Dostal jsem záludnou otázku, co zbude z politiky, když ji zbavíme ideologických pouček a frází, stranických proklamací a prohlášení, bonmotů a citací z děl klasiků. Nerozpadne se? Nezanikne? — Ne! Přiblíží se skutečným problémům společnosti, z nichž a kvůli nimž vůbec je — odpověděl jsem důvtipně.

Hesly a frázemi politika jen parazituje na nepotěšlivém stavu společnosti, nasává sílu a radikalizuje se v provoláních, a má stále menší schopnost, možná ochotu pustit se do práce a pro začátek alespoň vystihnout a formulovat všech šedesát osm až osmdesát devět hlavních problémů, jejichž nástin řešení čekáme od svých politických představitelů.

Když totiž toto začneme dělat a hledat společenskou shodu jak z toho ven, zpravidla se nedobereme k žádnému ideálnímu řešení, ale budeme vděčni za řešení prostě obecně přijatelné, které kupodivu nebude ani levicové, ani pravicové — v tom totiž přímo tkví jeho obecná přijatelnost.

Čím více se politika polarizuje a vzájemně démonizuje, tím je tenhle úkol obtížnější a my máme větší pokušení zdolat ho zase nějakou frází či politickou rošádou. Tím, jak víme, se nevyřešilo nikdy nic a komunismus, když se vyčerpal ze své nejhorší agrese, na to, jak se říká, dojel.

Kdyby to neznělo jako vtip, pokusil bych se asi padesát našich hlavních problémů důvtipně nastínit, postupně a nenápadně, aby to čtenáře neotrávilo. Řečeno politickým jazykem — bude to ale běh na dlouhou trať.

Hlásit se k odpovědnosti, aneb vrátit dítě rodičům

Veřejná mateřská škola je školské a sociální zařízení, které umožňuje rodičům vykonávat svou práci, živit rodinu a přispívat k výchově dítěte. Na našem venkově za to rodiče platí 350 až 600 korun měsíčně — představte si! Ta služba a výchova je však mnohem náročnější a dražší; na jejích nákladech se dále podílí obec, která školku zřizuje a hradí její provoz, a stát, který hradí mzdy.

↗

Školka. Foto Pavel Smrž, Mediafax

Zvláště pro rodiče-samoživitele je to služba, bez níž se neobejde. Bývá ale zneužívána rodiči, z nichž některý je na mateřské dovolené s dítětem menším a měl by tedy možnost se starat ku prospěchu rodiny i o dítě větší. Chudí a prostší rodiče bývají za školku vděčni a na mikulášskou besídku napečou do školky třeba i cukroví.

Bohatší (a často bohužel také vzdělanější) rodiče, kteří v zaměstnání zastávají lépe placené posty, mají tendenci co nejdříve se dítěte zbavit a hodit jeho výchovu na hrb různým institucím, přičemž samu výchovu dítěte ale nechtějí ošidit. Proto požadují po mateřské školce, jejích učitelkách, aby děti individuálně učily správně mluvit, chodily s nimi plavat do bazénu a daly jim základy angličtiny.

Učitelky prý ručí za sociální kompetence, které děti ve školce získají, neboť děti musí být dobře připraveny pro školu a pro život. Litují, že školka není také v sobotu a v neděli. Protože náročná výchova dítěte je vskutku náročná, delegují ji raději státu, neboť ten na to má přeci náležitě kvalifikované pracovníky, oni jsou v té věci amatéři.

Tady by řešením bylo jediné usnesení, které kdysi už formulovalo Občanské fórum: Pokud to je možné, vyprostit dítě ze státní péče a vrátit je do rodiny.

Toto restriktivní řešení, které si nečiní žádných nároků na veřejný rozpočet, naopak, je levicové, nebo pravicové? (Levicově k tomu po proletářsku, jak mi zobák narost, dodávám: Méně střídavé péče a jízd v bourákách za milenkama a milencema a více hry a práce s dítětem. Aby neříkalo: Paní učitelko, vy jste jediná, kdo se mnou mluví. A neprudit furt dalšíma požadavkama, nebo vám fakt někdo natankuje do rypáku už.)

Ministerstvo školství

V něm pracuje přibližně dvě stě padesát sedm až tři sta čtyřicet neužitečných, ba škodlivých pracovníků — povětšině metodiků. Že jejich činnost je opravdu zhoubná, vám doloží každý ředitel a pedagog školy.

Ministerští úředníci zneužili e-mailu a zaplavují školy metodickými pokyny, dotazníky, tabulkami k neodkladnému vyplnění, jimž nikdo nerozumí a neví, k čemu jsou, ba i úřednickými hrozbami. Znemožňují učitelům jejich základní poslání, a to je učit děti. Podobně jako politika parazitují na problémech školství, které zhoubnou administrativou jenom vyhrocují.

I v tomto případě bychom možná dospěli k obecně přijatelnému řešení: Vrátit celý vzdělávací proces k původnímu poslání: Učit děti číst, psát, počítat, správně mluvit a myslet, jako tomu bylo vždycky, což se osvědčilo a pro začátek by to stačilo. A ty lidi propustit, neboť tam vznikli i přes všechny pravicové proklamace o „zeštíhlení státního aparátu“.

Zleva slyším námitku, že by to zvýšilo nezaměstnanost. Zprava odpovídám: mohli by odejít někam na západ, je svoboda. V každém případě poznatek, na kterém se všichni shodneme „vládne nám a obecné poměry stále zhoršuje přebujelá byrokracie,“ je levicový, nebo pravicový?

Mor kontrol, certifikátů, revizí, školen a kurzů — což plyne ze zákonů, tedy je to povinnost, služba značně předražená, fakt bezvadnej byznys, hrazený z veřejných rozpočtů. Příkladem budiž ono už z dřívějších dob povinné školení BOZ.

Přijde povětšině chlápek, který blahobytně žoviálním způsobem vykládá předpisy, hojně prokládané historkami, abyste mu neusnuli. K vaší radosti školení zkrátí z celodenního na dvě a půl hodiny včetně kouřové. Od jeho agentury pak přijde vaší instituci faktura za dvanáct, patnáct tisíc, což každá veřejná instituce zaplatí bez mrknutí oka, protože kdo by tím okem mrkal, když je to povinnost.

Pro představitele samospráv se konají užitečná školení, například vliv nového občanského zákoníku na výkon veřejné správy; účastnický poplatek dva tisíce devět set korun vám pochopitelně hradí obec.

V ceně je zahrnut oběd a „účastník obdrží poukázky obchodního domu Tesco na bezplatný odběr zboží v hodnotě tři sta korun“. Asi se zleva i zprava shodneme, že je to hanebnost, možná trestuhodná. A pokud nám to nevadí a zdá se nám to přijatelné, pak kupodivu opět zleva i zprava.

Můžeme konstatovat, že stát jsme v mnohých ohledech neobyčejně blahobytný - na úkor celé společnosti. Je někdo zprava či zleva proti?