Evropa nám stárne. Budou za pár let bloudit po starém kontinentu hloučky osamocených dítek? Je naší jedinou nadějí genetická vzpruha příchozích migrantů?

Demografická křivka naší populace vykazuje pokles. V Německu bude roku 2070 žít o dvacet milionů obyvatel méně, a jejich věkový průměr neklesne pod padesát let. Vyhlídky České republiky nevypadají nadějněji.

Jedna skupina chápe tato data jako důvod k přitakání migraci: nově příchozí doplní a oživí zdejší národy. Druhý tábor ale odporuje. Miloš Kubánek přijímání uprchlíků odmítá — pokud Evropa částečně vymře, zbude pak přece víc bohatství pro menší počet místních. A Andrej Duhan, příznivec Pegidy publikující na České pozici, se s obavou ptá: „Může být Evropa stejná s jinými lidmi?“ Varuje před degenerací, kterou přinese spoléhání na imigranty a rozvoj jejich kultury.

Evropská identita totiž bývá v době krizí spojována se zemitými znaky. Především s krví: naše děti, naše rodiny, tatínek chrání své holčičky. Evropský prostor by se měl zřejmě proměnit na chovnou stanici, eugenický Lebensborn.

Z konzervativního pohledu tak stojí Evropa na křižovatce: jedna cesta vede ke zkřížení s podivnými etniky a tedy úplnému rozpadu, ta druhá k naprostému vyhynutí. Doufejme, že si ochránci tradičních hodnot vyberou správně.

Rafinovanější stupeň ohrožení ale předestírá Miroslav „všechno-mi-připadá-jako-Egypt“ Bárta. Jeho fascinace zaniklými civilizacemi jej vehnala do role poradce současného self-made faraona Babiše. V jeho think-tanku hledá důvody snížené porodnosti.

„Za to může hlavně přebujelý sociální systém. Dřív byla rodina základem státu, něco, co jednotlivce na mikroúrovni stabilizovalo. Když se něco přihodilo, tak každého tahala z bryndy jeho rodina. Dnes se lidé naučili, že sociální stát vyřeší úplně všechno, a takový sociální stát dokonale rozbombardoval institut rodiny.“

Situace je ale zcela opačná. Sociální stát nefunguje a právě to je mnohdy důvodem pro otálení se založením rodiny. Vidím to u sebe i svých vrstevníků. Nelze se totiž spolehnout na zabezpečení ze strany státu. Člověk se nejprve musí oženit s volným trhem, aby měl jistotu, že uživí svou famílii.

A volný trh je dost vybíravý — věnem obdaruje jen ty „úspěšné a pracovité“. S nadšením tak oceňuje pseudopráci ve finančním poradenství, kdežto třeba péče o staré a nemocné přinese zdravotníkům značně podprůměrný plat. Kde potom vzít peníze a energii k převzetí zodpovědnosti za vlastní novorozeně?

Idea sociálního státu přitom patří ke skutečně cennému odkazu naší minulosti. To jen kapitalistická etika označuje potřebné za „konzumenty“ dávek a následně jim závidí. Nejedná se však o almužnu černým pasažérům, ale o rozdělení obecně sdílených statků: zdravotní péče, vzdělání nebo třeba prostoru k bydlení.

↗

Evropská identita totiž bývá v době krizí spojována se zemitými znaky. Především s krví: naše děti, naše rodiny, tatínek chrání své holčičky. Evropský prostor by se měl zřejmě proměnit na chovnou stanici, eugenický Lebensborn. Foto ikypros.com

A právě vzájemná solidarita je nezbytná pro evropský charakter. Ten totiž nevyrůstá z jakéhosi Bártova kmenového společenství. Ani z vazby na rodnou hroudu a pokrevní spřízněnost.

Vždyť to je problematické i z pohledu ochránců genofondu: samotní Češi jsou „namícháni“ z migrantů. Jen pouhá desetina obyvatel pochází z českých předků. Střežil by tedy nacionální tatínek svou princezničku, kdyby zjistil, že je po příbuzných z maminčiny strany „Taliánka“ nebo že její kořeny — chraňbůh! — sahají ještě více na jih?

To promlouvá odvrácená strana evropského a českého myšlení. Eugenika patří k bolestným omylům, kterých se naše kultura dopustila. Je jich mnoho: nacismus, Institut Václava Klause nebo třeba sourozenci Gondíkovi v hlavním vysílacím čase. Kde tedy hledat skutečnou identitu Evropy?

Přes to všechno stále disponujeme dědictvím osvícenství — přesvědčením, že každý má právo na svobodné hledání vlastního způsobu života. Vždyť právě i samotná evropská identita byla vždy nahodilá. Ne náhodná, ale skutečně kontingentní. Stále znovu-tvořená z demokratických a emancipačních bojů. Vždy bylo třeba opustit upjatá pravidla starých komunit. Jen tak je možné vyjít v ústrety univerzálním hodnotám, které nehledí na rodokmen.

Proč by nám s tím nemohli pomoci i uprchlíci? Vždyť volnost, rovnostářství a soucítění přesahují limity rodné hroudy. Každý může být Evropan.

Takže ano, Evropa může být stejná i s „jinými“ lidmi. Nebo snad právě s nimi. Otázkou totiž zůstává, zda může být stejná s těmi současnými — s elitami, které vyvolávají strašidla eugeniky, nadřazenosti a kulturní očisty.

Cílem proto nemůže být pouhá integrace migrantů do stávajících šovinistických struktur. Nestačí je naučit pravidla prosazovaná Bártou a zaměstnat na stavbě pyramid Agrofertu. Postup musí být zcela opačný: právě ti, kteří dosud žili jako vyloučení, musí charakter společnosti vytvářet. Je třeba nejen naslouchat jejich hlasu, ale především radikálně změnit gramatiku naší politiky. Vždyť „už od časů antického Řecka známe jméno pro průnik vyloučených do sociopolitické sféry“. Tím průnikem je demokracie.