Krize je všude a vše je krize. Zapnete televizi, vyjdete z domu, odjedete ze země; vždy na ní znovu narazíte. Viditelná krize v podobě lidí bez domova s prázdnými pohledy, pohybujícími se v rostoucích počtech kolem několikrát probraných popelnic. V podobě front před úřady práce, které již dávno byly nuceny rezignovat na svou původní funkci a stávají se jen skladištěm pro unavené pracovníky a jejich počítače s více či méně funkčním softwarem.

Krizi můžete nenápadně zahlédnout ve svraštělých tvářích lidí, kteří pořád ještě práci mají a nechají si líbit cokoliv, aby to tak zůstalo, zatímco se kolem jejich očí kreslí další kruhy obav z možné exekuce. Velmi viditelně uvidíte krizi, když se podíváte na davy probíjející se městy směrem k údajným viníkům všeho jejich neštěstí. Útoky na slabší, imigranty, bezdomovce, lidi s postižením a aktuálně nečastěji na Romy. Verbální a čím dál tím více i fyzické. Nekonečné monology o parazitech a zneužívání — čeho vlastně? Těch pár korun co jsme si ještě nenechali škrtnout? Krize je vidět, pokud jí vidět chcete. Pořád ještě můžete zatáhnout roletu.

A potom je tu krize méně viditelná. Taková, kterou si nechceme připouštět, protože by to mohlo znamenat konec našich iluzí a popraskání všech hrází, které ještě udržují „funkční“ stav. Krize tak hluboká, že už je vnímána jako běžný stav. Chci dnes psát o krizi sociální práce. Toho tajemného oboru, který by mohl pozitivně přispět k řešení většiny výše zmíněných projevů, ale jaksi se tak neděje. I přes její dlouhou existenci počet lidí bez pořádného domova, chudých, nezaměstnaných, duševně nemocných a dalších osob v nouzi neustále stoupá. Nebylo by tedy na místě tak zbytečný obor rovnou zrušit?

Navzdory názvu článku je to samozřejmě hloupá otázka. Nikoliv. Sociální práci dnes potřebujeme snad více než kdy jindy. Ale budeme se muset na chvíli zastavit a trochu si promluvit. Pojďme se bavit o věcech, o kterých u nás slušný sociální pracovník nemluví. Pokud mu tedy zbude po práci dost sil a času vůbec o něčem mluvit. Pojďme se bavit o sociální práci, aktivismu a politice. Pojďme se bavit o kritické a radikální sociální práci. Je třeba doširoka roztáhnout závěsy a možná rozbít i pár oken.

↗

Odkud se vzala sociální práce?

Sociální práce má dlouhou historii. Někteří říkají, že tu vždy v nějaké formě byla již od vzniku lidského společenství. Jako obor se ale začala profilovat v povýšeneckých a charitativních podobách v devatenáctém století, načež prošla dlouhým vývojem až k dnešnímu pojetí profesionálního pracovníka, standardizaci sociálních služeb a etablování do společenského řádu. Je to ale také obor zahalený jistými stereotypy; strašidelné ženy s drdoly a kostěnými brýlemi, co číhají na vaše děti, polohluché osoby za přepážkami úřadů, které jednou rukou drží noviny a druhou do svých počítačů ťukají výši vašich sociálních dávek (které podle zaručených informací tety kamarádky vaší bývalé spolužačky vynásobí pěti, pokud jednají s Romy).

Jako opačný extrém je tu zase obraz sociálních pracovníků jako vždy připravených, usměvavých, výkonných strojů na dobro, kteří beze spánku a nároku byť na minimální mzdu vytahují poraněná zvířata z kanálů a vždy mají čas na přátelský rozhovor. Možná je to jen můj dojem, ale ví společnost, co vlastně sociální pracovníci dělají? A přitom jich je tolik. Najdete je všude možně od úřadů, přes nevládní organizace až třeba po nemocnice. Jenomže mlčí.

Mlčení sociálních pracovníků má bohužel velké dopady. Jsou to totiž právě oni, kdo často z praxe znají skutečnou situaci, v jaké se u nás lidé nacházejí. Ale kdy jste naposledy četli něco od sociálního pracovníka nebo nějakého viděli v televizi? A přitom — kdo je oprávněnější mluvit k otázkám, jako jsou státní sociální podpora, nezaměstnanost a těžkosti spojené s hledáním práce, rozmáhající se chudoba, nesnesitelnost českého modelu exekucí či třeba bezdomovectví? Všechno jsou to velmi reálné problémy a ke všem mají sociální pracovníci co říci. Kde tedy jsou?

Některé by ani nenapadlo mluvit. Jejich práce je pro ně prostě jen prací, jako každá jiná. Nemají potřebu něčeho dalšího. Nebo už natolik vyhořeli, že jsou rádi za svou nerušenou rutinu. Po pravdě, ani se jim moc nedivím. Být sociálním pracovníkem v České republice je náročné. Ale i pokud ještě připočteme těch pár odvážných, kteří se už ve veřejném prostoru pohybují, zbude nám tu pořád docela velká skupina stále ještě alespoň trochu idealistických sociálních pracovníků oddaných své profesi, kteří se možná jenom bojí, nebo nepovažují za vhodné či profesionální o problémech mluvit.

↗

Krize systému

Možná, že také tuší, že se nedá mluvit o jednotlivých izolovaných problémech. Už dávno ne. Naše krize je krizí systému. O to hůře se proti ní ale ozývá. České prostředí rádo slyší na kritiku symptomů. Jsme tak štědří, když jde o to poslat DMS, ale nechoďte na nás s kritikou kapitalismu. A přitom právě ta je potřeba. Ale nechci jí sociálním pracovníkům nutit. Jen si říkám, že by alespoň některým z nich mohlo dodat odvahy, že i drsná politická kritika vedoucí až k aktivismu měla a má své místo v sociální práci.

Historie našeho oboru je plná změn, rozdílných modelů praxe a polozapomenutých kuriozit a jednou takovou kuriozitou — alespoň jak nám říkali a říkají na našich univerzitách — měla být i radikální sociální práce. Při studiu se o ní dozvíte tak dvě věty. Možná vám ukážou známou tabulku různých druhů sociálních pracovníků, z nichž jeden má být ten radikální. To je vše. Dále už se s tímto směrem nesetkáte, pokud se nebudete sami hodně snažit. A přitom je to model sociální práce, kterému se momentálně na mezinárodní scéně dostává obzvláštní pozornosti. Proč vlastně?

Vše začalo v sedmdesátých letech dvacátého století. Květinová revoluce, boj za lidská práva, emancipace menšin a srážka těchto snah a tužeb s realitou tehdejší sociální práce. Už tehdy byla sociální práce — alespoň v některých zemích — dosti individualizovaná, popírající vliv společnosti, odtržená od skutečných lidí, řízená teoretiky a manažery, kteří neměli příliš velké ponětí o tom, co se vlastně venku děje. Roku 1970 vychází první číslo magazínu Case Con, který dával dohromady sociální pracovníky toužící po změně. Vycházel sedm let a jedním z jeho nejznámějších výstupů je Case Con manifest, vyzývající sociální pracovníky k něčemu do té doby nemyslitelnému. Aby vzali vážně svou teoretickou průpravu a zkušenosti, aby vzali vážně všechny teorie o vlivu společnosti na člověka a přestali pouze reagovat a řešit individuálně případ od případu.

Case Con manifest vyzýval sociální pracovníky, aby se naopak začali snažit společnost sami měnit. Ne z nějakého rozmaru nebo touhy indoktrinovat své okolí ale jako nezbytnou nutnost pro blaho lidí, se kterými pracovali. Začínají také vycházet první odborné práce, které mají položit teoretickou a praktickou základnu pro tento nový směr v sociální práci. Kritizuje se zdánlivá apolitičnost mainstreamové sociální práce ale také vzrůstající vliv manažerismu, malé zapojení uživatelů služeb do rozhodování o jejich životě a službě, prvotní pokusy o privatizaci sociálních služeb a už tou dobou také stále více se projevující neoliberalismus.

Však také vítězství Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana byla drsnou fackou do tváře těchto snah pozitivně politizovat a aktivizovat sociální práci a na dlouhou dobu se zdálo, že radikální sociální práce byla jen jednou z mnoha bizarních epizod v historii již tak složitého oboru.

Ekonomická krize

Pak ovšem přišla skutečná krize a vše bylo jinak. U nás se nic moc nezměnilo. Čeští sociální pracovníci jsou zvláštní sortou lidí. S jakou samozřejmostí snášejí svou pracovní nálož, mizivé finanční ohodnocení a neustálý boj s dalšími a dalšími dokumenty, je skoro na ocenění. Kdyby to jen nebylo na úkor lidí, kterým jsme se zavázali pomáhat. Že je něco špatně, vám řekne prakticky každý, kdo ještě nevyhořel. Ale řešení hledá málokdo. Kosmetické úpravy, nové směrnice, zákony. Sociální pracovníci nejsou zase tak naivní, aby nedělali nic. Ale když přijde řeč na skutečně systémové změny, uslyšíte v lepším případě jen povzdech, že „s tímhle my nic neuděláme“. V tom horším se dozvíte, že systém je naprosto v pořádku a stačí jen tady a tady zalepit.

To by nebyl takový problém, kdybychom nežili v těžkých dobách. Sociální pracovníci dnes čelí dilematům, kterým nikdy dříve tak výrazně nečelili. Jak skloubit svou roli městského terénního sociálního pracovníka s tím, že město — jako váš chlebodárce — připravuje jednu vyhlášku proti „obtěžujícím“ chudým za druhou? Jak reagovat? Dělat svou práci v důsledku špatně, nebo o ní přijít? Je něco mezi? Jak může fungovat nízkoprahový klub pro romskou mládež ve městě, které se snaží Romy přinejmenším ostrakizovat, ideálněji rovnou vyhnat? Jak dělat sociálního pracovníka města nebo pracovníka OSPODu v místech, uplatňujících strategii „nulové tolerance“?

Jak málo sociálních pracovníků dokáže odolat tlaku svých chlebodárců, bylo nehezky vidět na známé kauze pracovnic OSPODu z Janova z loňského roku. Tam se i dosti děsivě ukázalo, že co chápu jako velký problém současné sociální práce u nás, někdo nevidí jako potíž ani v náznaku a sociální práce se tak stále více mění jen v tupou, nereflektovanou represi.

A přitom je to jeden boj za druhým, každodenní dilemata, každodenní problémy a to vše vychází ze situace, kdy se sociální pracovníci přestávají starat o zájem lidí a sledují zájmy zřizovatele či zaměstnavatele. Co jim ostatně zbývá? I oni sami jsou v krizi nad propastí a jednou ze základních pouček RSP je to, že všichni jsme tak nějak na jedné lodi. Sociální pracovníci i uživatelé. Všichni se můžeme už zítra sejít jako lidé bez práce a bez domova na ulici.

Je proto dost škoda, že se tak bojíme jakékoliv větší angažovanosti, jakéhokoliv narušení naší bubliny „profesionálních“ sociálních pracovníků, protože dost možná jen společná organizace, akce či kampaň by výrazně pomohla řešit tato vážná dilemata sociálních pracovníků a tím by výrazně pomohla právě těm, kterým pomáhat máme. Nejsme tu pro zřizovatele, ale pro uživatele.

Jak dělat dobrou práci v době škrtů

Vraťme se tedy pro inspiraci zase na chvíli do zahraničí, konkrétně do Británie. Zde již více než deset let funguje SWAN — Social work action network. Pokud se někdy začnete zajímat o radikální a kritickou sociální práci, či pouze o to, jak dnes čelit novým výzvám v našem oboru, pravděpodobně na tuto organizaci narazíte. Sdružuje akademiky, pracovníky v terénu, studenty i uživatele služeb a to vše za jedním hlavním účelem — hledat společně způsoby, jak fungovat v době krize, v době běsnícího kapitalismu, v době privatizace služeb, všepohlcujícího manažerismu a stigmatizace širokých skupin lidí. Zkrátka, jak dělat dobrou sociální práci v naprosto nevhodné době.

Používám tu pojem radikální sociální práce, občas i pojem kritická sociální práce. Ne náhodou. Definovaly problémy a navrhly řešení. Ale nejde o teorii. Nejde o fráze. Jediné o co vlastně jde, je jak dělat dobře sociální práci. Jak dostát závazku bránit sociální spravedlnost v době krize a škrtů, které v duchu RSP nejsou chápány jako náhodný důsledek konkrétních špatných rozhodnutí ale jako systémová selhání. Ostatně podtitul letošní chystané konference SWANu je naprosto vypovídající — boj za dobrou praxi v dobách šetření a škrtů.

A tak je v zahraničí už docela časté, že sociální pracovníci berou do rukou transparenty a vyráží na demonstrace po boku svých „klientů,“ je běžné, že se organizují v boji proti svým nadřízeným — pokud jsou jejich požadavky v rozporu s jejich svědomím a touhou držet se zásady sociální spravedlnosti. Je časté, že diskutují s uživateli o politice a službách opravdu jako rovný s rovným a také je obvyklé, že se snaží vysvětlovat neblahý dopad neoliberalismu a škrtů na sociální systém, potažmo na lidi a že se ozvou, pokud jsou základní principy jejich práce napadány.

Oběti systému, nebo příživníci?

V listopadu loňského roku pronesl Michael Gove, ministr školství britské vlády jeden ze svých kontroverzních projevů. Nešetřil v něm chválou na sociální pracovníky, on sám byl v mládí odebrán ze své původní rodiny a vyrůstal jako adoptované dítě. Neodpustil si ale několik poznámek typických pro naši dobu. Podle něj je třeba výrazně změnit podobu studia sociálních pracovníků, protože dle jeho názoru je v současnosti na univerzitách „idealistickým studentům vtloukáno do hlavy že lidé, se kterými budou pracovat, jsou oběťmi společnosti, že jsou oběťmi sociální nespravedlnosti, jejichž osud je ovlivněn ekonomickými silami a vrozenou nerovností,“ což je podle Micheala Govea „zhoubné dogma, které okrádá lidi o jejich odpovědnost a ničí spojení mezi akcí a jejími následky“.

↗

Stručně řečeno — kdo je na dně, může si za to převážně sám, neučte studenty něco jiného. Kdyby to prohlásil český ministr školství, a je to myšlenka, která v našem prostoru rezonuje tak nějak automaticky, asi by se nic moc nestalo. Ve Velké Británii byla ale reakce sociálních pracovníků rychlá. Již za dva dny otiskl deník Guardian elegantně formulovaný dopis s krátkou reakcí vyjadřující nesouhlas, podepsaný i více než třemi desítkami profesorů sociální práce v čele s několika aktivními členy SWANu. Minulý týden k této kauze vyšel rovnou celý pamflet nazvaný lapidárně — Na obranu sociální práce: proč se Michael Gove mýlí.

Jedná se o jedno z mnoha bojišť, na kterém se vede válka o dobrou praxi. Nutnost vidět systémové příčiny byla tak důležitá, že si vyžádala vlastní pamflet na svou obranu. Bez kritiky systému, pokud budeme ignorovat dopad neoliberalismu na sociální práci, se zmůžeme tak maximálně na nesmyslné obviňování nejslabších za jejich údajná selhání. Neustále rostoucí počet lidí pod hranicí chudoby budeme s fanfárami řešit potravinovými sbírkami, abychom se pak osobně i mediálně poplácali po zádech, že víc sice dělat nemůžeme ale „aspoň něco“.

Víc dělat můžeme a musíme. Je ale třeba opustit staré myšlení. Je třeba opustit strach z angažovanosti, strach ze skutečného naslouchání potřebným (co kdyby nám řekli něco, co nechceme slyšet? A kdy si na ně vůbec najít čas?), je třeba jasně se rozhodnout, pro koho a pro co tu jsme. A je třeba hlavně myslet nově. Myslet odvážně. Myslet kriticky. Radikálně. Jinak.

Protože jak praví další z hesel SWANu — jiná sociální práce je možná. A já dodávám — jiná sociální práce je nutná. Nebo ji raději opravdu zrušme.