Už když jsem uviděl, jak se na nás ten chlapík od ochranky podíval, věděl jsem, co se stane. Nakonec, ani jsem se mu nedivil. Vkročili jsme do kralupského supermarketu s jasně viditelným cejchem; z jeho pohledu.

Cyklostezku podél Vltavy zaplavily před nedávnem povodně, my jsme ale vzali její stav jako výzvu. Projížděli jsme na kolech bahnem i naplaveným pískem, vzpínali se na pedálech a vyrovnávali podkluzující stroje. Že bychom zkusili úsek ve vltavském údolí nějak objet, o tom nepadlo ani slovo. My přece nepodáváme žádný orientační ani sportovní výkon. Mapy s sebou zásadně nebereme, protože my se řídíme intuicí. My jsme on the road, tak jako v osmdesátých letech, jenom jsme z celé té máničkovské partičky zbyli jen my dva. A místo stopem jedeme na bicyklech. Nikoli do zakázaného Polska s uzavřenou hranicí, kde se v Jarocinu konal jediný rockový festival v dosahu, ale do Litoměřic na festiválek Litoměřický kořen. Chuť dobrodružství zůstává stejná.

Ochrankář na nás zaostřil a bylo jasné, co vidí. Dva zablácené strejce s předloktími poškrábanými od větví; dvě podezřelé perzóny v sandálech a v trikách visících pod břichy; dva bezďáky, co si přišli zašmejdit v jeho supermarketu. Mirek si sice nechal na hlavě svou starou cyklistickou přilbu (u níž odpadlou vystýlku přidržují u skořepiny rychloupínací pásky, jejichž konečky mu nahoře tvoří růžky), ale ochranáře tím neoklamal. Chlapík sjel očima náš obnošený, propocený civil a zjevně se rozhodl, že jsme dva bezďáci předstírající, že jsou cyklisti. Takže si na nás počkal, až vyjdeme s nákupem, a stopnul nás.

„Ukažte mi, co máte v těch taškách.“

Přít se, že jsou to cyklistické brašny, nemělo smysl.

Oslovil nás oba, ale já jsem se pohnul první, snad proto, že jsem chtěl mít celou nepříjemnost co nejrychleji za sebou. Začal jsem vytahovat nákup i těch pár věcí, které jsme si na výpravu vzali s sebou. Uvědomoval jsem si pohledy zákazníků, vycházejících ze supermarketu. Dalo se v nich číst: Dobře vám tak, vy šmejdi zlodějský. Majitelé morálního nadhledu se vyskytovali ve větším, rodinném balení, oděni v různých variacích na sportovní oblečení, ačkoli na kolech určitě nepřijeli.

Podal jsem ochrankáři účet ještě dřív, než si o něj řekl, a usoudil jsem, že chleba, rybičky a láhev vína prověří raz dva. Vzhledem k omšelosti ostatních věcí je jasné, že jsem si je sem přinesl. Už jsem chtěl odsud vypadnout a zapomenout na to, jak tady šaškuju.

„A teď vy.“

„Já vám nic neukážu,“ prohlásil Mirek.

Ochrankář si ho změří amatérskou napodobeninou policejního pohledu, ale pořád ještě si je jistý v kramflecích.

„Vy nemáte právo po mně chtít, abych vám něco ukazoval,“ pokračuje Mirek. „Navíc jste mě o to nepoprosil. Řekl jste to dost arogantně, jako tady kolegovi.“

Vidím, jak ochrankáři tuhnou rysy. Snaží se vypadat rezolutně nebo alespoň agresivně, ale moc se mu to nedaří. Je to pomenší chlápek kolem třicítky s oholenou hlavou, jejíž účinek oslabují nevýrazná očka a rty nemluvněte. Oblýskané kalhoty a bílá košile jeho uniformy mu v dělání dojmu také nijak zvlášť nepomáhají. Odhadl nás na chudáky, ale bůh ví, jak je na tom on. No a my… Mirek je nezaměstnaný, a já, já pracuju v ouřadě.

„Zavolejte mi vašeho manažera. Někdo tomu tady musí velet,“ poručí můj kamarád po dalším handrkování.

Zaznamená bod ve svůj prospěch, protože ochrankář zjevně ničemu nevelí, což dokáže tím, že zamíří k nejbližší kase a zvedne sluchátko.

Na scénu dorazí opálený mladík v košili s kravatou, který si dává trochu příliš pozor, aby se tvářil přátelsky. Usmívá se až moc zeširoka, ale pokud chce zachránit situaci podle příruček pro jednání s lidmi, proč ne. Kdybych měl na sobě oblek jako v práci, určitě bychom uzavřeli záležitost v podstatě už ve chvíli, kdy bychom se dali do hovoru.

„Tak co máme za problém?“ položí nám dotaz, který připouští řadu odpovědí.

„Váš zaměstnanec se ke mně choval arogantně,“ nenechává se Mirek obměkčit tou neurčitou nabídkou. „Ochranka přece nemá právo provádět osobní prohlídku!“

Manažerovi mentálně přeřazuje z kategorie „jednání se zákazníky“ do kategorie „práva personálu“, jak se zdá.

„No…“ začne ze široka. „Vidím, že jste sportovci, co si vyjeli na výlet,“ přehodí radši výhybku. Jsem sice rád, že se z bezďáků přesouváme mezi sportsmany, nechápu ale, kam míří. Zadívá se na láhev vína, která mi vykukuje z brašny a pokračuje: „A chcete dodržovat pitný režim, chlapi! No, to je zapotřebí! — Kolega byl možná trochu příliš iniciativní,“ pokračuje manažer s neslábnoucím úsměvem.

Na scéně se objevují policisté v černých overalech. Nastupují poněkud váhavě a dívají se někam do země. Připadá mi, že podobnou situaci nezažívají poprvé.

„Kdo zavolal policii?“ přijde manažer konečně o úsměv.

„Já,“ prohlásí ochrankář; v očkách se mu objeví pohled, kterým nás definitivně klasifikuje jako lidský odpad.

„Ale pane…“ začne manažer a zarazí se dřív, než vysloví chlapíkovi jméno. Jo, ani on tohle nezažívá poprvé a nestojí o to, aby stížnost, která možná dorazí, někoho jmenovala.

„Ukažte nám obsah svých brašen,“ osloví jeden z policistů Mirka, asi nějaký cyklista. Manažer dodá: „Určitě to bude v pořádku. Užijte si vejlet, chlapi!“ bodře popřeje, ale je všeobecně ignorován.

„Nebo pojedeme na stanici?“ navrhne druhý policajt s nepřeslechnutelnou výzvou, abychom si vzájemně nekomplikovali život. Svou intonací dokáže dát najevo, že tady nastupuje profesionalita ruku v ruce se zdravým rozumem; krátce máme před sebou reprezentanta zreformované instituce. V jeho otázce není ani stopa podráždění — věcně nám předkládá reálné možnosti a dokáže sdělit i to, která by byla z hlediska věčnosti nejvhodnější.

Nálada v naší různorodé skupině se promění v něco, co vzdáleně připomíná harmonii.

Mirek vzápětí předvede svých pár věcí, naskládaných v brašnách.

„V pořádku,“ pronese policajt rychle, věnuje ochrankáři poněkud příliš dlouhý pohled a vykročí s parťákem k východu. „Na shledanou,“ řekne ochrankář nepřeslechnutelně triumfálním tónem, dokud jsou policisté ještě na scéně a hbitě se ztratí mezi pokladnami.

Vytlačíme vozíky na parkoviště, kde navěsíme brašny na kola. Mirkův veterán má tenké trubky, poniklované součástky a pochází z dvacet let vzdálené doby jeho osobní hospodářské konjunktury. „Kolik ten debil může asi brát?“ uvažuje Mirek. „Místo aby měl ohledy na někoho, kdo na tom není dvakrát… Chudej pojebává chudýho, to je ta hrůza.“ Vyjedeme mezi černé teréňáky a další vozidla, vedle nichž vypadáme jak beduíni na velbloudech, poeticky řečeno; konkrétněji jako lůza.

Podvečerním soumrakem šlapeme po okraji výpadovky a vyhlížíme místo, kde se utáboříme. Za Vltavou sjedeme na asfaltku, mineme několik domků a nakonec odbočíme pod stromy, kde záplavy zanechaly nánosy štěrku. Před nimi už ale vyrašila tráva, tam si rozhodíme na kusech igelitu spacáky a položíme k nim proviant.

Popíjíme a proklínáme ochrankáře.

Nebavíme se o tom, kdy člověk přestane vypadat jako mladý revolucionář a místo toho začne působit jako starý otrapa, v jakých situacích působí obnošený ohoz jako oslava svobody a kdy jako cejch. Neřešíme, jestli jsem měl ochranáře poslechnout a co jsem tím způsobil. Nedumáme, jestli jsem se mu nepodřídil příliš rychle a proč jsem to vlastně udělal. Jestli jsem náhodou nenaskočil na taktiku, kterou do mě úspěšně natloukli. Jestli jsem nezopakoval ten model, který jsem si mnohokrát vyzkoušel už od školky. Ale nezkoumáme ani, jestli si Mirek stál hrdě na svém, nebo se zbytečně stavěl na zadní, když zaujal tu svou kruhovou obranu o jednom muži.

Nepovídáme si ani o tom, jak na tom jsme. Mirek měl kdysi před revolucí jako noční hlídač celkem normální peníze (a mohl si u toho dělat to své: psát básně, cestopisy a reportáže…), jenže po osmdesátém devátém šly platy v příležitostných pracích dolů. Jak líčil svůj poslední job u kasy v supermarketu, tak to už zavánělo vykořisťováním a vůbec jsem se mu nedivil, že s ním praštil. Jeho život na podpoře se stává další adrenalinovou jízdou se stopnutým, neodhadnutelným řidičem. A já? No, já jsem v tom svém ouřadě, kde se mi ostatní možnosti během let také nějak podezřele smrskly. Nakonec tam zůstávám možná proto, s jakou chutí odtamtud vždycky vypadnu. Pokaždé můžu při našich debatách s Mirkem uvažovat, kdo z nás dvou je na tom líp, a nikdy si nejsem jistý.

O tom se ale nebavíme. Představujeme si, že kripl z ochranky by mohl bydlet v jednom z domků tady u řeky. Přijede ze směny, všimne si nás a začne prudit, proč tady bivakujeme. Nabídli bychom mu hlt, anebo ne? Určitě bychom nezačali rozebírat, co se tam u pokladen vlastně odehrálo.

Na to, abychom se společně opili a začali být upřímní, nemáme dost vína.

A co bychom si nakonec přiznali, že jsme na tom v podstatě stejně? To se přece nemůže stát, ani v povídce ne.

Povídku zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvar.