Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně
Stanislav HolubecČeskoslovensko bylo v roce 1938 podle všeho hájitelné pouze v případě, pokud by se armádní velení rozhodlo obětovat česko-moravský prostor a učinilo by od počátku svou hlavní frontou česko-slovenskou hranici.
Autor příspěvku Mnichovské trauma otevřel na Deníku Referendum téma diskutované v hospodách i mezi učenými historiky a v posledních letech oblíbené i v žánru tzv. kontrafaktuální historie (například fantasmagorické Žáby v mlíku od Jana Drnka nebo o něco lepší kontrafaktuální eseje od českých historiků v časopise Soudobé dějiny 2/2008).
Libor Stejskal bohužel nevzpomněl zásadní studii Mnichovský komplex od Jana Tesaře (2000), která nemilosrdně rozbíjí mnohé mýty, sžíravě se vysmívá mnoha českým legendám a je důležitá i v dnešních diskusích na téma co dělat s mizerným stavem společnosti.
Připomněl bych několik argumentů Tesařem používaných. Předně, Československo byla sice rozvinutá agrárně-průmyslová země, ale v roce 1938 mělo za sebou téměř desetiletí hlubokého hospodářského úpadku. Dopady hospodářské krize byly v u nás hlubší než ve většině států Evropy a zotavení přicházelo později než jinde.
Tehdejší Německo vzbuzovalo na rozdíl od Československa úžas svým dynamickým hospodářským růstem: Budovaly se dálnice, lidé si masově kupovali rozhlasové přijímače a osobní automobily. K tomu se přidává tehdy všeobecně známý a kritizovaný, hluboce neuspokojivý stav naší demokracie a všeobecně panující přesvědčení zahájit nutné reformy během posledních dvaceti let už velmi zpuchřelého systému.
Krásným příkladem zkostnatělosti československého státu je dlouhé váhání, jestli zřídit rozhlasové vysílání po sudetské Němce. Když se k němu náš stát konečně rozhoupal, byli již naši němečtí občané beznadějně pod vlivem Goebbelsovy „plechové tlamy“.
Jiným kouzelným příkladem je systematický odpor agrárníky vedeného ministerstva obrany proti zavádění tanků. Kdo by si prý potom kupoval od našich pantátů statkářů koně? Analýzy historiků ukazují, že co se týče výzbroje, mělo Československo následkem této politiky pouze dělostřelectvo na úrovni Německa. Tanky se používaly zastarale jako doplněk pěchoty a nikoli páteř moderní armády, o letectvu s převažujícími dvouplošníky nemluvě.
Zásadní rozdíl mezi oběma zeměmi a námi byl ovšem v jedné věci, kterou Stejskal bagatelizuje -- v mnichovské zradě. To není žádné české marťanství, to byl celoevroský šok, ale my jsem ho museli zpracovat strašně rychle. Zůstali jsme bez spojenců v okamžiku, kdy jsme snad mohli uhájit zemi, třebas za cenu rozbombardované Prahy, čtrnáct dní, tři neděle, prostě právě po tu dobu, která by umožnila spojeneckou reakci. Situace osamělého odporu, který by zároveň znamenal evropskou izolaci (nebyl by to jen odpor vůči německé armádě, ale vůči dohodě, která měla zachovat evropský mír), byla zcela nová a nečekaná. Pomoc Sovětského svazu by znamenala definitivní potvrzení této izolace a i kdyby se Stalinovi dalo věřit, pravděpodobně tehdy nedisponoval prostředky -- viz finská válka --, které by mohl účinně použít.
Prostě, jedna otázka je, jestli jsme se měli bránit, abychom si zachovali národní páteř atd. a druhá, jestli by soudný politik dal povel k obraně, která byla v daném okamžiku beznadějná.