Kdy naposledy bylo umění tak extenzivně a intenzivně probíráno na Deníku Referendum? Víkend po facce visely na hlavní straně čtyři odkazy současně. Texty o umění se jinak obměňují zhruba jednou měsíčně. Dokonce i Nečasova vláda se věnovala umění intenzivněji než DR. Na druhou stranu, nemůžeme specializovanému periodiku vyčítat, že nemá universální pokrytí.

Jako stoupenec „uměleckého náboženství“ tvrdím, že je vhodné interpretovat facku především jako umělecké dílo, a to i přesto, že byla nástrojem útoku na umění v osobě pana Typlta; zacházela s uměním jako součástí politiky, neboť vnitřní záležitosti umění soudila prizmatem politického boje, a k tomu navíc silně rezonovala v politických diskuzích.

Je jasné, že se facka dá interpretovat všelijak, ovšem ne všechny interpretace jsou si rovny. Myslet facku jako esenciálně politický čin je myslet ji jako násilný čin překračující hranice politického boje směrem k fyzickému boji, návratu před společenskou smlouvu. Myslet ji však jako esenciálně umělecký čin nevede k překročení hranic umění do jakéhosi barbarství, ani k přestupu facky do politiky jako násilného prvku, ale k rozšíření hranic umění, obohacení jeho obsahu.

Zde nejde jen o reinterpretaci stejného, rozšíření umění je druhem derealizace, vyjmutím jeho předmětu z našeho „světa“, nebo jeho konstrukcí mimo „svět“ tak, jako že box není šířením násilí, ale jeho podrobením, uzavřením a derealizací. Ačkoliv fyzikální podstata úderu je neměnná, mění se jeho společenská podstata. Úder v ringu je něco jiného než úder na ulici.

Již první interpretace, odborníka na umění, pana Typlta, facku briskně odhalila jako happening. Nebohý pan Typlt se dokonce odhodlal pokračovat v happeningu nastavením druhé tváře pro další facku. Happeningovou povahu facky potvrdil neznámý divák, jenž přestal být pasivním, vystoupil na jeviště a druhou fackou participativně dotvořil Typltovo zpodobení Krista.

Kromě spontánní interpretace zde máme hrst indicií svorně odkazujících na uměleckou povahu facky: situace se odehrála na scéně v jakémsi chrámu umění, měla diváky kteří ji „esteticky“ kontemplovali, její na místě provedený text se vyjadřoval výhradně k umění, byla doprovázena zveřejněním manifestu nové umělecké skupiny, její autoři jsou teoretikové, ale není psána v teoretickém jazyku.

Obvykle stačí pouze, aby se dílo nacházelo na posvěcené půdě galerie či scény a jeho pozorovatelé nemají pochybnosti o tom, že se právě setkali s uměním. Takové množství indicií mi tedy přijde dostatečně prokazující uměleckou povahu facky, čímž se přesouváme od otázky, zdali se jde o umění, k otázce, zdali jde o dobré umění.

Jedná-li se o umělecké dílo, je třeba násobné pozornosti před vyslovením soudu. Takové dílo existuje v perverzní dimenzi uměleckého, kde nic není řečeno přímo ani jasně, což značně ztěžuje aplikaci kritérií vůbec a mimouměleckých především.

Nedávným příkladem obtížné posouditelnosti je akce Občan K. skupiny Ztohoven, která nejen že padělala úřední dokumenty, ale ještě měla tu drzost padělky veřejně vystavit a kapitalizovat na nich. Po krátké soudní přestřelce se sice ukázalo, že se jedná o trestný čin, ale padělatelé a jejich padělky jakožto umělci a jejich díla mají v tomto případě imunitu. Myslet tedy umění jako hrubě podřízené zákonu jenž vzniká mimo ně samé by bylo zbrklé.

Jistě by bylo zajímavé zjistit, zdali si soudy cení nedotknutelnosti úředních listin stejně málo jako nedotknutelnosti těla, pro naše tázání je to ovšem podružné.

Tvrdím, že facka je dobrým uměleckým dílem, protože je umění veskrze prospěšná. K osvětlení mého soudu si pomohu analogií s Avignonskými slečnami. Mnohá odborná ústa je označila z hlediska kompozice, komplexnosti, technického provedení a harmonie za podprůměrný výtvor, který by si rozhodně na základě těchto kvalit nezasloužil věčné místo v dějinách moderního umění.

Neptáme se, zdali mají hodnotu, ale jakého druhu je ta hodnota, která je vynesla na piedestal. Odpovědí, kterou považuji za přesvědčivou, je, že zavádějí klíčovou diferenci do světa umění, radikálně rozdělují svět umění na avantgardu a akademiky, kteří spolu nemluví, a když se nikoliv náhodně potkají v kavárně, tak se servou, diferenci, jež umožňuje konstruovat nový prostor avantgardy, který dosud nenáležel světu umění, vlastně neexistoval, a tím vznáší otázku pro umění nejdůležitější, a to po jeho esenci, po jeho hranicích.

Tato facka je dobrým uměleckým dílem, neboť rozproudila debatu o povaze umění, čímž posílila jeho pozici. Rozehrála uměleckou hru. Hru, v níž jde o umění, i mimo obvyklé oblasti umění, vtáhla nás do umění. Umění nyní náleží o trošku prominentnější místo v DR.

Je dobrým dílem, neboť zavedla do umění znovu diferenci imanentního (privátní, pouze k umění se vyjadřující) a transcendentního umění (umění explicitně přesahující - do politiky, společnosti), požadavkem na jeho transcendenci zakládá jeho intervencionismus vůči politice a ekonomii, umění si tak nárokuje dominantní pozici. Nikoliv umění jako nástroj politiky, ale politika jako jeden z jeho objektů.

Je dobrým dílem právě proto, že zakládá nenávist mezi umělci, jakési internalizované násilí, které je pravým průvodním jevem debaty o hranicích umění. V níž se debatuje o tom, kdo bude pro příště dobrým umělcem a kdo umělcem nebude, které formy spadají do umění a které nikoliv. Pro umělce to je existenční záležitost.

Nakonec je z demokratického hlediska existence autonomních menšin, které v politice artikulují a prosazují své nároky, jen pozitivní, neboť znesnadňuje situaci každému možnému bezohlednému diktátu.

Interpretace facky jako veskrze politického a nikoli uměleckého činu tudíž nevede k vyloučení fyzického násilí ze společnosti, jakkoliv facku odsuzuje. Jednak tím, že facku konstituuje ve společnosti jako politické násilí, ale především tím, že urovnává pole každému dalšímu diktátu.