I.

Je to ten největší hrnec, který kdy Aiša viděla. Září uprostřed kuchyně, břicho jako žena těsně před slehnutím. Mohla by v něm uvařit dhál pro deset lidí, a ještě by zbylo. Je to hrnec jako vystřižený z některého ze seriálů, co k ní večer skapávají z obrazovky televize, slaďoučké jako med. Když ho Aiša poprvé uvidí, má chuť si kleknout, bít hlavou o zem a blahořečit mu. 

Pocítí neodolatelnou touhu se ho dotknout. Natáhne prst, ale kuchařka ji chytne za zápěstí. Nesahat! Nasliní lem sárí a přeleští měděný pupek. Vzápětí na plotně zasyčí máslo a odláká její pozornost. A znovu, Aišin prst jako tykadlo. Hebký povrch kovu, lehounké zamžení tam, kde k němu přitiskne bříško ukazováčku.Sladká vůně manga, které v koutě krájí kuchařčin pomocník, devítiletý Ráju. Kuchařčino nespokojené mlasknutí, když zjistí, že Aišu neuhlídala.Uchvácená Aiša na hrnec myslí celý den. Myslí na něj u řeky, když drhne prádlo paní Punity. A myslí na něj doma, zatímco na misky svých rodičů, manžela a dětí rozděluje čočku s rýží. Ráno ji pomyšlení na obrovský hrnec probudí ze sna. V místnosti je šero. Sanjit spí s pootevřeným ústy a rozhozenýma rukama. Za látkovou stěnou dcera Gita kojí své nejmladší dítě.Aiša zavře oči a pokusí se ještě na chvíli usnout. Zanedlouho se slum kolem ní otevře jako kalich masožravé květiny a vypustí do vzduchu oblaka pachů, barev a zvuků.II.Pro paní Punitu pere Aiša od svých čtrnácti let. Začínala s prádlem, na kterém se nedalo nic zkazit, s prostěradly, povlečením a ručníky, a postupně se vypracovala k hebkému spodnímu prádlu a nočním košilkám s visačkami francouzských butiků. Oblečení paní Punity bývá propocené a ušpiněné od rtěnky, menstruační krve, nebo dokonce semene. Aiša si pro ně chodí každé pondělí a čtvrtek. U dveří domu se potkává s Lalitou, která má na starosti všední sárí. Společnými silami nacpou špinavé prádlo do slaměných košů a vydají se k řece. Oběd si nesou s sebou a jen výjimečně si u některého ze stánků koupí lassi s citronem. Ve čtvrtek mívá Aiša dovoleno jít přímo do kuchyně. Kuchařka pro ni má nachystané špinavé ubrusy a utěrky. A za to, že je ochotná vyprat také její osobní prádlo, dostane Aiša pár rupií navíc. Musí ovšem držet jazyk za zuby, paní Punita se nesmí dozvědět, že se o svou pradlenu dělí s kuchařkou.Prát Aišu naučila matka. Odmalička ji brala k řece, kde jí ukazovala, jak napěnit mýdlo, odměřit prací prášek a popelem bojovat s odolnými skvrnami. Voda v řece byla kalná a studená a prádlo po ní vždycky vonělo zvláštní směsicí bahna a čistoty. Při praní se musely držet na mělčině; když přišly včas, stihly si zabrat dřevěné molo nebo plochý kámen. Pár kroků od břehu začínaly spodní proudy, příliš slabé na to, aby odnesly člověka, ale dostatečně silné, pokud šlo o prádlo; jediným táhlým zavlněním dokázala řeka ze zkřehlých prstů pradleny vyrvat kousek oblečení.Aišina matka neprala jen pro bohaté. Musela se starat o osm dětí, a proto přijímala také prádlo prodavaček z bazaru a prostitutek. Aišino dětství meandrovalo stejně jako řeka, protékalo mezi chatrčemi slumu k vilám v lepších čtvrtích. Společně s matkou stávala přede dveřmi domů a čekala na rance se špinavým prádlem; ty si pak pečlivě usazovaly do obrouček na hlavě. Řeka je vítala už zdálky, vůní a hlavně halasem lidí, kteří se v ní koupali, očišťovali nebo na jejích březích vařili; Aiša mívala pocit, že se tu musel utábořit celý svět. Nejvíc ji zajímali svatí muži, kteří se hlasitě modlili, a hned po nich prodavači ovoce a limonády, přestože matka od nich nikdy nic nekoupila. S řekou je Aišin život spojený už čtyři desetiletí. Kámen, na kterém klekává, má ohlazený povrch a zespodu je příjemně měkký, porostlý řasami. Aiša ho zdědila po matce, které už revma neumožňuje prát. Považuje ho za svůj a nerada vidí, že na něm klečí jiná žena.Když je jí smutno, zaboří prsty do hebkých řas na jeho spodní straně a představuje si, že hladí vlasy své nejmladší dcerky. Nebo Sanjitovy vlasy, jemné a trochu zpocené, na krku a uší zkroucené do prstýnků.Když si Aiša toho dne klekne na svůj kámen, marně přemýšlí, kde se v ní touha po hrnci paní Punity vzala. Vyklíčila v ní náhle, podobná neznámé rostlině, bez ohledu na to, že odjakživa stojí oběma nohama pevně na zemi. Nevzpomíná si ani, kdy naposledy snila. Narodila se v největším bombajském slumu a vždycky jí bylo jasné, že život pro ni nemá přichystané nic, co by neviděla ve svém okolí — práci, pár porodů a smrt. Lhostejná předvídatelnost Aišina osudu byla na krátkou chvíli přerušena, když její muž Sanjit našel na smetišti šachovnici. Dřevěná krabice v sobě kromě hracího pole skrývala třicet dva figurek, černé byly vyřezané z tvrdého dřeva a bílé ze slonoviny. Sanjit šachovnici přinesl domů a večer, když ostatní spali, ji Aiše ukázal. Opatrně brali figurky do rukou a kochali se jimi; byla to nejcennější věc, kterou kdy doma měli. Druhý den Sanjit šachovnici prodal; dostal za ni tolik peněz, že se mohli přestěhovat z chatrče z vlnitého plechu do zděného domu o jedné místnosti a s opravdovými dřevěnými dveřmi.Mít dům bylo lepší než cokoliv jiného. Ještě lepší by samozřejmě byl dům se zahradou, na které by Aiša mohla pěstovat zeleninu, jíž by nakrmila svou věčně hladovou rodinu. Místo zahrádky byl však před domem udupaný plácek, tvrdý jako beton, na který občas se Sanjitem vytáhnou televizi, aby se na ni společně se sousedy podívali. Aiša si dobře vzpomíná na jeden film, který takhle viděli. Jmenoval se Milionář z chatrče a naplnil ji pýchou. Bombaj, továrna na sny. V opojení z roztančeného filmu potom se Sanjitem počali nejmladší dceru Indiru. Narodila se před šesti lety, když bylo Aiše třicet devět, a přestože Aiša dosud menstruuje, vypadá to, že Indira zůstane jejím posledním dítětem.III.Život paní Punity připomíná vlny narážející na mořské pobřeží, odvíjí se v nepravidelných cyklech. Celý dům je složitým organismem, napojeným přímo na její rozmarné srdce; od světa venku jej odděluje jen tenká kůžička z cihel a bílé omítky. Paní Punita rozhoduje o tom, co se bude jíst, o barvě ložního prádla i o tom, jaké květiny se zasadí podél velkého bazénu v zahradě. V jednu chvíli paní Punita maluje akvarely, učí se vyšívat a zajímá se o čínskou filozofii a o několik dní později se chce stát herečkou, najme si učitele a hlasitě deklamuje. Jednou za čas paní Punita mění zařízení domu. Pozve si architekta a bytového poradce. Její manžel Amrit, který ve městě vlastní několik autosalónů a který všechny změny platí, se vzteká, že věci nenachází na svých místech. Nakonec se s paní Punitou dohodne, že alespoň ložnici a jeho pracovnu nechá na pokoji. Pak nasedne do jednoho ze svých aut a odjede pryč. Paní Punita někdy jede s ním. Domů se vrací s taškami plnými nových šatů, v propoceném sárí a s otlačenýma nohama.Paní Punita nemá děti, a tak její manžel jednou přivede domů velkého psa. Tvrdí, že bude paní Punitě dělat společnost, a rozčílí ho, že se psa, považovaného za nečisté zvíře, nikdo ze služebnictva nechce dotknout. Teprve když pan Amrit, který si hlavu s náboženstvím nikdy nelámal, začne vyhrožovat, že psa vezme na zahradu a zastřelí, vrátný Gópál konečně udělá pár neochotných kroků a psa se ujme. Dá mu jméno Yash a vedle své budky mu připraví pelech a misku se žrádlem.Aiša toho psa nenávidí. Pokaždé, když si jde vyzvednout prádlo, musí projít kolem něj. Doga leží na dlaždicích, líže si packy a provází ji líným pohledem. Někdy, jako by chtěla Aišu popohnat, odhrne pysk a zavrčí. Na slunci se zatřpytí provázek slin a začervenalá dáseň. Aiša zrychlí krok. Když dojde ke dveřím, ohlédne se. Doga na ní visí očima. Aiša na ni zahrozí pěstí. Pes se ani nehne.IV.Zpočátku se Aiša snaží myslet na obrovský hrnec co nejméně. Představuje si svoji touhu jako květinu, která časem uvadne. Chmýří odvane vítr. Pokouší se utěšovat tím, že sama má tři hrnce, plechové, s pevnými uchy a jen maličko očazeným dnem. Posléze jí tahle útěcha přestává stačit, takže musí na misku vah položit něco cennějšího: paní Punita může mít největší hrnec v celé Bombaji, ale nemá rodinu, zatímco Aiša má šest dětí. Brzy se jí však celá záležitost vymkne z rukou. Hrnec se stává planetou, kolem níž její mysl obíhá jako zuřivý měsíc. Nedokáže si vysvětlit, proč po tom kusu nádobí tolik prahne. Až dosud žila celkem spokojeně; těšily ji dokonce i hádky se Sanjitem, po kterých se sladce usmiřovali, nejprve u televizních seriálů a pak v posteli. Ale ten zpropadený kousek kovu jako by se jí zaklínil pod víčka; nedovoluje jí usnout. Pokaždé, když se na hrnec podívá, uvědomí si propast mezi sebou a paní Punitou. V ústech ucítí palčivost, jako kdyby kousla do zrnka pepře; rozčiluje ji, že paní Punita má peníze, a ona musí počítat každou rupii. Jako lék na hořkost se pokaždé nutí vyjmenovávat všechno, co má a co jí dělá radost — děti, manžela i tři plechové hrnce.V.Kuchařka je rozumná žena a Aiša si s ní často povídá, zatímco čeká, až služky přinesou ranec se špinavým prádlem. Jednoho dne zavede hovor i na nádobí. Kuchařka si měděný hrnec pochvaluje, nazývá ho kotlíkem a spokojeně ho plácá po dně. Je prý z Holandska.Aiša, která kdysi rok navštěvovala církevní školu, což nestačilo ani k tomu, aby se naučila psát, o Holandsku nikdy neslyšela. Zeptá se na ně kuchařky, která znejistí. Jediným rázným plesknutím o dno hrnce ukončí debatu. Aiša dostane své prádlo a společně s Lalitou zamíří k řece. Doga, s hlavou na packách, je pozoruje, dokud nedojdou k zahradní brance.Hrnec, jako zkrocené slunce, se houpe na háku přímo nad kuchyňským stolem a tiše září.Když Aiša ten večer nakrmí rodinu, posadí se na zem vedle svého muže. Sanjit si škrábe strup na ruce. Celý den strávil na smetišti a strhával izolaci z nalezených drátů. Metr měděného drátu se dá prodat za dvacet rupií. Za svůj život už Sanjit oloupal tolik metrů drátu, že by jím mohl obkroužit celé město. Holandsko, řekne náhle Aiša.Cože? Sanjit se přestane zabývat strupem a odtrhne obličej od televizní obrazovky. Zmateně se na Aišu zadívá. Obvykle spolu moc nemluví.To nic. Aiša sedí na patách a očima pátrá v kuchyních seriálových hrdinek po hrnci paní Punity. O něco později Sanjit televizi vypne a oba se uloží ke spánku.VI.Šest dětí, manžel, rodiče, tři velké plechové hrnce, televizor, cihlový domek, porcelánová kráva, do které se dá nalít mléko a kterou Sanjit našel na smetišti; na boku má vytlačenou květinu, a když se nakloní, mléko jí vytéká z tlamy, je to kráva hojnosti, takovou nemá ani paní Punita, která má hrnec, hrnec, hrnec.VII.Kolik by musela naspořit, aby si mohla pořídit vlastní hrnec? Aiša v duchu počítá. Mohli by se uskrovnit. Mohla by víc prát. Mohla by vzít Šánti ze školy a najít pro ni práci. Šánti je dvanáct let a žádné z Aišiných dětí nechodilo do školy tak dlouho. Mohla by — Kolik ten zatracený krám vlastně stojí?Představuje si jídlo, které by v něm mohla uvařit.Dhál s čerstvou cibulí a zázvorem.Sladké málaí s kokosem a růžovou vodou.Sanjitovo milované karí.Rýžové puláo s hrstí skořice a vejci.VIII.Po svátku Vesak se Aiša odhodlá k činu. Oblékne si své nejlepší sárí, tmavě červené s růžovým lemováním. Křídovým práškem vyčistí náramky, do dlaně si nakape ghí a uhladí pěšinku ve vlasech. V ruce svírá dvě stě rupií, polovinu toho, co se Sanjitem ušetřili na novou televizi.Cesta do čtvrti Colaba, kam obvykle jezdí paní Punita nakupovat, jí trvá dvě hodiny. Jde svižně, horký asfalt ji pálí do chodidel. Neohlíží se, má strach, že by ji mohl dostihnout někdo ze slumu a vyzvídat, kam má namířeno.Když překoná třídu Amritsar, ocitne se v jiném světě. Nejsou tu chatrče jako ve slumu, ani obrovské bílé vily, které zná ze čtvrti paní Punity. Po obou stranách ulice stojí vysoké obchodní domy. Mnohé z nich na sobě mají jako skleněnou čepičku kavárny, ve kterých sedí lidé a popíjejí espreso.Aišino slavností sárí tu vypadá jako hadr, kterým kuchařka paní Punity leští pracovní desku.Aiša zatne zuby a pokračuje v cestě. Je přesvědčená, že časem musí narazit na obchod s holandskými hrnci. Míjí výlohy, ve kterých stojí figuríny oblečené podle evropské módy. Ženy odhalují kolena a muži nosí krátké kalhoty a sandály. Celá čtvrť je cítit penězi. Aišu přepadne žízeň, zalituje, že si s sebou nevzala láhev s vodou. Je unavená a při představě, že ji čeká stejně dlouhá cesta domů, jí ztěžknou nohy.Na poslední chvíli, když už nedoufá, zahlédne obchod s nádobím. Zhluboka se nadechne a vejde dovnitř. Za okamžik je opět venku, na chodníku. Vzteky se jí třesou ruce. Musí se posadit. Dýchá. Rychle a tak mělce, že se jí dělají mžitky před očima. V obchodě s ní skoro nikdo nemluvil. Její bosá chodidla legračně pleskala o mramorovou dlažbu. Věděla, že se sem nehodí, a styděla se za to. Přesto odhodlaně došla až k ženě s cedulkou na prsou a zeptala se jí na cenu měděného hrnce. Žena si ji prohlédla.Kolik máte? zajímalo ji.Když jí to Aiša prozradila, prodavačka si přitiskla prsty na ústa, aby potlačila úsměv.Za to si tu nekoupíte ani čajovou lžičku, řekla.Kolik? Aiša trvala na svém. Někdo jí stiskl rameno. Ohlédla se. Stál za ní muž v obleku. Nejprve si myslela, že je to majitel, a poté, co ji nasměroval ke dveřím, pochopila, že jde o hlídače.Kolik? zavolala na prodavačku, ale ta už byla otočená zády.Cestou domů si Aiša za patnáct rupií koupí čtvrtku melounu. Sní ho za chůze, mezi zuby drtí jadérka a sladká šťáva jí odkapává z rukou na zem. Dává si pozor, aby si neumazala sárí; pro paní Punitu prát může, ale pro sebe ne, na to má příliš málo času.IX.Šest dětí, manžel, rodiče, tři velké plechové hrnce, televizor, cihlový domek, porcelánová kráva už ne, Šánti ji rozbila, když se prala se svým bratrem.X.Deště, které přijdou v červnu, Aišinu touhu po velkém hrnci skoro uhasí. Všechno je nacucané vodou. Ulice ve slumu se změní v blátivé strouhy. Do domu zatéká. Aiša se pohádá se Sanjitem, kterému se na smetišti přestalo dařit, takže musí oželet novou televizi a přilepšovat si z úspor.Paní Punita prožívá japonské období. Místo sárí nosí kimono a v zahradě nechá vztyčit pagodu, ve které lehává doga.Pan Amrit otevřel dva nové autosalóny a v domě se objevuje stále řidčeji.XI.Aiša nemá deštník, a když jde k paní Punitě pro prádlo, nasazuje si na hlavu starou igelitovou tašku. Nesmírně tím dráždí psa, který na svém řetězu může zešílet. Vzpíná se, štěká a prackami šlape do misek se žrádlem. Aiša si jeho zuřivost vychutnává. Schválně si igelitku zdlouhavě upravuje a přitom po očku pozoruje psa. Jejich konflikt obvykle ukončuje až vrátný Gópál; dogu usměrňuje holí a na Aišu něco vztekle křičí. Aiša si narovná sárí a usměje se, všimne si, že v tmavém dřevě pagody zůstaly šrámy po psích drápech.To, že déšť odplavil hrnec z jejích myšlenek jen dočasně, se ukáže na konci srpna, když si Aiša všimne, že měděný obr z kuchyně zmizel. Zkoprněle odloží koš s prádlem a zeptá se na to kuchařky. Ta přikývne, hrnec opravdu dala pryč. Paní Punitě se zdálo, že rýže z něj má divnou chuť. Kuchařka dostala nový hrnec, určený přímo na vaření rýže. Je elektrický a kabel, který se dává do zásuvky, se od něj táhne jako pupeční šňůra. Kde je? zeptá se Aiša. Chloupky na pažích se jí zježí. Touha po kusu nádobí v ní pouze spala, teď se znovu dostává ke slovu. Kdejekdejekdejekdeje.Nemůže se dočkat odpovědi.Doga právě dojedla. Olizuje si tlamu, když tu ucítí Aišin pach. Otočí se a řetěz z kovových oček zazvoní o obrovský hrnec, který přinesl vrátný. Psovi se ten zvuk nelíbí, nejraději by se vrátil ke své staré misce. Kromě toho je v rozpacích z Aišiny přítomnosti. Žena, která se ho ještě nedávno bála, teď stojí před ním, přikrčená a nachystaná ke skoku. Chvíli se navzájem měří pohledem a pak se Aiša na psa vrhne, v ruce drží igelitovou tašku, kterou si strhla z hlavy, a větev ulomenou z mandloně.Povídku zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvar.