Padla facka na sále

Radikální levice se nebojí mluvit o násilí. Na obavy svých politických partnerů odpovídají, že míru násilí určuje pravice. Ta vrhá do bídy velké skupiny obyvatel a má na svědomí tisíce životních tragédií.

Facka, vlastně podle dostupných pramenů dvě facky, padly v Praze v Dittrichově ulici v prostoru, který má k dispozici iniciativa či projekt Tranzitdisplay. Facky dostal za své názory básník Jaromír Typlt (*1973). Do odvážného boje proti němu vyrazili Jan Kubíček (*1986) a Tomáš Schejbal (*1986).

Nechme stranou detaily diskuse o angažované literatuře. Básníci hlásící se k literární skupině Fantasía oživili českou literární scénu upozorněním, že poesie si nestačí sama, že básník žije mimo jiné v sociální realitě současnosti a zaujímá jako člověk nějaké postoje a že se to, stejně jako jiné jeho životní zkušenosti a vazby, může a má přirozeně projevovat v jeho tvorbě. Někteří si to přeložili tak, že poesie má být ve službě politickým programům. Rozepře o to prý vedla k populární literární facce.

Podrobnější probrání si zaslouží otázka, jak je to s násilím v politických rozepřích. Dlouhá léta vlády nekultivované a necivilizované české pravice dovedla veřejnost k radikálnímu nesouhlasu. Propukly ostré hádky a padaly už facky za aktivní účasti politiků různého politického zaměření. Není snad nutno je dokumentovat.

Když nás před dvěma a půl desetiletími lákali, abychom poskytli podporu systému, v němž žít je našim dnešním smutným údělem, tvrdili nám, že v něm všichni sdílejí a podporují demokratický prostor a v tomto prostoru vedou politické směry rozpravu. Voliči prý argumenty politických subjektů srovnávají a vybírají si mezi nimi.

Přišlo však něco jiného. Prostá účast některých stran na politické soutěži se dnes zpochybňuje. Rozhodnutí voličů se ignorují a proti zvoleným politikům se pořádají masové protesty. Lynč na jednu z političek na krajské úrovni vedl k jejímu zhroucení a odchodu z politiky. Na oběti „tržního systému bez přívlastků“, především na Romy a bezdomovce se pořádají pogromy. Rasistické a fašizující výroky jsou dnes salonfähig. Politici různě spektrálně zabarvení dnes volají po represi sociálně slabých.

Z druhé strany, na adresu pravicových politiků se v internetových diskusích, například v diskusích pod články webzinů a na sociálních sítích se objevují, anonymní, ale už i skutečným jménem zaštítěné výzvy k jejich fyzické likvidaci. Oblíbeným terčem je Miroslav Kalousek, který má jít do kriminálu, který má viset nebo má být odprásknut.

Mezi politické směry vstoupilo verbální, ale pozvolna už i fyzické násilí. Ještě se nestřílí. Jsme přece jen ve střední Evropě. Krev zatím teče výjimečně, i když takové útoky na politiky nejsou ojedinělé (m. j. Jiří Svoboda, KSČM, 1992; Pavel Dostál, ČSSD, 1997 a 1998; Jiří Dolejš, KSČM, 2006; David Rath, ČSSD. 2006; Miroslav Váňa, ČSSD, 2006; Mirek Topolánek, ODS, 2009).

Vedle umírněné parlamentní levice, či možná levostředové ČSSD máme v Česku i radikální levici. Není to KSČM. Ta má ekonomicko-sociální program v podstatě stejný jako sociální demokracie a má poněkud odlišné zahraničně politické preference. Kulturně je to strana konzervativní. Tam, kde se podílí na moci, je zcela standardní součástí systému. Plní přičinlivě jeho pokyny.

Radikální levici dnes tvoří lidé, kteří většinou nemají zkušenost s minulým režimem, je to generace lidí, kteří byli na konci komunistické éry dětmi, nebo se dokonce narodili až po listopadu 1989. Exoticky znějící názvy jejich rozmanitých a mezi sebou soupeřících politických programů pro tuto úvahu nejsou podstatné. Důležité je, že se hlasitě distancují od minulého režimu a jeho despotických pořádků. Správně připomínají, že za vlády komunistů by byli ve vězení.

Co znamená, že jde o radikální levici? Znamená to, že jdou ke kořenům (latinsky kořen: radix), že nekloužou po povrchu, neřeší nahodilé vnější spory, nestačí jim emocionální hněv, pokoušejí se o hloubkový rozbor ekonomické a politické situace a nabízejí řešení, které není oním často připomínaným mírným pokrokem v mezích zákona. Chtějí změnu zásadní, opravdový obrat.

Sám jsem stoupencem parlamentní levice, respektuji pluralitní politický systém, dávám přednost zachování ústavního pořádku a v jeho rámci prosazuji jako volič, a také tím, co říkám a co píši, levicová řešení. Jsem důsledný legalista. Pokládám za přijatelnou jen změnu provedenou ústavními prostředky. Přesto jsem radikální levici vděčný. Ukazuje nutnost důkladné analýzy a důsledného programu. Je mladou korekturou „dospělého“ oportunismu.

Radikální levice se nebojí mluvit o násilí. Na obavy svých politických partnerů odpovídají, že míru násilí určuje pravice. Ta vrhá do bídy velké skupiny obyvatel a má na svědomí tisíce životních tragédií mimo jiné lidí starých, nemocných a zdravotně postižených. Ta nechává prostor rasistickým a dokonce i neonacistickým bojůvkám. Nedokáže nebo nechce stíhat jejich zločiny. Tolik násilí už dává právo na obranu.

Proti antihumánní pravicové politice je oprávněný odpor, včetně občanské neposlušnosti. Dokonce Listina základních práv a svobod dává občanům právo hájit svá práva. Článek 23 výslovně říká: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. V tomto rámci mají obhájci občanských a sociálních práv pochopitelně i právo na násilnou obranu proti násilí.

Spravedlivá obrana, právo postavit se násilně proti násilí, to je samostatné a náročné téma. Týká se občanského odporu i mezistátních konfliktů. Nejlepším řešením je nenásilí. Žádný násilný odpor totiž násilí neomezuje, nýbrž je vždy rozšiřuje.

Pokud se někdo spravedlivě brání proti útoku, nemusí předstírat, že dělá něco dobrého. Ale může činit, co je v danou chvíli nutné a co je menším zlem. To platí o verbálním odporu jako je polemika a jakýkoli ostrý verbální protiútok. A platí to přiměřeně i pro fyzický útok a obranu proti němu.

Za tuto přijatelnou hranici jde snění některých levicových radikálů o očistném násilí, o násilí jako uměleckém díle, o fyzickém násilí jako přiměřené odpovědi na slova protivníka, třeba i nepřátelská slova. Facka se zdá být maličkostí, zvláště když si napadený řekl o další a pak v klidu pokračoval. Může nás uspokojit, že krev tentokrát netekla.

Ale facka nastavuje logiku dalšího vývoje. Je to logika neúprosná. Bezvýznamný akt násilí zachutná. Sám jsem si to ochutnal před pár lety, když jsem byl jednou nucen se bránit proti fyzickému útoku náboženského fanatika. Byl to příjemný pocit, že jsem překonal strach, že jsem jasně dal najevo, co si myslím a že jsem odvrátil útok.

Tato chuť malého násilí působí jako návyková látka. Časem jsou nutné větší dávky, napřed jsou facky, pak přijdou pěsti, poté nože a nakonec střelné zbraně. Mladý odvážný a nadaný radikál, který překročí hranici, může velmi rychle za tomu příznivých okolností začít věšet odporné pravičáky na kandelábry, pak se stane správcem koncentráku a na stará kolena úředníkem unaveného, kdysi prý revolučního a dnes už jen represivního systému.

Nebylo málo estébáků, kteří v raných padesátých letech mučením vynucovali na protivnících (i na svých nedávných soudruzích) doznání smyšlených zločinů, a ještě pár let předtím nastavovali s rudým praporem v ruce svou hruď na barikádách kulkám německých okupantů a planuli pro osvobození národa od útlaku. Mezi tyto dvě jejich kapitoly byla vložena ještě jedna, otřesné řádění rudých gard v pohraničí zejm. v létech 1945 a 1946, což mám podrobně popsáno od očitého svědka z rodiny.

Někdy je facka nutná, ale nikdo by se neměl tvářit, že je to něco zajímavého nebo dokonce tvořivého. Mašinérie krutého násilí má tendenci se spustit velmi snadno a doplatí na to všichni.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Vladimír Dupkanič - bicycle repairman, České Budějovice

komentář Kubíčka a Schejbala k akci Pondělí, 25.Listopadu 2013, 17:10:14

tady na Kubíčkově blogu je prohlášení k akci - jen v kontextu tohoto prohlášení má smysl o akci diskutovat.

http://mysl-se-zastavila.blog.cz/

enjoy

Petrasek Milan - penzista

Facka jako doklad dětinské touhy po vysvobození z frustrace Pondělí, 25.Listopadu 2013, 20:35:28

je ve společnostech vybavených základní schopností veřejného disputu možnou, ale ojedinělou záležitostí. Více facek svědčí o neschopnosti kritického myšlení - o plošné rezignací na společenský diskurz.
Všichni do jednoho jsou dnes sevřeni režimem, který privileguje růst zištnosti na úkor schopnosti vytváření společných cílů.
Bilance fackování je dokladem...............řekl bych.

Jan Dospiva - Orlová

Pondělí, 25.Listopadu 2013, 22:03:13

Pro některé levicové radikály bohužel nadčasově platí to, co v Českém století říká postava Beneše:

"Jaký je to socialismus bez svobody?

Jaký je to socialismus bez svornosti?

Oni říkají socialismus tomu, když ty druhé ke své pravdě donutí."

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.