Tohle poněkud morbidní pořekadlo vystihuje překvapení mnoha rozhodovatelů nad početním kolísáním jednotlivých ročníků narozených dětí. Věková struktura populace České republiky se vyznačuje značnými nepravidelnostmi, založenými v hluboké minulosti a často prohloubenými neuváženými zásahy státu. Přitom cílem rodinné politiky by měla být snaha o co nejrovnoměrnější vývoj věkové struktury. My, rodičovská generace poloviny sedmdesátých let, pamatujeme tehdejší baby-boom, který nastal po přijetí série pronatalitních opatření po roce 1970, zejména prodloužení mateřské dovolené a zavedení novomanželských půjček s odpisem části půjčky při narození dítěte. Chlubili jsme se jednou z nejvyšších plodností v Evropě (až 2,43 v roce 1974).

Jenže v té době už vstupovaly do věku vysoké plodnosti ženy z početně silných ročníků, narozené v padesátých letech. Podpora rodin s dětmi měla přijít alespoň o pět let dříve, protože koncem šedesátých let porodnost a plodnost klesala. Výsledkem byl nedostatek dudlíků, shánění dětských kočárků a plen, přeplněné jesle a školky, později i třídy v základních a středních školách.