Právo zešílet strachem
Lukáš SenftProč intelektuálové typu Petry Hůlové obhajují výzvy k násilí jako normální projev strachu? Místo politiky a solidarity si ceníme hysterických sobců. Úzkost se stala českou hodnotou číslo jedna.
S vítězstvím Ortelu, večírkové kapely Rudolfa Hesse, v soutěži Český slavík znovu ožila oblíbená debata o nadřazenosti elit. Jak si mohou dovolit útok na rozhodnutí lidu a označovat fanoušky jako xenofoby? Občané mají přece strach a strach je posvátné právo.
Za prvé je třeba říct, že nedává smysl proti pojmu „xenofob“ argumentovat větou „oni mají jenom strach z cizinců“. Xenofobie je z definice právě obava z neznámého. Takže pojmenovat naše vyplašené spoluobčany jako xenofoby není nadřazenost, ale přesné užití pojmu.
Za druhé: obava z muslimů je možná pochopitelná, ale není legitimní. Z drtivé většiny se zakládá na lžích. Uctívání Koránu nezvyšuje nebezpečí a „oprávněný strach“ je jen dětinskou hysterií lenochů, kteří si nedohledali informace. Proč si tedy lidé jako Petra Hůlová tak váží ztřeštěných emocí?
Robert Musil ve svém Muži bez vlastností píše: „… jeho tvář měla vážnost dítěte, které připisuje svému vřeštění tu největší důležitost.“ Jako by samotná afektovanost obránců vlasti a národa a dětí a víček byla vyvýšenou hodnotou, jako by nezáleželo, co se provolává — hlavně, že se dětinsky křičí. Kundera tomu říká infantokracie: „ideál dětství nařízený lidstvu“. Kdy jsme se ale tak brutálně rozmazlili?
Nedomnívám se, že by se lidé u nás zas až tolik báli. Jedna věc je, co deklarují a jaká vysvětlení formulují, jiná, jak smýšlí a třetí, proč tak smýšlí.
Na otázku, zda hrozí jaderná válka, odpovídá dnes (opět) velmi mnoho respondentů kladně. Bojí se však opravdu této apokalyptické možnosti? Nakolik cítí lidé úzkost, kolik hovorů o nebezpečí vedou, o tom, zda se někdo zajímá o místa úkrytů ani nemluvě? Spíš se poukaz na hrozbu hodí ke kritice spojeneckých závazků. Podobně je tomu, mám za to, i s muslimy. Akorát, že tady jde o závazky jiné povahy.
Poměrně hodně lidí už nějakou muslimskou zemi navštívilo, mohou vůči ní chovat různé pocity, od lásky po despekt, ale stěží je návštěva naladila na notu strachu. A co ti zbývající? Není totéž fámu šířit jako doopravdy jí věřit. Jedna věc je vytvářet za ztracená společenství nějaké nové, názorové, jiná doopravdy se bát o tradiční hodnoty (jež leckdo docela ochotně odložil).
Mnozí odpůrci imigrantů nebo islámu nezažívají tedy v dané souvislosti strach. Ba často ne ani nejistotu, ani závist. Snaží se jen působivě argumentovat, příp. proměňovat společenské klima ve shodě se svými názory. Leckdy cítí nechuť být víc a víc flexibilní nebo uraženost, že nejsou na nic dotazováni, jen zasaženi mediální smrští. To však na věci málo mění.
Mnoho lidí hledá pro svou aktivizaci něco, co prostě má potenciál. Málo hledí na obsah, spíše osvědčují onen svébytný smysl, jemuž se říká čuch. Staví se tak proti nárokům, které jsou na ně kladeny společností, která neprojevila smysl pro reciprocitu. Mnozí zhrubli a emoce se jim hodí, aby snáze usnadnili přijmout vlastní proměnu. Jsou přitom rádi, že konečně oni představují problém. Někteří "odpůrci islámu" byli donedávna odpůrci křesťanství, což bylo vnitřně náročnější.
Další lidé ovšem strach zažívají, ale spíše podobný jako z létání, to znamená, že vědí, že málo racionální. Proto však ještě ne příjemný, zvláště, když si s jejich pocity zahrávají jiní, včetně médií.