Strategický plán revitalizace společnosti
Ondřej VaculíkKvůli formálnímu uvažování nám uniká společenský přínos drobných lokálních aktivit. Ondřej Vaculík o tom, jak se i přesto časem mění vnímání prostředí, ve kterém žijeme.
Někdy kolem roku 2007 si města musela vytvořit strategický plán svého rozvoje. Pro období do roku 2025 měl vystihnout vizi ideální podoby města (v rámci možností) a naznačit způsob jak k ní dospět. Tvůrci plánu shromáždili různé podněty od občanů, institucí, spolků, představy podnikatelů atd., vyhodnotili je a formulovali je jako závazné cíle rozvoje města, které přesahují volební programy a volební období.
Strategický plán rozvoje města se stal také jednou z podmínek pro získávání dotací - akce, které plán obsahuje, získávají při hodnocení žádostí více bodů). Smyslem je omezovat náhlá hnutí mysli omezených samospráv, která, když mají někde někoho vlivného na ministerstvu přes tobogány, snaží se například budovat akvapark (jako před časem v Bublavě na Karlovarsku), nebo stavět zimní stadion (to když se jim zrovna urodil slavný hokejista či Sáblíková).
Politická pravice zpravidla strategický plán rozvoje odmítala řka něco v tom smyslu, že „žádná parta přechytralejch a ambiciózních sociálních inženýrů nemá právo lidem plánovat život“. Proto jsme i v našem městečku považovali takový plán spíše za formální záležitost, která je nezbytná pro administrování žádostí o dotace. Ani já jsem do toho plánu nelezl obávaje se příliš nezáživného čtení nebo smutného zjištění, že se naše město ubírá opačným směrem, než by podle plánu mělo.
Až teď jsme ten plán hromadně otevřeli, protože se musí aktualizovat pro zbývající období (do roku 2025), a to zejména kvůli dotacím. Museli jsme ho vyhodnotit a s překvapením jsme zjistili, že v mnohých ohledech jsme ho splnili, aniž bychom věděli, že se tak děje.
A také člověk poznal, kam se společnost posunula. Lépe se dařilo tzv. „budovatelským“ cílům. Naopak co tehdy bylo ještě nezřetelné, vyvstává dneska jako naléhavé, nebo získává další význam, jako například pojem „životní prostředí“. Nejde už jenom o kvalitu vzduchu a čistotu vody, ale jde také o něco, co jsem nazval „sociálně přívětivým prostředím“, což se vymyká vždy poněkud technokraticko-právnickému pojetí jazyka a formulacím většiny našich nejen „strategických plánů“, ale i programům v praktickém životě.
Díky Ondřeji