsíčně. Jeho roční plat jako kongresmana je ovšem 174 tisíc dolarů.

Návod a příběhy

Pro nováčky neexistuje žádný návod, jak začít v Kongresu pracovat, až na 125 stránkový dokument, který svým republikánským kolegům rozeslal poslanec Kevin McCarthy, republikán z Kalifornie, vedoucí většiny ve Sněmovně reprezentantů. Nazval svou pomůcku Začněte během a radí v ní mimojiné, jak si vybrat vedoucího asistenta či otevřít úřad pro svůj volební obvod, a doplnil ji také orientačním seznamem toho, co se smí a co ne. Například: „Dobře si rozmyslete, o který výbor se zajímáte“ nebo „Nemluvte s novináři o rozdělení práce ve výboru.“

Další republikánská poslankyně z Kalifornie Mimi Waltersová ovšem už mezitím usiluje o členství ve výboru pro energetiku a obchod, třebaže si je vědoma, že pro nováčka je to cíl ambiciózní. „Proč nemířit ke hvězdám?“, vysvětluje.

Noví poslanci mohou někdy vypravovat zajímavé příběhy. Rubén Gallego je synem přistěhovalců z Kolumbie a Mexika a v bojích v Iráku byl pomocníkem kulometčíka v jednotce Lima, která měla drtivé ztráty. Rodiče Carlose Curbela jsou exulanti z Kuby. Will Hurd, republikán z Texasu, je zase Afroameričan, jenž zastupuje volební okrsek s hispánskou většinou a působil jako tajný agent CIA. Je vyzbrojen úslovími — vyjádřil se třeba takto: „Když jsem zvládl proplouvat zadními uličkami v Pákistánu, myslím, že zvládnu přejít i ulici ve Washingtonu.“

Změny a zasvěcování

Pro nové senátory začalo „zasvěcování“ do nové činnosti týž den jako pro poslance. Pro některé to nebyl veliký šok — byli předtím poslanci. Z dvanácti nových senátorů to platí pro pět republikánů a jednoho demokrata. Orientační sezení je pro obě strany, jen Gary Peters z Michiganu se jako jediný demokrat mezi republikánskými kolegy cítí poněkud osamocený. Říká: „Je to dobrá příležitost poznat členy obou stran. V mém případě mi nebude trvat dlouho, než se seznámím s kolegy z vlastní strany.“

Na orientační schůzi reprezentantů dohlíží poslankyně Candice S. Millerová, republikánka z Michiganu, předsedkyně výboru pro sněmovní správu. Projednat se mají etická pravidla, zacházení s elektronickými vstupními kartami jakož i velmi důležité společné foto všech nováčků. Pořizuje se na schodech Sněmovny. „Orientace“ Candice Millerové před dvanácti lety byla, vzpomíná, „tak zmatená, tolik papírování“, že teď navrhuje alternativu: iPady, jejichž cena by byla odečtena z rozpočtu nováčků, plně nabité všemi informacemi, jež noví členové potřebují.

Přesto se šoku zcela nevyhnou. Dědí zařízení svých předchůdců včetně počítačů leckdy už zastaralých, nikoli však jejich rozpočty, které rostly podle seniority. Takže například Don Beyer, jenž ve Virginii prodával volva, nahrazuje jiného demokrata, Jamese P. Morana. „Očekával jsem rozpočet ve výši 1,2 milionu. To jsou dvě třetiny rozpočtu Moranova,“ říká.

Beyer to však má snadné — žije přes řeku Potomac v severní Virginii, nemusí se stěhovat. Carlos Curbelo, otec dvou dcer, tvrdí, že se bojí, kolik času bude muset strávit daleko od „svých holek“. Tuto obavu má také Lee M. Zeldin, dosud senátor státu New York, otec osmiletých dvojčat, jenž bude brzy v Kongresu jediným židovským republikánem. Obává se, že „nakonec skončí s rozbitou domácí frontou“.

Mimi Waltersová, 52letá matka čtyř, strávila poslední desetiletí v kalifornském státním parlamentu. Její nejmladší potomek právě odešel na vysokou školu. Poslankyně se pokouší zlehčit fakt, že je nyní na opačném pobřeží. „Manžel a já se teď pokoušíme prodat náš dům, já se vystěhuju z bytu v Sacramentu, musím se jej vzdát a usadit se v hlavním městě. Mám pocit, že toho mám na talíři příliš.“

Rubén Gallego, který pracoval jako zákonodárce v Arizoně, se pokouší takové starosti odsunout. Přestal hledat ubytování a raději se snaží získat členství některého výboru. „Ano, chápu, děkuji za vaši snahu,“ slyšeli jej prý hovořit v patře rychlého občerstvení Dunkin Donuts (amerických koblih), kde mohl pochodovat bez jinak nutného saka. „Ať potřebujete cokoliv, budu dobrý člen partajního výboru.“ Byl už trochu unaven navzdory čtvrté kávě. Vynechal snídani, obědval pozdě, a to jenom několikaposchoďový sendvič. Mého novinářského přítele prosil: „Tohleto ale nepište, prosím vás. Moje žena mě jinak zabije. Mám si dávat pozor na to, co jím.“