Krize je všude a vše je krize. Zapnete televizi, vyjdete z domu, odjedete ze země; vždy na ní znovu narazíte. Viditelná krize v podobě lidí bez domova s prázdnými pohledy, pohybujícími se v rostoucích počtech kolem několikrát probraných popelnic. V podobě front před úřady práce, které již dávno byly nuceny rezignovat na svou původní funkci a stávají se jen skladištěm pro unavené pracovníky a jejich počítače s více či méně funkčním softwarem.

Krizi můžete nenápadně zahlédnout ve svraštělých tvářích lidí, kteří pořád ještě práci mají a nechají si líbit cokoliv, aby to tak zůstalo, zatímco se kolem jejich očí kreslí další kruhy obav z možné exekuce. Velmi viditelně uvidíte krizi, když se podíváte na davy probíjející se městy směrem k údajným viníkům všeho jejich neštěstí. Útoky na slabší, imigranty, bezdomovce, lidi s postižením a aktuálně nečastěji na Romy. Verbální a čím dál tím více i fyzické. Nekonečné monology o parazitech a zneužívání — čeho vlastně? Těch pár korun co jsme si ještě nenechali škrtnout? Krize je vidět, pokud jí vidět chcete. Pořád ještě můžete zatáhnout roletu.

A potom je tu krize méně viditelná. Taková, kterou si nechceme připouštět, protože by to mohlo znamenat konec našich iluzí a popraskání všech hrází, které ještě udržují „funkční“ stav. Krize tak hluboká, že už je vnímána jako běžný stav. Chci dnes psát o krizi sociální práce. Toho tajemného oboru, který by mohl pozitivně přispět k řešení většiny výše zmíněných projevů, ale jaksi se tak neděje. I přes její dlouhou existenci počet lidí bez pořádného domova, chudých, nezaměstnaných, duševně nemocných a dalších osob v nouzi neustále stoupá. Nebylo by tedy na místě tak zbytečný obor rovnou zrušit?

Navzdory názvu článku je to samozřejmě hloupá otázka. Nikoliv. Sociální práci dnes potřebujeme snad více než kdy jindy. Ale budeme se muset na chvíli zastavit a trochu si promluvit. Pojďme se bavit o věcech, o kterých u nás slušný sociální pracovník nemluví. Pokud mu tedy zbude po práci dost sil a času vůbec o něčem mluvit. Pojďme se bavit o sociální práci, aktivismu a politice. Pojďme se bavit o kritické a radikální sociální práci. Je třeba doširoka roztáhnout závěsy a možná rozbít i pár oken.

↗

Odkud se vzala sociální práce?

Sociální práce má dlouhou historii. Někteří říkají, že tu vždy v nějaké formě byla již od vzniku lidského společenství. Jako obor se ale začala profilovat v povýšeneckých a charitativních podobách v devatenáctém století, načež prošla dlouhým vývojem až k dnešnímu pojetí profesionálního pracovníka, standardizaci sociálních služeb a etablování do společenského řádu. Je to ale také obor zahalený jistými stereotypy; strašidelné ženy s drdoly a kostěnými brýlemi, co číhají na vaše děti, polohluché osoby za přepážkami úřadů, které jednou rukou drží noviny a druhou do svých počítačů ťukají výši vašich sociálních dávek (které podle zaručených informací tety kamarádky vaší bývalé spolužačky vynásobí pěti, pokud jednají s Romy).

Jako opačný extrém je tu zase obraz sociálních pracovníků jako vždy připravených, usměvavých, výkonných strojů na dobro, kteří beze spánku a nároku byť na minimální mzdu vytahují poraněná zvířata z kanálů a vždy mají čas na přátelský rozhovor. Možná je to jen můj dojem, ale ví společnost, co vlastně sociální pracovníci dělají? A přitom jich je tolik. Najdete je všude možně od úřadů, přes nevládní organizace až třeba po nemocnice. Jenomže mlčí.

Mlčení sociálních pracovníků má bohužel velké dopady. Jsou to totiž právě oni, kdo často z praxe znají skutečnou situaci, v jaké se u nás lidé nacházejí. Ale kdy jste naposledy četli něco od sociálního pracovníka nebo nějakého viděli v televizi? A přitom — kdo je oprávněnější mluvit k otázkám, jako jsou státní sociální podpora, nezaměstnanost a těžkosti spojené s hledáním práce, rozmáhající se chudoba, nesnesitelnost českého modelu exekucí či třeba bezdomovectví? Všechno jsou to velmi reálné problémy a ke všem mají sociální pracovníci co říci. Kde tedy jsou?

Některé by ani nenapadlo mluvit. Jejich práce je pro ně prostě jen prací, jako každá jiná. Nemají potřebu něčeho dalšího. Nebo už natolik vyhořeli, že jsou rádi za svou nerušenou rutinu. Po pravdě, ani se jim moc nedivím. Být sociálním pracovníkem v České republice je náročné. Ale i pokud ještě připočteme těch pár odvážných, kteří se už ve veřejném prostoru pohybují, zbude nám tu pořád docela velká skupina stále ještě alespoň trochu idealistických sociálních pracovníků oddaných své profesi, kteří se možná jenom bojí, nebo nepovažují za vhodné či profesionální o problémech mluvit.