O islámu je dnes těžké cokoli napsat, protože vše, co se ho jakkoli týká, je v obrovské míře zatíženo emocemi. Napsat cokoli pozitivního se v očích části obyvatel České republiky jeví jako „sluníčkářská“ naivita či rovnou zrada. Napsat cokoli kritického se zase jiným může jevit jako nadbíhání islamofobii či xenofobii. Zvláště když je téma islámu neoddělitelně spojeno s dnešní uprchlickou vlnou. Kdo jakýkoli aspekt islámu kritizuje, ocitá se, ať se mu to líbí nebo ne, po boku těch, pro něž je kritika všeho islámského hlavním posláním až obsesí.

„Černý“ pól psaní o islámu představuje pochopitelně skupina „Islám v ČR nechceme“. O strategii této islamofobní skupiny (ve smyslu: poháněné chorobným strachem z islámu a zaměřené pouze na toto jediné téma), spočívající ve spojování pravdivých informací se zavádějícími a zcela nepravdivými a ve verbálně nenávistných projevech nabádajících skrytě či otevřeně k násilí, se již napsalo poměrně dost.

Existuje ale i druhý pól psaní o islámu, který se sice tváří jako protiklad islamofobních názorů, ve skutečnosti má s nimi ale něco společného. Tento způsob psaní by se snad dal označit jako „růžový“, protože jeho záměrem je překrýt černý negativní obraz jeho opakem. Výsledek je sporný. Obraz islámu, který se tak objevuje, je podobně zkreslený jako černá varianta.

Co všechno se také lze dozvědět o islámu

Někteří přátelé, kterých si vážím, sdíleli článek Jana Jetmara „Co byste měli vědět o islámu a uprchlících“, který vyšel na serveru Svobodné fórum. Pro ty, komu se text líbil, to byla případná odpověď všem xenofobům. Článek ale obsahuje nemalé množství zavádějících či zcela nepravdivých tvrzení. Některé stojí za to ocitovat, aby se ukázala úskalí „růžového“ psaní o islámu.

„Šaría není zákon v evropském smyslu slova, ale životní cesta, řeší náboženské záležitosti, upravuje také rodinné právo, ale nenařizuje nikoho kamenovat nebo shazovat z minaretů. Tělesné tresty zavádějí jen muslimští fanatici, kteří nejsou schopni vymáhat právo jinak. Pokud se kdokoli hodlá dobrovolně řídit jakýmikoli pravidly a neporušuje při tom zákon země, ve které žije, nelze mu v tom bránit.“

Kdyby si autor dal i jen velmi povrchní práci s vyhledáváním informací, zjistil by, že šaría (rozsáhlý a rozmanitý celek islámského práva včetně práva trestního) kamenování za cizoložství zná, některé muslimské země je praktikují, stejně jako jiné tělesné tresty (veřejné bičování, utínání končetin). V logice autorova myšlení, museli by „muslimští fanatici“ být dnes u moci v tak významných muslimských státech, jako je Saúdská Arábie, Írán či Pákistán, vůbec nemluvě o územích ovládaných ryzími extremisty, jako je Somálsko, Libye, části Nigérie či tak zvaný Islámský stát.

Základní záměr této části článku, kterým zřejmě bylo upozornit oprávněně na to, že šaría je mnohotvárný fenomén a její aplikování má v různých částech islámského světa mnoho podob, se tak bortí pod tíhou neznalosti, zakrývání skutečnosti a nešikovně zvolených argumentů. A v následujících pasážích textu to není o nic lepší.

„Muslimové věří v toho samého Boha jako křesťané. Je to, pro některé překvapivě, židovský Bůh. Proto je pro ně nejsvětější kniha Bible, respektive Pět knih Mojžíšových a Starý zákon. Korán je výkladem výše zmíněných knih. Mohamedovi ho prý nadiktoval, právě z bible nám dobře známý, archanděl Gabriel. Křesťanský Nový zákon je rovněž součástí muslimské víry. Mohamed v koránu ve verši 2:59 říká, že muslimové, židé a křesťané si jsou rovnocenní a nemusejí se obávat setkání s Bohem.“

↗

Apel k solidaritě by neměl vyvěrat ze zjednodušující chvály islámu. Potřeba je spíše věcné informování. Foto wikimedia.org

Tento odstavec, jehož záměr je velmi „růžový“ — mezi islámem a křesťanstvím (respektive židovstvím) vlastně není žádný rozdíl, není třeba se ničeho bát a dělat si starosti — je zavádějícími a nepravdivými tvrzeními doslova nabitý. Pro muslimy není nejsvětější knihou Bible, ta židovská stejně málo jako ta křesťanská. Nový zákon není součástí muslimské víry. Korán není výkladem židovské a křesťanské Bible, ale novým autoritativním zjevením, které sice obsahuje některé části ze staršího zjevení židovského a křesťanského, ale dává jim často jiný význam.

V Koránu je skutečně možné najít verše, které ukazují na rovnocennost muslimů, židů a křesťanů. Stejně tak je tam ale řada míst, ze kterých vyplývá zásadní nerovnocennost těchto věr a jejich věřících a nadřazenost muslimů. A podle některých současných muslimských teologů jsou verše, které uznání druhých za rovnocenné vyjadřují, dnes většinou islámských autorit systematicky opomíjeny nebo vykládány v jiném smyslu.

Tito kritičtí islámští myslitelé, jako je čtenářům Deníku Referendum již známý Jihoafričan Farid Esack, se nerozpakují náboženství, které samo sebe považuje za nadřazené jiným a proto povolané jim vládnout, označit za fašistické. A ukazují na dnešní islám v některých jeho podobách a projevech. Povědomost o tom ovšem autora článku zjevně minula.

Ještě jeden odstavec si zaslouží ocitovat. „Miliarda a půl muslimů na Zemi nejsou vraždící bestie s pěnou u pusy, ale většinou milí inteligentní lidé, mnozí vzdělanější, chytřejší, úspěšnější a bohatší než mnozí Češi. Také zůstávají tam, kde jsou, a nikam se nestěhují. Mezi 10 nejbohatšími státy světa jsou 4 muslimské země.“

Tato pasáž je jakousi negativní variantou dnes již poměrně dávných slov budoucího prezidenta Miloše Zemana, podle nějž (v roce 2011) islámský svět byl „anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog“.

Světe div se, ony čtyři z deseti nejbohatších zemí světa získaly své bohatství výhradně z prodeje ropy, nikoli díky vzdělání či píli svých obyvatel. Argument, který je v „černé“ variantě paušalizující a nespravedlivý k islámskému světu jako celku, je ve své „růžové“ verzi až půvabně přihlouplý. Základním záměrem tohoto místa textu ale možná je naznačit Čechům, že nejsou až tak vzdělaní a úspěšní, a o islám tu až tolik nejde.

Zjednodušováním skutečnosti k větší solidaritě

V závěru článku autor vyzývá k pomoci uprchlíkům. „Lidé prchající před válkou jsou pořád lidé, i když vypadají jinak než my. Jsou neozbrojení, zbídačení a mnohokrát museli nasadit život, aby se dostali do bezpečí. Nejsou to ani hordy, ani islámské milice, ani teroristé, ani cokoliv odosobněného, například vlna tsunami.“

Apel k pomoci a k překonání strachu z lidí na útěku je tím, o co jde v článku především. „Pokud je Váš strach z chudáků na útěku větší než odhodlání jim pomoci, vyřazujete se na okraj lidské společnosti a nezasloužíte si, aby Vám bylo pomoženo, až se Vy ocitnete v nouzi.“

To je jistě dobrý záměr. Chabá a zavádějící argumentace, kterou autor svou výzvu k solidaritě a pomoci podložil, jej však zeslabují a srážejí. Asi nejznepokojivější je bohorovnost, s níž na jedné straně uděluje morální lekci, na druhé straně kupí zjednodušující a nepravdivá tvrzení. Pokud toto má být způsob, jak čelit islamofobním projevům, pak si Martin Konvička může mnout ruce.

A znepokojující se rovněž to, že mnozí zřejmě na tomto způsobu psaní o islámu nevidí nic špatného nebo ho dokonce vítají jako potřebné. Jakoby k vyvážení islamofobních projevů bylo třeba pořádně to přehnat na druhou stranu. Čelit jedné formě zjednodušování jinou však není dobrý způsob. Mnohem lepší by bylo, kdyby se apel k solidaritě a pomoci druhým spojil s věcným, znalým a kritickým informováním.

Nic jiného, domnívám se, ani není v dnešní situaci možné. Xenofobní nálady a z nich vycházející útoky na muslimy a cizince, stejně jako neochota přijmout byť jen malý počet uprchlíků před válkou jsou skutečně velký problém. Radikální islamismus i některé další negativní stránky muslimského světa ovšem také. I nadále se o těchto dvou věcech bude mluvit společně. Snad se nám bude dařit vyhýbat se, jak je to jen možné, černo-růžovému vidění.