Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně

Stanislav Holubec

Československo bylo v roce 1938 podle všeho hájitelné pouze v případě, pokud by se armádní velení rozhodlo obětovat česko-moravský prostor a učinilo by od počátku svou hlavní frontou česko-slovenskou hranici.

Autor příspěvku Mnichovské trauma otevřel na Deníku Referendum téma diskutované v hospodách i mezi učenými historiky a v posledních letech oblíbené i v žánru tzv. kontrafaktuální historie (například fantasmagorické Žáby v mlíku od Jana Drnka nebo o něco lepší kontrafaktuální eseje od českých historiků v časopise Soudobé dějiny 2/2008).

Libor Stejskal bohužel nevzpomněl zásadní studii Mnichovský komplex od Jana Tesaře (2000), která nemilosrdně rozbíjí mnohé mýty, sžíravě se vysmívá mnoha českým legendám a je důležitá i v dnešních diskusích na téma co dělat s mizerným stavem společnosti.

Připomněl bych několik argumentů Tesařem používaných. Předně, Československo byla sice rozvinutá agrárně-průmyslová země, ale v roce 1938 mělo za sebou téměř desetiletí hlubokého hospodářského úpadku. Dopady hospodářské krize byly v u nás hlubší než ve většině států Evropy a zotavení přicházelo později než jinde.

Tehdejší Německo vzbuzovalo na rozdíl od Československa úžas svým dynamickým hospodářským růstem: Budovaly se dálnice, lidé si masově kupovali rozhlasové přijímače a osobní automobily. K tomu se přidává tehdy všeobecně známý a kritizovaný, hluboce neuspokojivý stav naší demokracie a všeobecně panující přesvědčení zahájit nutné reformy během posledních dvaceti let už velmi zpuchřelého systému.

Krásným příkladem zkostnatělosti československého státu je dlouhé váhání, jestli zřídit rozhlasové vysílání po sudetské Němce. Když se k němu náš stát konečně rozhoupal, byli již naši němečtí občané beznadějně pod vlivem Goebbelsovy „plechové tlamy“.

Jiným kouzelným příkladem je systematický odpor agrárníky vedeného ministerstva obrany proti zavádění tanků. Kdo by si prý potom kupoval od našich pantátů statkářů koně? Analýzy historiků ukazují, že co se týče výzbroje, mělo Československo následkem této politiky pouze dělostřelectvo na úrovni Německa. Tanky se používaly zastarale jako doplněk pěchoty a nikoli páteř moderní armády, o letectvu s převažujícími dvouplošníky nemluvě.

×
Diskuse
November 13, 2013 v 14.09
Mne docela zaujalo to Stejskalovo srovnání s Finskem, Dánskem a Holandskem ... Finsko nechme stranou, mělo rozsáhlou nárazníkovou oblast, kde se mohlo bojovat bez ohrožení hlavních měst, ale co to Dánsko a Holandsko? Je pravda, že byly na válku připraveny ještě hůře?
MP
November 13, 2013 v 15.16
Petrovi Jedličkovi
Dánsko a Holandsko opravdu nedisponovaly ničím, co by jim umožnilo alespoň krátkodobou obranu. Ve srovnání s Československem -- které bylo přes všechny výhrady po vojenské stránce připraveno v tehdejším evropském srovnání excelentně -- tedy byly připraveny opravdu mnohem, mnohem hůře.
Zásadní rozdíl mezi oběma zeměmi a námi byl ovšem v jedné věci, kterou Stejskal bagatelizuje -- v mnichovské zradě. To není žádné české marťanství, to byl celoevroský šok, ale my jsem ho museli zpracovat strašně rychle. Zůstali jsme bez spojenců v okamžiku, kdy jsme snad mohli uhájit zemi, třebas za cenu rozbombardované Prahy, čtrnáct dní, tři neděle, prostě právě po tu dobu, která by umožnila spojeneckou reakci. Situace osamělého odporu, který by zároveň znamenal evropskou izolaci (nebyl by to jen odpor vůči německé armádě, ale vůči dohodě, která měla zachovat evropský mír), byla zcela nová a nečekaná. Pomoc Sovětského svazu by znamenala definitivní potvrzení této izolace a i kdyby se Stalinovi dalo věřit, pravděpodobně tehdy nedisponoval prostředky -- viz finská válka --, které by mohl účinně použít.
Prostě, jedna otázka je, jestli jsme se měli bránit, abychom si zachovali národní páteř atd. a druhá, jestli by soudný politik dal povel k obraně, která byla v daném okamžiku beznadějná.
November 13, 2013 v 16.25
Bydlím léta na hranici s Rakouskem,
a odjakživa tu byly bunkry, řopíky mám od domu asi tak 4 - 5 kilometrů dva. Ty se přece do opevnění počítají, ne? Račice u Vyškova nejsou u rakouských hranic. Tedy jsou, ale jsou pak i u Bratislavy, či Prahy. To ovšem nijak nesnižuje celkem rozumné postřehy autora.
ZG
November 13, 2013 v 18.50
Nesouhlasím v mnoha bodech
Dopady hospodářské krize byly u nás spíše hlubší a trvalejší, stejně tak ale i v Německu, o které tady jde. Hospodářský růst není jen automobilismus, který nacisté silně prosazovali. Kvalitu našich tanků nelze obejít jejich omezeným užitím. Ani Němci se neštítili tanky podporovat pěchotu a nemusí to být na škodu. Doba, kdy by tanky mohly být páteří armády, byla ještě daleko. Německé letectvo se tehdy vystavovalo honosně jako moderní, ve skutečnosti ale také stále ze značné části využívalo starší stroje a hlavně nebylo vybavené pro delší střet. České opevnění nebylo mažinotka a netrvalo se na jeho udržení, už pro jeho nedokončenost. Přesto bych chtěl vědět konkrétně v čem bylo opěvnění francouzské nesrovnatelně lepší. Francie pohořela také díky německému štěstí, šlo o velice riskantní útok úzkým koridorem přes dvě velké řeky, právě proto aby se opevněním vyhnuli. Náš plán obrany pokud vím nepočítal s rovnoměrným rozmístěním vojsk podél linie, ostatně pevnostní jednotky byly pouze speciální částí vojska. Vaše scénaře jsou ahistorické, a naše vedení se, pokud si vzpomínám, připravovalo i pro ten, který považujete za nevíc smysluplný. Podle toho co jsme se z německých plánů dověděli, dost pravděpodobně by jeden hlavní úder šel z Bavor na Plzeň, skrze dost nebezpečnou část opevnění. Obyčejný německý voják té doby měl za sebou chaotický výcvik. Navíc při hrách simulujících útok na ČS se používaly pevnostní objekty mnohem slabší, snad proto aby dodali seběvědomí vlastnímu mužstvu. A to bylo třeba, i němečtí vojáci vstupovali do války ustrašení, báli se opakování hrůz světové války. Také proto se nebojím, že by naše vojsko nějak zaostalo v bojovnosti. A to dokonce ani u menšin, na frontě už to bývá kdo z koho. Výroba letadel byla zpackaná, ale kde se učit stavět lepší tanky nevím. Opravdu velká část Rusínů doufala v připojení k Sovětskému svazu? Pochybuji, že by náš kapitál jasnozřivě v roce 1938 jednal podle volby "Hitler nebo Stalin". Proč by nadšení nevydrželo první bombardování (Prahy)? Všude jinde bombardování utužovalo vůli k odporu. Takovou otázku si může položit opravdu jen někdo s krajním názorem na naši náturu. Na vlastním území se sice nějaký čas nebojovalo (pokud vám nevytknu opomenutí konfliktů roku 1919), zato jinde jsme si zabojovali až až a vesměs úspěšně. Pořád nevím, proč naše porážka byla nevyhnutelná a už vůbec ne proč by byla pokořující.