O víkendu 22. až 24. března se v Brně konala už XXII. česko-německá konference — Dialog uprostřed Evropy. Její podtitul zněl: „Co nás ještě drží v Evropě pohromadě?“. Konference, kterou pořádá Společnost Bernarda Bolzana a Ackermann-Gemeinde, se zúčastnilo mnoho zajímavých hostů. Jmenujme alespoň některé.

První den místopředseda Bundestagu Wolfgang Thierse pronesl úvodní přednášku „Demokracie vyžaduje důvěru“. V panelu s názvem „Je dnešní EU skutečně bez alternativy?“ vystoupil filosof Daniel Kroupa, ředitel Masarykovy demokratické akademie Vladimír Špidla či historik Gábor Egry.

Listy a jejich vzpomínka na Jaroslava Šabatu

V části věnované odkazu loni zesnulého Jaroslava Šabaty, který se na Dialogu uprostřed Evropy dlouhá léta podílel, promluvil Petr Pithart, Šabatův vnuk Michal Uhl, který provedl pomyslnou prohlídku knihovny svého dědečka, nebo Jakub Patočka. Velmi milé bylo také čtení Václava Buriana a Tomáše Ticháka ze společných rozhovorů s Jaroslavem Šabatou z dvouměsíčníku „Listy“. Nakonec se jednalo spíše o společné vzpomínání, které se neslo ve více než přátelské a spontánní atmosféře.

Posledního panelu s názvem „Rozpadá se česká společnost?“ se zúčastnil Pavel Barša, Eliška Wagnerová, Roman Joch či ředitel občanského sdružení Antikomplex Ondřej Matějka. Celá konference byla velmi inspirativní a to zejména pro mladší generaci. Ta by do budoucna mohla trochu omladit publikum, které se této akce každoročně účastní.

Zklamání z demokracie

Co se týče samotné konference, rád bych vyzdvihl přednášku Wolfganga Thierseho „Demokracie potřebuje důvěru“. Místopředseda Bundestagu v úvodu své řeči zmínil, že demokracií je v Portugalsku zklamáno 87 procent lidí. Velká nedůvěra v instituce je podle něho i v Německu, kde má dobrá čísla pouze Ústavní soud. Největší důvěru mají v Německu hasiči, nejmenší politici.

Podle Wolfganga Thierseho to má demokracie v Evropě těžké. Politologové mluví o nedůvěře v reprezentativní demokracii. Jde o to, že demokracie je vytlačovaná primátem ekonomických procesů, které jsou mnohem rychlejší než samotný demokratický proces. U veřejnosti se vytratila důvěra v to, že jsou to politici, kdo mají schopnost utvářet dění. Wolfgang Thierse si myslí, že demokratická politika musí opět získat nadvládu nad ekonomickým trhem. Důvěra podle něho totiž existuje jen tam, kde existuje jasná odpovědnost.

Pozor na prázdnou demokracii

Thierse zdůraznil, že demokracie je souborem pravidel pro vykonávání moci. Demokracie by ale zůstala prázdná a formální, kdyby do ní nevstupovali občané. Podle Thierseho je třeba se přiblížit představám o obecném blahu. Občané, kteří nedůvěřují v reprezentativnost, jdou totiž do ulic či volí populisty a demagogy. A ve chvíli, kdy se frustrace provalí, tak to nejvíce pocítí ti nejslabší — menšiny — např. migranti či gayové.

Demokracie je podle místopředsedy Bundestagu spojena s namáhavostí a zklamáním. Je pomalá, ale tato pomalost je důsledkem snahy začlenit do rozhodovacího procesu co nejvíce lidí.

Oboustranná důvěra

Základní myšlenka přednášky Wolfganga Thierseho, že demokracie potřebuje důvěru, si zaslouží rozvedení. Místopředseda Bundestagu na úplný začátek citoval slova německého prezidenta Joachima Gaucka, že je třeba mít důvěru v ty, co nesou odpovědnost, a ti by naopak měli důvěřovat občanům.

Tato důvěra musí být oboustranná. Přesto se ale stále častěji můžeme setkat s projevy nedůvěry vůči veřejnosti. Ta má různé podoby. Rád bych zmínil dvě. Během brněnské konference ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman z publika pronesl poznámku, že demokracie může fungovat jen tehdy, když platí principy, které nejsou její součástí. Myslel tím například to, když lidé budou zastávat určitý soubor hodnot, jehož součástí je i to, že se navzájem nepozabíjejí.

Varování před absolutní demokracií

Více tuto myšlenku rozvedl v jednom ze svých pravidelných zamyšlení vysílaných na Českém rozhlase kardinál Dominik Duka: „Žádná demokracie není a nesmí být absolutní. Francouzský kardinál Barbarin uvádí, že je především třeba při projednávání zákonů zachovat zdravý rozum. Projednávání zákonů, zvláště těch, které pojednávají o lidských právech, eutanazii a dalších citlivých oblastech, klade významné omezení, když říká: Ano, parlament má moc, aby stanovil tento zákon. Je tu ovšem otázka, má-li k tomu i právo. Může se stát, že v dalších letech právě tato poznámka získá na významu i u nás. Demokraticky zvolení zástupci budou mít moc udělat leccos. Je otázka, zda na to mají právo a zda to bude správné.“

Asi se shodneme na tom, že jsou otázky, o kterých by se nemělo ani v demokraciích hlasovat. Problém je v tom, jaké to mají být a kdo je má určit. Hlavní nebezpečí spočívá v tom, aby oblastí, které z demokracie vyčleníme, nebylo příliš mnoho. Snadno by se pak mohlo stát, že například otázka církevních restitucí bude z demokratického procesu vyjmuta, protože je to přece otázka morální — co bylo ukradeno, má být vráceno. Osobně se domnívám, že je dobré mít v občany důvěru spíše větší a demokratické rozhodování spíše rozšiřovat než zužovat.

Na demokracii nejsme zralí

Druhý způsob nedůvěry v občany předvedl v rozhovoru pro regionální Deník písničkář Tomáš Klus, když v souvislosti s výsledkem prezidentské volby řekl: „A dopadlo to, jak to asi dopadnout mělo, protože jsme si holt zvolili demokracii jako jediný možný politický systém. To, že na něj ještě nejsme zralí a necháváme se strhnout novinovými titulky, ale samotné články už nečteme, je prostě věc, ke které musíme dospět.“

Hlavní nedostatek této interpretce výsledku přímé volby prezidenta podle mne spočívá v tom, že nepřipouští, že by si čeští občané svého prezidenta zvolili na základě své vlastní možná omezené, ale autentické životní zkušenosti a ne podle novinových titulků.

Na cestě mezi prázdnou a absolutní demokracií

Demokracie podle mne skutečně vyžaduje důvěru — důvěru v občany, protože když schází a politická i intelektuální elita se veřejnosti spíše bojí, než že by jí důvěřovala, stoupá nebezpečí toho, že to občany přestane bavit a i oni jim začnou nedůvěřovat, což se už ostatně děje. Celé to nakonec může skončit nějakým pokusem o nastolení absolutní demokracie, např. pomocí prezidentského režimu a všemocné hlavy státu bezprostředně ztělesňující vůli lidu. Takové pokusy ale často vedou k nějaké podobě autoritářského režimu.

Důležité je, abychom si byli vědomi toho, že každá snaha o absolutní demokracii pramení z toho, že aktuální podoba demokracie byla příliš prázdná a formální. Proto je nutné lidu důvěřovat, jen tak je možné si demokracii udržet. Ostatně ona sama má být režimem, kde lid vládne.