Skutečná váha věcí často vyvstane až v proporci. Bydlím v malém a tmavém bytě? Možná. Někteří lidé ale nebydlí vůbec… A někteří mají čtyři koupelny, v každém patře jednu. Zastávám a prezentuji názory, které jsou v rozporu s většinou toho, co prosazuje vláda? Prostor, kterého se mi k tomu dostává, sice není velký, na druhou stranu ale nesedím za katrem… A tak bychom mohli pokračovat.

Srovnávání dává smysl, obsah a kontext jednotlivým činům. Takový profesionální sport by bez něj neznamenal vůbec nic. K čemu by vám taky bylo, že uběhnete sto metrů za devět vteřin a padesát osm setin, když byste neměli koho porazit?

Ve středu ráno 6. května překvapila asi dvacítku obyvatel zámečku Cibulka zhruba stovka policistů s vodním dělem a konvojem obrněných vozidel. Přijeli je vyklidit. Jak již z médií a výpovědí svědků víme, stalo se tak na základě trestního oznámení, které podal večer před tím majitel zámečku Oldřich Vaníček. Možná se nám zde zdají proporce celkem jasné i bez srovnání, ale přesto má smysl jít trochu do hloubky příběhu a také ukročit k vedlejší dějové linii.

Konečné řešení na Cibulce?

Obyvatelé Cibulky — neříkejme jim snad ani squateři — zámeček užívali tři roky na základě smlouvy s majitelem. Smlouvu nicméně Oldřich Vaníček ke konci března vypověděl a novou se uzavřít nepodařilo. O squaterech tedy de facto můžeme hovořit až od dubna. Až v minulém měsíci se tedy pan Vaníček ocitl v situaci, kdy v jeho nemovitosti vegetovali lidé, které tam nechtěl mít.

Zde se náš příběh dostává na rozcestí. Můžeme pokračovat dvěma druhy vyprávění. O chudáku majiteli, který se jen bránil před nevítanými živly. Nebo o spekulantovi, který k Cibulce přišel během privatizace za osmedesát tisíc Kčs, po celou dobu ji nechával chátrat a dnes by ji rád prodal za 140 milionů korun.

I když se může zdát, že příběh číslo jedna je takzvaně nasnadě, protože má oporu v zákonech, příběh číslo dva má v očích mnoha lidí legitimitu rovněž. Snad netřeba zabíhat do velkých detailů. Už i ministr vnitra dnes říká: „Rozumím tomu, že policie musí podle platné legislativy chránit soukromý majetek, za relevantní však považuji také otevření otázky, jak postupovat, pokud se soukromí vlastníci o svůj majetek řádně nestarají.“ A změna legislativy je podle něj správná cesta.

Vystěhování Cibulkářů se dalo očekávat. To, co se ale nakonec stalo, má spíš rysy „konečného řešení squaterské otázky“.

Rychlost zásahu šokovala snad úplně každého. Kolik majitelů nemovitostí má u nás to privilegium, že k nim na lusknutí prstů naburácí tlupa těžkooděnců a udělá takzvaně pořádek, zbaví je nežádoucích nocležníků? De facto vůbec žádný. Průměrný vlastník v takové situaci čeká na pomoc soudů a exekutorů měsíce nebo roky.

Šumavské „pomáhat a chránit“

Slíbili jsem si ale, že příběh Cibulky zasadíme do kontextu a dáme mu proporce. Bylo nebylo, o letních prázdninách roku 2011 nastala situace, kdy instituce, která má z titulu zákona chránit přírodu, porušila zákon o ochraně přírody — Národní park Šumava. Ano, bylo to tenkrát, kdy parku šéfoval Klausem dosazený znalec kruté pravdy, že „Příroda je nepřítel, a proto se proti ní musí bojovat!“ Jan Stráský.

Národní park pod jeho velením nakázal kácet stromy v nejvzácnějších pralesních zónách, proti kůrovci nasadil bez potřebné výjimky jedovaté biocidy, mýtil holoseče…

A tehdy se na Šumavu vypravily nejprve desítky a postupně stovky lidí, kteří se rozhodli tuto ilegální činnost zastavit; a zahájily blokádu kácení. Viděli, stejně jako pan Vaníček, porušování zákona, a chtěli nápravu.

Dočkali se jí? Ne. Jaké je dnes — v kontextu zásahu na Cibulce — překvapení, že policejní mlátičky nevtrhly do sídla správy národního parku a nevyvedli v poutech Stráského a spol., ale do lesů, kde po několik dní jak zaseknutá gramodeska sbírali znepokojené ochránce přírody a odváželi je v antonech na služebnu v Kašperských horách nebo v Sušici?

A kdyby jen to. Že na Šumavě tekla z mírumilovných ekologů dílem policejní pomstychtivosti a nenávisti k občanské angažovanosti krev, jsem viděla na vlastní oči.

Policejní zásah na Šumavě byl nechutný, neadekvátní a také protiprávní, čemuž dal vloni v lednu za pravdu také krajský soud v Plzni, který rovněž dodal: „Občanská sdružení na ochranu přírody byla zcela zbavena možnosti chránit zájmy ochrany a přírody v době před přistoupením k těžbě dřeva. Za této situace se nelze vůbec divit tomu, že jako poslední možnost, jak zabránit zvůli správních orgánů, bylo zvoleno vyhlášení blokády nezákonné těžby.“

Soukromý zájem forever

Zásahy na Šumavě a na Cibulce si nejsou podobné. Jsou naopak úplně protichůdné. V jednom v nich policie dodržení zákona bez ohledu na realitu situace drsně vyžadovala, ve druhém drsně potírala. Společného jmenovatele tu ovšem najdeme, ne že ne — vždycky se totiž jedná v něčí prospěch. A ten stojí za pozornost.

Připusťme samozřejmě, že policie není a nemůže být absolutně imunní vůči přešlapům. Policista je člověk, a jako takový dělá chyby a dopouští se omylů. S tím se musíme smířit. Stejně to platí u lékařů, novinářů, řidičů dopravních prostředků a tak dále.

Šumava ani Cibulka ovšem nejsou náhodné omyly v moři blaha konaného ve veřejném zájmu. Jedná se naopak o cílené a rutinní potírání občanského tlaku proti svévolnému a egoistickému zneužívání veřejného prostoru.

Kdo měl prospěch z vykácených smrků v šumavském pralese? A proč by měl mít kdokoliv samozřejmý nárok na budovu, o kterou se po řadu let nechtěl nebo nedokázal starat? Měla by snad policie pomáhat a chránit způsobem, který z ní dělá soukromou ochrankou privilegovaných spekulantů s památkově chráněnými nemovitostmi či stafáž na truc dosazených prznitelů divoké přírody?

Něco je tady špatně. Pravidelné střety „hodné“ občanské společnosti a „zlé“ policie už řadu let připomínají nárazy všeprobíjející střely do neprůstřelného pancíře. Zmlátíte je, dáte jim pokuty, postavíte jim do cesty kdejaké překážky, a oni přijdou zas. Policie zkrátka slouží jako jeden z mocných nástrojů hájení poměrů, na kterých se ovšem často není vůbec správné podílet.

Co zbývá? Chtít politickou moc, která nedopustí, aby se policie tak jako na Cibulce nebo na Šumavě zneužívalo. A vytrvat v neposlušnosti tam, kde to má — jako na Šumavě nebo na Cibulce — smysl.