Tak nám v Poslanecké sněmovně definitivně hodili prorodinný balíček pod stůl. Před rokem kolem něho bylo zbytečně mnoho povyku. Jedni měli strach z možnosti volby: kdože rodičům zaručí správnost jejich volby a také vadilo, že by rodiče mohli volit různě — podle čeho se pak bude měřit spravedlivá dělba. Druzí se báli, že pak všichni budou muset někam dítě umístit.

A třetí, jak to tak bývá, už začali na prorodinném balíčku vydělávat. Našla se totiž agentura, která pořádala za celkem drahé peníze semináře o podmínkách, které budou nastoleny, až bude balíček schválen — rozumějte správně, v době, kdy balíček byl pouze v návrhu, ani ještě neprošel Poslaneckou sněmovnou. Kupodivu se našli dokonce tací, kdo si seminář zaplatili. Trochu mi to připomnělo budovatelské písně: „Co přijde, až lidé zapomenou, co je žal…..“ Vot kakoj biznis!

Podobné vzrušení mezi lidem i politiky nastalo kolem Barcelonských cílů, většina lidí se domnívala, že „Brusel“ už zase něco přikazuje, a to tentokrát dětem, že například jich musí být třicet procent zařazeno do jeslí. Zvedla se vlna odpůrců, s jejichž názorem, že pro dítě je nejlepší rodičovská péče alespoň do tří let, zcela souhlasím. Oni však volali S.O.S., protože se domnívali, že třicet dětí ze sta bude muset navštěvovat jesle. Přitom Barcelonské cíle říkají, že je povinnost státu, aby zajistil takové podmínky, aby ono zmiňované množství dětí mohlo navštěvovat jesle. Tomu já rozumím tak, že povinností státu je vytvořit takové podmínky, kdy v případě potřeby a zájmu rodičů bude taková kapacita v jeslích, aby tam bylo možné zaopatřit třicet procent dětí do tří let. Tedy, aby jejich rodiče měli tu možnost, ne že je tam musejí dávat.

Není ani divu, že včera vznikla nová panika: ministerstvo školství totiž připravilo plán, podle něhož by nikoli tříleté, ale už o rok mladší děti mohly chodit do mateřských škol. Vláda resort pověřila, aby vypracoval koncepci předškolní péče. Dalo by se říci, že některé důvody paniky se zakládají na opodstatněné argumentaci: stávající kapacita mateřských školek na mnohých místech značně pokulhává za aktuální potřebou či poptávkou rodičů a ti se právem bojí, že by mohlo vzniknout prostředí korupce při umisťování jejich dětí.

Vedle toho se však opět zvedla vlna zastánců rodičovské péče o děti do tří let. Už se formulují petice premiérovi a operuje se poměrně silnými slovy. Přestože jsem osobně pocítila naléhavost obav zmíněných zastánců, nemohu se k nim připojit. Plán ministerstva školství umožnit dvouletým dětem návštěvu mateřské školky považuji totiž za otevření další možnosti pro rodiče, kteří se pokoušejí slaďovat rodinný a pracovní život. Nestane se to mojí povinností, ale mohla bych mít možnost volby pro rozhodování, jak chci pečovat o dítě a zároveň získávat zdroje na jeho výchovu a vzdělávání.

Čtyřicet let jsme žili v podmínkách, kdy volba znamenala buď, a nebo: buď půjdeme k volbám, nebo budeme mít problémy a podobně. Volba začínala už při nákupu: jeden druh mléka, pečiva atd. za jednotnou cenu — všude, nejen ve městě, ale i v celé republice. Tedy, buď jsme koupili, nebo nekoupili. Léta jsme netušili, jaká se „pečou“ politická rozhodnutí, byla předložena až „upečená“.

Považuji za skvělou možnost dnešních dnů zveřejňovat své názory, mohli bychom si však domluvit nepsané pravidlo, a totiž, že budeme ventilovat jiné názory k obsahu jiného názoru tak, jak je vyřčený. Přisuzování černých myšlenek nikomu neprospívá.

Prospělo by nám však vítat širokou škálu možností výběru, a naučit se vybírat, uchopit širokou nabídku jako možnost volby, ne jako povinnost.