Bránit se, či nebránit se?

Adam Votruba se zapojuje do debaty o Mnichovu a o tom, zda jsme se v roce 1938 měli bránit. Edvard Beneš národ postavil před falešnou dichotomii – bránit se bez cizí pomoci znamená zánik národa, podřídit se znamená jeho záchranu.

Otázka mnichovské kapitulace je v české společnosti i přes časový odstup živá. Ukazuje to také diskuze kolem článku Libora Stejskala Mnichovské trauma nebo polemická reakce na tento článek od Stanislava Holubce.

Na Holubcově textu lze svým způsobem ukázat hlavní problém celé debaty. Zjednodušeně lze říci, že zastánci obrany Československa vnímají kapitulaci jako morální selhání, zatímco odpůrci argumentují tím, že republika by se v takovém případě neměla šanci ubránit. Je to, jako by každý mluvil o něčem jiném. Jedni uvádí fakta, podle druhých o fakta nejde. Má taková diskuze vůbec smysl?

Potíž je, že pokud sneseme fakta o vojenské síle obou stran, rozhodně se tím nedostaneme k odpovědi na palčivou otázku: „Měli jsme se bránit?“ Z konstatování jakýchkoliv faktů nelze vyvodit odpověď na otázku, jak má člověk – resp. politická reprezentace jistého státu – jednat. Prostě z toho, že něco „je“ nelze usuzovat na to, co by „mělo být“.

Abychom z faktů o obranyschopnosti mohli vůbec vyvozovat nějaký „doporučující“ (tzv. imperativní) závěr, musíme mezi uváděná fakta zařadit ještě alespoň jednu doporučující premisu, například: „Nemá smysl se bránit, pokud je nepřítel jednoznačně silnější.“ Na to správně poukazuje ve svém textu Libor Stejskal.

Ve svém životě jsem se setkal s mnoha názory na to, jak se mělo Československo v době mnichovské krize zachovat – od dobových názorů politiků, vojáků, přes pozdější názory historiků. Měl jsem možnost o tom mluvit i s některými válečnými veterány.

Vím také, že existují osobnosti, které měly na celou věc jiný názor v roce 1938 a jiný názor v poválečném období. Mimochodem i mezi lidmi, kteří neváhali odejít do zahraniční armády, se najdou tací, kteří tvrdí, že obrana ČSR neměla v říjnu 1938 smysl.

Řada lidí má na tuto záležitost jasný názor, potíž je v tom, že každý názor je jiný. Můj osobní názor je rovněž poměrně jednoznačný. Jsem přesvědčen, že Československo se mělo v roce 1938 agresi postavit. Postavit se zlu má smysl i tehdy, pokud momentálně nejsou vyhlídky na vítězství. Jedním z důvodů je, že i mocný hráč zvažuje své ztráty v případě, že má napadnout někoho slabšího.

Prokáže-li malý stát připravenost k obraně, musí s tím do budoucna chtě nechtě počítat i velmoci. Když Brežněv řešil krizovou situaci v Polsku v letech 1980 a 1981, odmítl možnost vojenské invaze i z toho důvodu, že Poláci by se v takovém případě s největší pravděpodobností odhodlali k ozbrojenému odporu.

Za rozhodnutí podřídit se mnichovskému diktátu nese největší zodpovědnost prezident Edvard Beneš, přičemž Benešův tehdejší úsudek vyplývá podstatnou měrou z jeho charakterových dispozic. Šlo bezpochyby o obratného diplomata (se značnými intrikánskými schopnostmi), který ovšem nebyl ochoten postavit se otevřeně politickému konfliktu. Václav Černý o něm napsal, že Beneš působí dojmem člověka, který se „bojí hospodské facky“.

Podstatnou roli v době Mnichova bohužel sehrála i smutná skutečnost, že Edvard Beneš neoficiálními kanály signalizoval do Francie, že ČSR by byla ochotna se eventuálně některých německých území vzdát. Tím silně podkopal svoji vyjednávací pozici.

Jeden můj známý přišel s poměrně originální odpovědí na otázku, zda se bránit, či ne. Odpověď zní: „Beneš měl blufovat. Postavit se na hranice a říct: Tady neproklouzne ani německá myš!“ Kus pravdy v tom je. Proti Benešovi stál dovedný manipulátor, proti němuž se nedalo bojovat ústupností. Tehdejší prezident ČSR byl, ač se to nezdá, v podstatě představitelem appeasementu.

Edvard Beneš také postavil před národ falešnou dichotomii – bránit se bez cizí pomoci znamená zánik národa, podřídit se znamená jeho záchranu. Prohraná válečná kampaň by sama o sobě jistě nepřinesla více obětí na životech než, jaké přinesla reálná nacistická okupace.

Představa o masakru, před nímž je třeba národ zachránit, patří do říše fantazie. Benešovu logiku záchrany národa odmítl již ze současníků například Josef Mašín v často citovaném dopise své ženě: „Myslí-li však, že takto zachraňují národ, pak národ zahyne.

K argumentům Stanislava Holubce týkající se občanů nečeských národnostní bych měl jednu poznámku. Myslím, že spekulace o tom, že možná polovina Slováků si přála svržení českého panství, jsou neopodstatněné. Pro slovenskou společnost představoval mnichovský diktát rozčarování a šok. Požadavek autonomie, který vznášeli někteří slovenští politici, neznamenal nesouhlas s existencí státu.

Přitom autonomistické strany neměly ve 30. letech na Slovensku ani většinovou podporu. Představitelé HSĽS (kterým teprve pomnichovský rozklad demokracie umožnil uzurpovat si moc na Slovenku) nebyli ještě v březnu 1939 jednotní v názoru na vyhlášení slovenské samostatnosti. Ta byla reakcí na Hitlerův nátlak a hrozbu, že Slovensko bude v opačném případě přenecháno napospas Maďarsku. Tiso a jeho souputníci svým způsobem také zachraňovali národ.

Zajímavé by bylo znát tehdejší skutečné názory Sudetských Němců. Bylo opravdu pouhých 10 % Němců loajálních k republice? Patrně ano, ale zřejmě i mezi voliči Henleinovy SdP byli takoví, kteří nepočítali s odtržením od Československa a domnívali se, že pouze podporují autonomii.

Alespoň britský novinář Sidney Morrell uvádí v knize Viděl jsem ukřižování svůj rozhovor s českými Němci, kteří zastávali názor, že by jim bylo lépe v „tomto státě“ (tj. v ČSR) a byli překvapeni tím, když Henlein nečekaně vyrukoval s požadavkem odtržení namísto dosud hlásané autonomie.

Není pochyb, že mnichovské události a zejména rozhodnutí nebránit se mělo vliv na další vývoj českého národa. Domnívám se však, že někdy nám mnichovské trauma „straší v hlavě“ až příliš.

Po mém soudu je například zcela chybné srovnávat Mnichov s rokem 1968, jak to činí například Petr Pithart. V roce 1968 se národ bránil – zvolil formu pasivní rezistence vůči okupaci místo otevřeného ozbrojeného střetu, což ovšem tomuto odporu neubírá na důstojnosti.

Stejně tak je není opodstatněné interpretovat Mnichov 1938 paušalizujícím tvrzením, že Češi jsou zbabělci. Šlo v podstatě o rozhodnutí jednoho muže. Kdyby na místě prezidenta nebyl Edvard Beneš, mohlo to být jinak, byť samozřejmě politická zodpovědnost neleží pouze na vůdcích.

Příznačné na celé věci je i to, že Edvard Beneš měl až do konce života potřebu svůj krok obhajovat. Činil tak způsobem, jako by se sám stále utvrzoval v tom, že jeho rozhodnutí bylo správné. Z psychologického hlediska si myslím, že člověk, který se rozhodne vzdorovat zlu a nést následky, si už zpětně podobnou otázku neklade.

Zeptejte se těch, kdo se vědomě postavili na odpor proti komunistickém režimu, jestli zpětně přemýšlí nad tím, že možná udělali špatně, protože kdyby se přizpůsobili, neskončili by ve vězení. Takto uvažuje mezi lidmi málokdo. Osamocená obrana by jistě znamenala porážku a oběti na životech. Pokud bychom se však jako Čechoslováci v roce 1938 bránili, pak by už dnes téměř nikoho netrápila otázka, jestli jsme se bránit měli.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Pavel Letko - Praha

co by bylo kdyby bylo Pátek, 15.Listopadu 2013, 10:44:48

to nevíme nikdo. Politická situace by byla ovšem zcela jiná. Hitler by pohltil celé Československo se souhlasem Anglie a Francie. Polsko by se možná vzdalo některých území, opakt Molotov Riebbentrop by možná nebyl podepsán nebo by Polsko dopadlo za podpory Anglie a Francie stejně jako my. ........hlavní otázkou by však bylo, kde by po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem stála Francie a Anglie. Možná by tiše podporovaly "svržení bolševismu". Další poznámky zde:
http://news.e-republika.cz/article2226-Otazniky-kolem-Mnichovske-dohody

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Jeden muž, jedna událost, jeden komplex Pátek, 15.Listopadu 2013, 11:19:25

Myslím, že někteří lidé, včetně autora, přisuzují příliš velký vliv jednotlivostem. Představa, že by jeden člověk, byť mocný a vlivný, prostě "prosadil" rozhodnutí dle svého "charakteru", aniž by toto rozhodnutí nemělo mnoho jiných alespoň vlažných zastánců, je vysloveně úsměvná. Edvard Beneš nemohl být víc, než masivní jazýček na vahách.
Jen o něco méně podivné je přesvědčení, že konkrétní rozhodnutí ve velmi specifické situaci transformuje myšlení velkého množství osob z "hrdinů" na "zbabělce" . Kolektivní myšlení je procesem dlouhodobým. A i tak je spíše vývěsním štítem. Vždy jsou hrdinové a zbabělci (a šedá zóna pochopitelně), a jen je někdo více vidět. Je to PR, nic jiného. A to se buduje podle toho, co se chce, ne podle toho, co se stalo.
Nejlépe je to vidět na této diskusi. Aniž bych chtěl kohokoli shazovat, řeší se, co měli udělat jiní, abychom my neměli "ohnutou páteř". Vždyť kdo byl tenkrát na světě, či dokonce v bojeschopném věku, a je dosud naživu? Při vší úctě k devadesátiletým lidem, nejsou statisticky tak výrazní, aby produkovali takovéto debaty. Byť tedy nevím, kolik tu komu je, možná se některý z osmatřicátníků této debaty účastní...

Vojtěch Klusáček - Brno

Pátek, 15.Listopadu 2013, 16:20:15

Poněkud se pozapomíná na mezinárodněpolitický rozměr. Při jednání v Mnichově dávaly Británie s Francií jasně najevo a veřejně deklarovaly, že bude-li se ČSR bránit, bude jimi považována za vyvolavatele války se všemi důsledky, vznese-li požadavek na plnění spojeneckých závazků na SSSR, bude nadto považována za spojence Sov. svazu a nepřátelský stát. Soudím, že přesně toto Beneše, resp. vedení státu, přesvědčilo.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.