Potřebujeme církve a dogmata?

Ivan Štampach

Ivan Štampach odpovídá na reakce, které vzbudil jeho text o napětí mezi osobní vírou a církevními institucemi. Otázka, zda lze budovat vztah k Bohu bez církve, přesahuje rámec debaty a dotýká se celkového stavu náboženského cítění.

Pane Jiří Vyleťale,

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

děkuji Vám, že jste se vyslovil k mému článku s velikonoční tematikou. Respektuji Vaše stanovisko, dovolte však, abych Vám blíže vysvětlil, co mne vede k vyjádření na konci článku, na něž jste též reagoval. Ocenil jsem vděčně, že „v tom podivuhodném velikonočním konfliktu velkopátečních sil smrti s novými jarními silami života stojíme na kristovské straně“, a vyslovil jsem se, že k tomu „vůbec k tomu nepotřebujeme církevní autority a dogmata“.

Vy jste mimo jiné napsal, že význam Velikonoc lze přijmout srdcem a čerpat z něj sílu a nacházet ve velikonocích smysl života. Píšete: Myslel-li to autor takto, či nějak podobně, zcela souhlasím. S čím však souhlasit nemohu, je tvrzení, že nepotřebujeme církevní autority a dogmata.

Jsem přesvědčen, že právě tak lze vyjádřit křesťanský obsah dnes, způsobem přiměřeným současnosti. Sděluji tím aktuální zkušenost, co znamená být křesťanem (být osloven a zasažen Ježíšovými slovy a činy, odpovědět na ně) a jak mohu tuto zkušenost vyslovit s využitím svého vzdělání v teologii.

V čem tkví pravda evangelií?

Svědci událostí jeho života pojali vůči Ježíšovi důvěru, řečeno dnešními slovy, způsob života, jenž jim ukazoval svými činy a o němž s nimi mluvil (a který jim doporučoval), přijali jako cestu směřující k definitivnímu naplnění. Chtěli ho následovat.

Svou víru vyslovili převyprávěním Ježíšova života tak, aby s pomocí motivů židovské Bible (motivu smlouvy, Mesiáše, Syna člověka, Trpícího služebníka Božího) vyslovili, kým Ježíš je. Udělali to několikerým rozdílným způsobem a čtyři taková vyprávění se pak stala obecně uznávanými součástmi Nového zákona. Jsou připsány autorům Matouši, Markovi, Lukáši a Janovi.

Vyprávění kanonických evangelií jsou hluboce rozdílná, místy rozporná. Ježíšův příběh od narození do veřejného vystoupení u Matouše a u Lukáše, to jsou dva různé příběhy, jakoby šlo o dvě různé postavy. Kupříkladu topologické údaje v Janově evangeliu lze s textem v ruce krok za krokem na místě potvrdit, synoptici (Matouš, Marek, Lukáš) jakoby mluvili o neznámé krajině.

Různé verze příběhu nevadí. Nevadily už prvním křesťanům, a proto klidně postavili vedle sebe tato rozdílná vyprávění. Jejich pravdivostí není faktografická spolehlivost. Je to pravdivost životní, pravdivost o životě.

Není to pravda o Ježíši, nýbrž pravda, jíž je on sám, tak jak u Jana říká: Já jsem ta cesta, pravda a život. Jde o to, že v Ježíšově příběhu, v jeho osobě nějak promlouvá Život sám a že jeho životní cesta je cestou pro nás.

Pravdivost evangelií není faktografická spolehlivost. Je to pravdivost životní, pravdivost o životě. Foto ancient-origins.net

Křesťané na začátku, aby mohlo být zřejmé vysvětlení Ježíše jako Krista (tedy Mesiáše), aby mohla být vyložena nová (univerzální) smlouva jako pokračování a obnova smlouvy počáteční, partikulární, národní, přidali ke svým kanonickým spisům i židovskou Bibli.

Ta se v době počátků křesťanství formovala (řecký alexandrijský kánon už měl konečnou podobu, palestinský kánon v hebrejštině dostal definitivní rozsah pravděpodobně v době počínající mohutné vlny exilu po Bar Kochbově povstání, přibližně po roce 120).

Křesťané se ve své zatím dvoutisícileté historii pozvolna učili, jak s textem zacházet. Museli se naučit rozlišit osvobodivý, inspirující smysl textu od jeho často zcela nepřijatelného lidského vyjádření. Museli pochopit, že text nespadl shůry, že není (jak jsou muslimové přesvědčeni o Koránu) doslovným přepisem nestvořené božské Knihy uložené pod Božím trůnem.

V Bibli jsou vážné vnitřní rozpory mezi částmi jejího textu, jsou tam rozpory s tím, co s přiměřenou mírou jistoty víme (o přírodě a dějinách) odjinud. Jsou tam kruté výzvy, mimo jiné na více místech výslovné Boží výzvy zabíjet ženy, děti a starce. Žalmista opěvuje to, jak bude o skálu tříštit hlavy nemluvňat a podobně.

Pod až příliš lidským povrchem je však poselství, které bychom dnes, po dlouhých staletích civilizačního vývoje vyjádřili opatrněji. Je to však poselství, které přesvědčuje perspektivou, jíž nabízí člověku. Získává nás svým vlivem na uspořádání lidských záležitostí.

Biblí jsou inspirovány pokusy o spravedlivější uspořádání ekonomických a politických vztahů při zachování občanské svobody. Biblická antropologie inspiruje k odporu vůči tyranským a despotickým režimům.

Stálým motivem je pohostinnost a pomoc potřebným. Domyšlení Bible podporuje rovnost práv mužů a žen a ochranu menšin před zvůlí většiny. Text Bible mne (a domnívám se, že mnohé jiné) získává i tím, jak překonává beznaděj smrti.

Společné dění

Víra není pouze individuální záležitostí. Evangelium, na něž je víra odpovědí, se zvěstuje. Je tedy předávána. Vytváří se společenství těch, kdo víru sdílejí. Vyjadřují ji pomocí účinných znamení či symbolů.

Takové společenství nazvali v ponovozákonní době doslova svolání Páně, tedy κυριακή ἐκκλησία. Z řeckého přídavného jména KYRIAKÉ vzniklo v germánském prostředí například pozdější německé die Kirche, a Slované to převzali v podobě církev (cerkov a podobně).

Novozákonní výraz EKKLÉSIA (svolání) ukazuje dynamický ráz tohoto sdílení. Je to spíše děj, sociální děj, než instituce. Možná už na konci doby sepisování novozákonních textů a v době jejich pozvolného skládání v to, co od 5. století (pro velkou většinu křesťanů) tvoří Nový zákon v dnešním rozsahu a v dnešní podobě, dochází k tuhnutí tohoto děje v instituci.

Také v církevních institucích zůstává zřejmý impuls evangelií. V současné době ztělesňuje jeho živost papež František. Repro DR

Tvrdá institucionalizace se církvi nevyplatila, postavila ji do služeb tyranské politiky, církev sama se stala mocenským subjektem, nárokovala si právo diktovat politikům, násilně prosazovala své politické a ekonomické zájmy, stala se (v době avignonského papežství) největší bankou Evropy, zapletla se s novověkými totalitními režimy. Předávání údajných heretiků světské moci ke krutému potrestání a náboženské války, například války papeže s císařem, jsou smutnou karikaturou původního podnětu.

I v institucionalizované církvi žil evangelní impuls. Nemůžeme přehlédnout úžasné osobnosti, skupiny a iniciativy, které reprezentovaly a nabízely duchovní obnovu a reformu. Reformační iniciativy však také někdy, aspoň částečně, ve své pozdější etapě, degenerovaly v mocenské instituce.

Jako nosný program vyjadřující smysl Evangelia v kontextu doby spatřuji v dějinách církve křesťanský humanismus.

Jeho soustředěné vyjádření poskytuje již v 15. století spis, jehož autorem je Giovanní Pico della Mirandola. Tato jeho písemná příprava k obhajobě (disputaci) před římským církevním tribunálem, kde byl obžalován z kacířství, vyšla posmrtně pod názvem De hominis dignitate (O důstojnosti člověka). S ním tuto aktualizaci smyslu evangelia sdíleli jeho současníci a pokračovatelé, například Erasmus Rotterdamský.

Křesťansky zakotvený humanismus se ukazuje přiměřeným, sekulární společnosti se týkajícím novověkým vyjádřením toho co znamenalo rané přijetí Ježíšových podnětů. Někteří se domníváme, že je stále aktuální mluvit o tom náboženským nebo dokonce teistickým jazykem a vyjadřovat smysl událostí a myšlenek obřady, jako jsou křest či stolování s chlebem a vínem, který nám zpřítomňuje Ježíše.

Rozumíme si s těmi, kteří chtějí tuto symboliku (v tradiční či obnovené podobě) postrádat a s lidmi, kteří transcendentní rozměr života v prostoru naší pozemské imanence vyjadřují jinak, třeba jako Židé, muslimové nebo příznivci východních tradic. Oceňujeme globální étos vznikající tímto dialogem a společnou duchovní zkušenost v pozadí kulturních odlišností.

Nebylo to po konkrétních osobních zkušenostech snadné, ale naučil jsem se oceňovat vše živé, pravdivé a krásné i ve společenství, k němuž se hlásíte, pane Vyleťale. Také díky současnému papeži Františkovi. Věřím, že dokážeme zůstat u svých odlišností a přesto se respektovat.

Mám dojem, že tato diskuse se netýká jen nás dvou, a proto s ní přicházím po týdnu takto veřejně. Přeji Vám uprostřed životních trápení radost a mír.

    Diskuse
    April 4, 2016 v 11.13
    církev jako komunita či jako mocenská instituce ?
    starý princip "Extra Ecclesiam nulla salus" zavání monopolem na víru, ale náboženství je také formou ideologie a ta má vždy nějaké aparáty ke svému působení. Jde o to zda instituce jako jsou církve, dýchají se zájmy lidí (věřících v náboženské obci) a do jaké míry jsou jen převodním mechanismuem zájmů spíše kléru.
    PM
    April 4, 2016 v 12.30
    Křesťanský humanismus v dějinách církve
    měl a má mnoho tváří. A jednou z nich je markantní nárůst schopnosti akceptace pluralitního smýšlení.
    Doporučuji K. Skalický - Revoluční dynamika evropské civilizace
    JP
    April 4, 2016 v 15.15
    Křesťanský humanismus a nekřesťanské pochyby
    Musím přiznat, že se v tuto chvíli nacházím v nemálo rozporuplné pozici: na straně jedné zde Ivan Štampach prezentuje takové pojetí křesťanského poselství, které se v zásadních rysech plně kryje s těmi hodnoceními, které jsem v diskusi k předešlému textu vyjádřil já sám. A to pokušení je tedy skutečně veliké, se s těmito zde vyjádřenými tézemi a výklady plně a bezvýhradně ztotožnit.

    Kdyby totiž... Kdyby tu nebylo jednoho jediného, napohled nepatrného momentu.

    Totiž ten pojem "křesťanský humanismus", který I. Štampach vytyčuje jako tu lepší, přijatelnější, nenásilnější alternativu vůči fixní církevní instituci, hierarchii a příslušným dogmatům.

    Ano, veškerá mysl moderního, svobodomyslného, tolerantního člověka směřuje právě k takovémuto výkladu křesťanské tradice, ve smyslu onoho "křesťanského humanismu". Který se nenechá svírat těmi či oněmi dogmaty či institučními podřízenostmi, nýbrž zůstává otevřený vůči životu a jeho nepředvídatelným a nevyzpytatelným proměnám.

    Problém je ale v tom: kdykoli vůbec zaslechnu slovo "humanismus", nějakou tajuplnou asociací mi v mysli vzápětí vyskočí slovní spojení "p l a n ý humanismus".

    Nějak je za tím vším vidět postavu Masaryka - se všemi přednostmi jeho (levicově orientovaného, a křesťansko-evangelicky fundovaného) humanismu; ale stejně tak s bytostnou neurčitostí, a dá se i říci nevyjasněností jeho pojetí světa, člověka a společnosti.

    Konkrétně řečeno: ve své "Sociální otázce" Masaryk odmítá Marxovo pojetí třídního boje; ale tím že Masaryk ho odmítá, ještě nijakým způsobem neřeší samotnou sociální skutečnost - a jeho vlastní pokusy sladit dohromady principiální protiklad mezi světem práce a mezi světem kapitálu, působí svými apely na "rozumnou dohodu" obou stran nezřídka vysloveně naivně.

    To je jen jeden konkrétní případ ze sociální oblasti; ale ten problém humanismu je v tomto smyslu všeobecný, a zcela zásadní. Jednou větou by bylo možno říci: humanismus vždycky všechno myslí poctivě a upřímně a dobrodušně; ale jen málokdy dokáže přijít se skutečnými řešeními, se skutečně rozhodným činem.

    Připomeňme si jenom: kdykoli dojde ve světě k nějaké mimořádné události, ke které je zapotřebí zaujmout nějaké principiální stanovisko - pak se světová média obrací prakticky výhradně na p a p e ž e; a jen zcela výjimečně na představitele církví protestantských. Jsou prostě momenty, kdy je ta hierarchicky vybudovaná organizace, s jedním jediným pevným řízením a s jedním jediným společným hlasem, přínosnější nežli navenek nezřetelná kakofonie - o sobě dozajista mnohem demokratičtějších - církví evangelických.

    Zkrátka: v tom věčném soupeření principu hierarchičnosti a demokratičnosti, závaznosti a otevřenosti asi opravdu není možno jeden z nich jednou provždy označit za ten lepší onoho druhého.

    A pro budoucí organizaci lidstva (zdaleka nejen tu duchovní) bude asi opravdu potřebné, nalézt takový model, který v sobě dokáže organicky propojit oba tyto protikladné principy, v jeden jediný funkční celek.
    JV
    April 4, 2016 v 21.39
    Veliký dík panu Štampachovi za moudrá a laskavá slova
    Chtěl bych především poděkovat panu Štampachovi za nádherný dopis, který prostřednictvím DR adresuje také mně. Z textu dýchá tolik laskavosti, lásky k bližnímu, k Bohu samotnému i k celé křesťanské zvěsti, že se mi nedostává slov chvály. Pan Štampach také překrásně a dokonale vystihl rozdíl mezi faktografií a významem sdělení, které je pro člověka nepostradatelné.

    Ještě jednom moc děkuji.

    S přáním všeho dobrého pro nás pro všechny, Jiří Vyleťal
    April 5, 2016 v 6.31
    Panu Poláčkovi
    Já myslím, že panu Štampachovi nešlo jen o srovnání římskokatolické církve s protestantskými. Ani ty nejsou bez chyb. Zamýšlel se spíš nad tím, zda může přetrvat něco podstatného z křesťanství, i když tu klasické církve vůbec nebudou.
    Vzpomněla jsem si, kdoví proč, jak Žižek v nějakém svém článku uvádí příklad s kocourem z amerického animovaného filmu: kocour kráčí po střeše (nebo po strmé skále) a když dojde na konec, nevšimne si nějakou chvíli, že už pod ním skála není, a kráčí dál vzduchem. Teprve když zaregistruje hlubokou propast pod sebou, začne padat.
    Ten příklad se ovšem netýkal církve, ale konce autoritářských režimů.
    On vlastně Žižek psal i o tom, jak je pro mnoho lidí těžké žít bez autorit. Myslím bez autorit vůbec, nejen bez těch církevních.
    PM
    April 5, 2016 v 10.11
    Žádná společnost se neobejde bez strukturace moc
    Tvorba pyramidy společenské moci je každodenním procesem
    a jedinci, kteří tento fakt vnímají jako kocour z amerického animovaného filmu s tím mají jiné problémy, než prezidenti akciových společností, partají, států a jejich podřízení........o náboženských seskupení nemluvě.
    Jde o stupeň talentu a představ o společenské zodpovědnosti se kterým vstupují mocichtiví na scénu.
    V demokratickém režimu také stupeň zodpovědnosti a talentu závislých běžných občanů...bych připomněl.
    Tolik ke vzpomínce paní Hájkové.......bych dodal.
    PK
    April 5, 2016 v 10.18
    Ta otázka je zavádějící
    Dogma je ryze církevní pojem, a mimo církev se používá pouze v přeneseném smyslu.

    Tu otázku je tedy nutno rozdělit na dvě:
    1. Potřebuje církev dogmata?
    2. Potřebujeme církve?
    PM
    April 5, 2016 v 12.11
    Církve se opírají o světonázory zakotvené na znalosti nadpřirozených hodnot.
    Církve ale vykazují různou schopnost skeptického výkladu jejich platnosti - příkladně v západokřesťanském okruhu.
    Od 1. maje je pane Kolaříku v knihkupectví k mání v němčině kniha Boualem Sousala "Konec světa" ve kterém je líčen dramatický konec křesťanského spol. projektu.
    Autor Alžířan vychází z vlastní zkušenosti, kdy jeho přátelé, kteří studovali a žili v Evropě a Americe se během krátké chvíle stali neoslovitelnými islamisty - obhájci nedotknutelných nediskutovatelných dogmat. Příkladně filosofie přestala být způsobem rozpravy - přirozeného otevřeného tříbení výhod a nevýhod rozličných světonázorů tak jak to dosud známe v pluralitní společnosti, ale dílem ďábla - pouhým trestným rouháním.
    Tudíž -
    potřebujeme církve, schopné přispět k revizi ekonomických dogmat kapitalismu, které diktují společensky destruktivní normy globalizovaného světa a způsobují konjunkturu světonázorů radikálních dogmat.
    Toho jsou schopny pouze církve schopné preference kritického přístupu k vlastnímu dogmatickému smýšlení.........bych mínil.
    JP
    April 5, 2016 v 12.24
    Rituální oběti, hierarchie a demokracie
    Zrovna dnes jsem četl zprávu o tom, jak nějací výzkumníci přišli s tézí či objevem, že rituální lidské oběti hrály významnou roli při transformaci původních - rovnostářských - přirozených společenství v hierarchicky strukturované státní útvary.

    Podle jejich zjištění tyto lidské oběti pocházely především z těch nejnižších sociálních vrstev, především z řad otroků. A nově vznikající vládnoucí třída či kasta podle nich tímto způsobem manifestovala svou moc nad lidskými životy, a tedy nad společností vůbec.

    Tato spojitost mezi krvavými obětními rituály a mezi vznikem hierarchických - tedy na stavu nadřízenosti a podřízenosti vybudovaných - státních útvarů se napohled samozřejmě jeví jako jednoznačný argument proti takovýmto hierarchiím: ukazuje se tady zcela jasně, k jakým koncům to může vést, když je jedněm umožněno získat moc nad druhými.

    Jenže, samotná skutečnost je jako vždycky o mnoho složitější, nežli soudy čistě morální.

    Je totiž nutno si položit otázku: jak to, že vlastně vůbec došlo ke vzniku takovýchto hierarchií? Když se předtím v těch rovnostářských pospolitostech lidem žilo zřejmě daleko spokojeněji; v každém případě svobodněji?

    Odpověď na tuto otázku nemůže znít jinak, než že - tento vývoj byl prostě nutný a nevyhnutelný.

    Ta rovnostářská pospolitost, ta může totiž víceméně bezproblémově fungovat jenom potud, pokud daná komunita nemusí řešit žádné komplexnější úlohy a rozhodnutí, nežli kdy obdělat společné pole.

    Jenže - jakmile se společnost sama začne dále rozvíjet, diferencují se její okruhy činnosti (řemesla, obchod...), a spolu s tím se vnitřně diferencuje i ta původně jednolitá komunita, vznikají různé sociální skupiny, a různé - a namnoze protichůdné - zájmy. Tady už je dosažení všeobecného konsensu velice obtížné, až přímo nemožné.

    V tomto okamžiku se ukazuje: hierarchický typ řízení se prostě ukazuje být pro řešení komplexních úkolů být efektivnější, nežli palaverová demokracie s požadavkem naprostého konsensu všech.

    Jinak řečeno: k vytvoření oné mocenské hierarchie nedošlo (jenom) proto, že určitá skupina si nějak náhle uzurpovala moc nad druhými - nýbrž proto, že vývoj společnosti už sám nazrál pro změnu způsobu řízení. Namísto nekonečného dohadování v poradním shromáždění lidu je zde jeden vládce, který může vydat jasné a jednoznačné zákony, nařízení a rozkazy, co je třeba dělat.

    Tento hierarchický princip řízení se přes celá tisíciletí udržel jako efektivnější; až po řízení moderních firem a koncernů.

    Na straně druhé - je známo, že právě v těch skutečně moderních firmách dochází v poslední době k posunu myšlení - striktně hierarchické řízení je doplňováno neformálními horizontálními strukturami. Čili demokratickými způsoby rozhodování a řízení.

    A opět se tak děje z důvodů čiré efektivity řízení. Neboť se ukazuje, že onen čistě hierarchický model řízení se už přežil, tyto hierarchie jsou příliš tuhé, neflexibilní, a špatné rozhodnutí jedné jediné vedoucí osobnosti může celou firmu přivést k zániku.

    Takže, konec konců je možno jenom opakovat už minule vyslovenou tézi: konec konců tím nejoptimálnějším modelem jakéhokoli řízení a vedení je model kombinovaný, založený na spojení prvků hierarchie a demokracie.
    JN
    April 5, 2016 v 12.25
    Domnívám se, že společnost spojuje nějaký nenulový průnik společně uznávaných hodnot. Tyto hodnoty je potřeba nějakým způsobem interpretovat. K tomu je potřeba autorit,
    které je interpretovat budou. Autorita může být obecně uznávaná, nebo vynucená.

    Myslím, že reformace a vznik protestantských církví ukazuje, že jistě dobrá snaha o nápravu poměrů nepřinese automatickou nápravu poměrů. Výkladu společných hodnot (například i výkladu lidských práv) se vždy musí zmocnit nějaká autorita. Na druhou stranu ani anarchie a ponechání svobody (nebo spíše libovůle) ve výkladu těchto společných hodnot není ideálním řešením, neboť vede k rozštěpení a k (často násilnému) soupeření o výklad hodnot. Celý problém je možno chápat také nikoli z hodnotového, ale i z mocenského hlediska, kde hodnoty slouží pouze jako zástěrka moci.

    Za rozhodující bych tedy považoval zvnitřnění společných hodnot co největší částí společnosti. Jedná se o přirozený a dlouhodobý kulturní proces, teritoriálně podmíněný. V současné době dochází k procesu právě opačnému a současně jsou na „rýsovacích prknech“ sociologů (nebo „sociologů“) projektovány hodnoty nové, nebo spíše je projektován celý „nový člověk“. Jakékoliv nespojitosti v přirozeném vývoji však mohou mít pro společnost jako celek fatální následky.
    + Další komentáře