Smrt a život v úžasném souboji

Ivan Štampach

Stát na straně opuštěných, tím se duchovní smysl osvobození prakticky uskutečňuje v pozemských podmínkách. Věříme-li v možnost kvalitativní změny podmínek, stojíme na kristovské straně, a vůbec k tomu nepotřebujeme církevní autority.

Ježíš, jak je tato postava známa z evangelií a z celého Nového zákona, stojí na straně člověka. Ve zdánlivém konfliktu mezi nárokem Boha a člověka na nás, straní člověku. Bůh jeho národu přikázal slavit sobotu jako den odpočinku. Ježíšovi učedníci jednou možná porušili detaily předpisů o sobotním klidu a náboženské autority mu to vyčítaly. Ježíš řekl cosi nenápadného, ale ve své době revolučního: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. (Mk 2, 27)

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Ježíš stál na straně marginalizovaných a naléhavě varoval držitele politické a náboženské moci. Již jeho matka, když se dovídá, kdo se jí má narodit, v Lukášově evangeliu zpívá: … vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. (Lk 1, 25,53)

Ježíšova slova a činy, když příběh pozorně a přemýšlivě čteme, hájí lidskost, humanitu. Právě v křesťanském prostředí, i když v rozepři s náboženskou mocí, byl později, na prahu novověku, formulován humanistický program: respekt k člověku a jeho svobodě, stejná důstojnost každé lidské bytosti, solidarita a sociální spravedlnost, ochrana, podpora a rozvoj života. Tato nabídka a výzva je adresována celému světu.

S takovým programem a takovým stylem jednání Ježíš nemohl přežít bez újmy. Náboženské vrchnosti byly sice s imperiální římskou mocí v napětí (jež nevylučovalo kolaboraci části náboženských reprezentantů), ale tváří v tvář nepohodlnému kazateli na odlišnost zájmů zapomněly a spojily síly ve snaze ho zlikvidovat.

Ježíš v této situaci necouvl. Nechtěl, aby ho jeho okolí bránilo. Hrůza smrti se mu nevyhnula, ale stál pevně na svém. Taková smrt není krachem a zmarem. Stál ve službě Životu proti ekonomickým, politickým a metafyzickým mocnostem smrti. Jeho příběh odkazuje k něčemu trvale platnému, k něčemu přítomnému v každém čase a na každém místě. Proto někteří formulujeme smysl jeho jednání a jeho bytosti tak, že smrtí smrt překonal.

V obřadu jednoho malého obnovného křesťanského hnutí zní v těchto dnech slova: Hrob je prázdný, srdce je plné. Šeolu, Hádu, podsvětí, říši mrtvých není dopřáno poslední slovo. Každý zemřeme. Moc smrti se chladné mysli jeví jako univerzální. Všechny myšlenky, city, imaginace se zdají být strženy do prázdnoty. Čím je člověk blíž té chvíli, kdy se to stane, tím si uvědomuje ten ledový pařát Smrti, jak se sápe po jeho srdci, po jeho těle a duši.

Proti racionální jistotě o vítězné smrti bojuje naděje na to, že svobodné lidské myšlenky a tvůrčí lidské činy mají smysl, který smrt nezmaří. Nemusíme si vykreslovat naivní scénáře posmrtných událostí, kde vše pokračuje jen v poněkud změněných kulisách. Musíme vzít vážně, že do hrobu se zaseje cosi, co je možná méně než nic. A že se tomu nevyhneme.

Latinský velikonoční hymnus zpívá: Mors et vita duello, conflixere mirando, dux vitæ mortuus regnat vivus. Je tu duel smrti a života, které jsou v obdivuhodném konfliktu. Vůdce života je mrtvý, a přece živý vládne. Půvabný Sušilův překlad z r. 1836 to tlumočí takto: Smrť a život stály polem, / podivný boj vedouc spolem./ Života pak umřev vůdce/ vládne živý po té půtce.

Je tu duel smrti a života, které jsou v obdivuhodném konfliktu. Vůdce života je mrtvý, a přece živý vládne. Foto layanglicana.org

Nemusíme mytologický jazyk Bible a liturgie chápat v naivní doslovnosti. Můžeme však důvěřovat, že jde o téma, o němž příběhy a obrazy hovoří výstižněji než náš obvyklý způsob mluvy přizpůsobený technickému zvládnutí světa. Nemusíme tuto řeč překládat. Tím by ztratila naléhavost. Tvářili bychom se, že jde o informace, a zatím jde o ujištění o smyslu a výzvu k jednání.

Nechme onu tajemnou moc v pozadí všech těchto událostí, aby naši nemocnou duši uzdravila, aby naši svévoli a libovůli přeměnila ve svobodu. Svobodu Boží dětí, řečeno slovy Bible, toužebně vyhlíží a čeká celé tvorstvo (srov. Ř 8, 19). Svoboda, jde-li opravdu o svobodu, překonáváme-li opravdu biologickou a sociální určenost, je čímsi božským v našem zmírajícím lidství.

Stát svobodně na straně opuštěných, lidí bez domova a bez práce, lidí opovrhovaných pro jejich původ, tím se duchovní smysl osvobození prakticky uskutečňuje v pozemských ekonomických a politických podmínkách.

Věříme-li, že pozice, jíž mu přiřkla ekonomická situace, člověka absolutně určuje, pak nemáme důvod usilovat o obrat, o reformu. Věříme-li, že kvantitativní masa příčin a následků může být překonána kvalitativním skokem, pak jsme v tom věkovitém, ale dnes znovu aktuálním duelu na straně života.

Pak v tom podivuhodném velikonočním konfliktu velkopátečních sil smrti s novými jarními silami života stojíme na kristovské straně, a vůbec k tomu nepotřebujeme církevní autority a dogmata.

    Diskuse
    JP
    March 28, 2016 v 12.2
    Život plný, život věčný
    Včera Česká televize reprízovala rozhovor teologa Halíka s Markem Ebenem o smyslu Velikonoc. Hovor - a čas - plynul, T. Halík s veškerou svou erudicí teologa dovedně obeplouval všechna problematická místa Nového zákona a především pašijových událostí, a zároveň vyzdvihoval jejich spirituální smysl. Aniž by přitom zaznělo něco mimořádně inspirativního; až na samý závěr pronesl skutečně pamětihodná slova. V tu chvíli shrnoval veškerý význam Ježíšovy smrti na kříži, jakožto otevřenou bránu k životu věčnému. Což samo o sobě není nic nového ani překvapivého; ovšem, Halík náhle s veškerou naléhavostí zdůraznil, že ten věčný život, to "není to co přijde až za námi zaklapnou dveře krematoria" - nýbrž že vlastní a autentický smysl tohoto "věčného života" je život p l n ý - a že tento plný, to jest dobrým a smysluplným konáním naplněný život můžeme začít (a zažít) už teď a tady, na zemi, v našem životě současném.

    Nutno přiznat: jestli je někde skutečná síla křesťanství, nadčasová a nadkonfesní univerzálnost jeho sdělení, ke kterému se takto může přihlásit i ateista, pak je to právě tento moment. Život plný, život směřující někam výše, k cíli překračujícímu naši všední každodennost - ano, to je to čím můžeme překročit ten omezený úsek našeho čistě fyzického bytí, a zanechat zde - dobrou - stopu i pro ty, co přijdou pro nás, pro časy budoucí.

    Nicméně, přece jenom není možno se ubránit určité pochybnosti. Jestliže tedy vlastním cílem a smyslem je onen "život plný" - proč ho pak ještě navíc suplovat oním druhým pojmem "života věčného"? Kterýžto druhý pojem si nevyhnutelně naprostá většina - nejen věřících - představuje jako víceméně reálnou pokračující vlastní existenci, ne-li už přímo těla, tak v každém případě vlastní duše?

    Opravdu nedokážeme onen "plný život" žít sami ze sebe - ze svého vlastního niterného přesvědčení, ze své vlastní lidské substance? Opravdu nikdy nemáme být schopni si ten náš vlastní lidský svět uspořádat tak, aby bylo všem možno v něm žít oním plným životem - aniž bychom k tomu neustále měli zapotřebí toho přesvědčení, že nás při našem jednání kontroluje "někdo shora", kterému pak někdy nakonec budeme muset skládat účty, abychom získali nárok na onen "život věčný"?

    Měl opravdu tak úplně nepravdu Karel Marx, když tu náboženskou cestu k dobrému žití označil za "okliku"? Kdy lidé, namísto aby hledali a utvářeli pravé humánní vztahy a svazky mezi sebou už tady, na zemi, se domnívají že k tomu mají zapotřebí nějakého božského prostředníka?...

    V textu stojí věta: "Věříme-li, že pozice, jíž mu přiřkla ekonomická situace, člověka absolutně určuje, pak nemáme důvod usilovat o obrat." Tato věta zjevně míří právě na marxismus, s jeho ekonomistickým pojetím člověka. Tato výtka na adresu marxismu je stejně tak oprávněná, jako na straně druhé opomíjí ty nejvlastnější intence Marxova pojetí člověka a společnosti.

    Ano, na jedné straně je skutečně pravda, že marxismus konec konců sklouzl do onoho ekonomismu - tedy k víře, že postačí vytvořit určité materiálně-sociální podmínky, a člověk se promění (to jest, k lepšímu obrátí) už jaksi automaticky, ve shodě s oněmi reálnými podmínkami jeho žití.

    Na straně druhé ale nikdy nesmíme zapomínat: právě Karel Marx byl v podstatě tím posledním z řady velkých myslitelů, který ještě plně udržoval ono prastaré přesvědčení celé židovsko-křesťansko-antické tradice, že "je tady něco víc". Že člověk je něčím více, nežli jenom nějakým víceméně biologickým tvorem, který prostě má určité specifické potřeby a zájmy. Tak, jak člověka v podstatě vidí a definuje novodobá "moderní" sociologie.

    Marx naopak žádá, aby člověk byl "něčím navíc" - aby byl nositelem, ale zároveň tvůrcem humanity; aby byl bytostí solidární, ale zároveň kreativní a - v určitém smyslu - duchovní. Aby tedy žil právě oním zmíněným "plným životem" - a to ne až v nějakých vzdálených nebeských výšinách, nýbrž právě už tady a teď, na této zemi a v tomto čase.

    Bylo by skutečně poněkud přehnané tvrzení, že Marx byl posledním skutečně radikální zvěstovatelem myšlenky křesťanství; ale s nemalým oprávněním by bylo možno konstatovat, že Marx byl posledním velkým velkým prorokem těch - nadčasových - idejí, které s ním sdílejí jak křesťanství, tak i svět antické civilizace. Bylo to skutečně tak velkým "hříchem" Marxe, že požadoval, aby ten příchod "Království božího" nebyl neustále odsouván až někam do doby - stále se oddalujícího - Posledního soudu, nýbrž aby byl uskutečněn už tady, v našem reálném životě a v našem reálném světě?...
    PM
    March 28, 2016 v 12.16
    Ke společenské soudržnosti je Bible nezbytná
    Společenský tmelem jsou prvotně ústava a právní systém, které vznikly jako ateistický projekt křesťanského kulturního prostředí.
    Společenská soudržnost v době liberální pluralitní společnosti
    se opírá o schopnost většiny akceptovat spirituální prázdnotu bezvěrectví, a tím i spirituální dutost pokročilého kapitalismu.
    Preference fundamentalistických postojů - náboženských, národnostních ........., na úkor ústavně právních norem by nezadržitelně způsobila kolaps liberálního kapitalismu.
    Takže nakonec se stává existenční zárukou spirituálně vyprázdněného liberálního kapitalismu lichá proklamace biblických maxim křesťanské morálky - solidarity s chudými a bezmocnými.
    Jde o hyperparadox zdejšího kulturního okruhu, který si vynucuje od církevních autorit hrát nezáviděníhodnou roli a od věřících neskonalou trpělivost .....bych mínil.
    JV
    March 28, 2016 v 22.41
    O nezbytnosti dogmat a autority
    Význam Velikonoc je natolik velký, že jej nelze vyjádřit žádnými prostředky lidské komunikace. Lze jej však přijmout srdcem a čerpat z něj sílu po celý lidský život. Ve Velikonocích lze také nacházet smysl života. Myslel-li to autor takto, či nějak podobně, zcela souhlasím.

    S čím však souhlasit nemohu, je tvrzení, že nepotřebujeme církevní autority a dogmata.

    Církev založil sám Ježíš a založil ji jako společenství lidí, jako organizaci s jistým posláním. A totiž tím, hlásat Jeho učení až do konce věků. Žádná organizace nemůže fungovat bez dvou věcí: bez autority (a tedy bez nakládání s mocí a požadavku poslušnosti) a bez společně uznávaného učení (a tedy také bez věcí daných, o nichž se nepochybuje, tedy dogmat).

    Ježíš určil Petra a apoštoly jako nositele autority, kteří budou před Ježíšem samotným odpovědni za plnění poslání, které jim Ježíš svěřil a které se sami dobrovolně zavázali plnit. Hierarchická struktura, která takto z Ježíšovy vůle vznikla, není a nemá být žádným nástrojem usurpátorství a šlapání po důstojnosti člověka, ale řádným uspořádáním služebníků Boží věci. Dnes jsou takovými služebníky papež, biskupové, kněží, členové řeholních řádů. Bez nich je církev nemyslitelná a není bez nich myslitelná ani víra v Boha žitá v plnosti. Tedy alespoň u nás v katolické církvi.

    Žádné učení se neobejde bez dogmat, tedy bez těch prvků učení, které platí sami o sobě, nezávisle na čemkoliv dalším. Jinde se těmto dogmatům říká třeba axiómy. Tam, kde se o dogmatech/axiómech pochybuje, se učení rozpadá a zbude z něj jenom nekonečný relativismus, v němž je možné všechno. (Viz naše demokracie.)

    Tak jako nemůže matematika existovat bez dogmatu a tom, že 1+1=2, a elektrotechnika nedává žádný smysl bez dogmatu Kirchhoffových zákonů, tak křesťanství nemůže existovat bez dogmatu o tom, že Bůh stvořil veškerenstvo z ničeho, že Bůh je nekonečně dobrý a neomylný, že Ježíš je synem Božím atd. O dogmatech, tedy o tom, co je jisté a mimo jakoukoliv debatu, vypovídá mimo jiné také celé Kredo.

    Netvrdím, že po stránce ustanovení konkrétních lidí do určitých pozic bylo a je vždy vše správné, netvrdím ani, že úplně všechna dogmata, která kdy byla církví vyhlášena, jsou pro vnitřní harmonii křesťanského učení tak zcela bezpodmínečně nutná. Pouze tvrdím, že principy jako je autorita a systematické užívání dogmat jsou správné. A jsou i nenahraditelné.

    Přeji dobrou noc a vše dobré, Jiří Vyleťal
    JP
    March 29, 2016 v 14.37
    Společenský tmel
    Co je tím "prvotním společenským tmelem" - tak to je právě velice velká otázka, pane Petrasku.

    Ústava a zákony? Je to skutečně ten tmel, který by dokázal společnost spojit dohromady, v jeden jednolitý organismus? Anebo je to jenom vnějškový rámec určitých regulí, aby určité množství jedinců dokázalo koexistovat na určitém teritoriu alespoň tím způsobem, aby se ve vzájemných půtkách nepotloukli navzájem?

    Aristoteles ve své "Politice" poukazuje (bohužel jenom velice stručně, takže se to velice snadno přehlédne) na to, že kdyby příčinou vzniku prvotních států (a tedy jejich ústav a právních řádů) nebylo nic více, nežli jenom určité společné zájmy - že pak by těm tehdejším rodům či klanům postačilo prostě jenom uzavřít spolu vzájemné s m l o u v y (tedy ryze právní svazky) - o vzájemném obchodě, o společné obraně atd. A Aristoteles tímto způsobem poukazuje na to, že jestliže ti lidé tehdy vytvářeli nicméně státy jako takové, že za tím muselo stát ještě "něco víc". Aristoteles už bohužel dále nevylíčil přímo, v čem by toto "něco víc" mělo spočívat; to je nutno vyčíst až z celkového kontextu jeho celého pojetí jak státu, tak ale především samotného člověka.

    Ale velice zjednodušeně řečeno: pro Aristotela je tímto pravým společenským tmelem institut a fakt "přátelství" - v čemž můžeme ostatně bez dalšího spatřovat předobraz křesťanského institutu lásky k bližnímu.

    Ovšem - jak Aristoteles, tak už před ním Platón se zcela jednoznačně stavěli proti už tehdy přítomným zárodkům "kapitalismu"; totiž proti n e m í r n é m u zacházení s bohatstvím, kdy rozumné a smysluplné zabezpečování vlastní ekonomické základny je nahrazováno slepou honbou za prázdným bohatstvím. Neboť oba tito antičtí myslitelé jasně viděli, že tento protokapitalismus spolehlivě zničí právě všechny ty vyšší humánní, mravní a duchovní hodnoty, které by mohly být pravým tmelem lidského společenství.

    Takže, prázdnota dnešního "turbokapitalismu" - nic nového pod sluncem, dá se konstatovat. Jenom ti staří myslitelé si ještě vůbec nemohli představit, jak to všechno bude vypadat, kdy onen kapitalismu bude nejen rušivým elementem v ušlechtilé antické obci, nýbrž kdy on si už tuto obec, toto lidské společenství zcela a plně podřídí svým vlastním zájmům a zákonům.
    JP
    March 29, 2016 v 14.51
    Axiomy a dogmata
    Pane Vyleťale, především je nutno považovat za krajně sporné, že by Ježíš opravdu z a l o ž i l budoucí křesťanskou církev.

    Připomeňme si: Ježíš se zcela jednoznačně opakovaně vyjádřil, že "Království boží" přijde už v době dohledné; že se ho dožijí ještě alespoň někteří z přítomných. Pro tuto krátkou přechodnou dobu zakládat nějakou rozsáhlou a složitě strukturovanou církevní organizaci a hierarchii - ne, to opravdu postrádá smyslu.

    Dá se tedy s nemalým právem soudit, že všechny ty poukazy na to, že Ježíš by nějakým způsobem inicioval vytvoření institucionalizované církve, byly do křesťanské tradice implantovány až dodatečně - v době sepsání evangelií, kdy už se stávalo zřejmým, že ona cesta ke "Království božímu" bude ještě během na velmi, velmi dlouhou trať.

    Na tomto běhu či pochodu pevná, institucionalizovaná a hierarchizovaná církev samozřejmě sehrála svou nezastupitelnou roli; ale na straně druhé bezpochyby platí i onen známý poznatek, že právě tyto instituce a hierarchie se často utvářejí (a zbytňují) na úkor původních idejí.

    --------------------------------------------------

    A co se těch dogmat a axiomů týče: tady je přece jenom určitý rozdíl. O tom, že jedna a jedna jsou dvě, je možno se kdykoli přesvědčit poměrně jednoduchým způsobem. Například, zrovna dneska jsem si koupil dvě hrušky; a s dost velkou pravděpodobností předpokládám, že mi vystačí opravdu jako příloha ke dvěma večeřím. Že se jedna z nich nerozplyne v nic; ale ani - bohužel - že se náhle nerozmnoží v několikanásobek.

    Zatímco ta křesťanská dogmata jsou právě zcela opačného charakteru: tvrdí věci, které jsou - podle vší reálné lidské zkušenosti - krajně nepravděpodobné; a přitom (křesťanská dogmatika) nutí vyznavače křesťanské víry k tomu, aby nekriticky věřili na reálnou fakticitu těchto krajně nepravděpodobných událostí.

    Takže, tolik k rozdílu mezi (vědeckým) axiomem a mezi náboženským dogmatem...
    PM
    March 29, 2016 v 15.37
    Šlo mně pane Poláčku o vliv kvality tmelu na kvalitu konstruktu
    a ta se mi jeví nespornou - řekneme li o USA cokoliv, vše bude pravdou, kdežto o ČR to nejde - pořádná část bude nepravdou.
    Americká hyperpestrost životních způsobů je tmelena/spoutána většinově akceptovanou silou/násilím ústavy.
    Česká nepestrost ....je od události k události doprovázena víceméně akceptovaným drobením ústavy....bych upřesnil.
    JV
    March 29, 2016 v 22.18
    Panu Poláčkovi
    Vážený a milý pane Poláčku,
    děkuji za reakci.

    Ano, je pravdou, že Ježíšovo tvrzení o královstvím Božím, které má přijít ještě za života apoštolů, se rozchází s tím, co následovalo a trvá dodnes.

    Pokusme se však na tento rozpor podívat očima Ježíšových současníků, tedy apoštolů a pisatelů evangelií. Oni pokládali Ježíše za spasitele ve smyslu politického vůdce, který zbaví Izrael nadvlády Římanů. Nedovedli si hned představit, že bude Ježíšova kazatelská činnost násilně ukončena, a o Ježíšově zmrtvýchvstání neměli předtím, než k němu došlo, ani potuchy. Za takové situace bylo zcela přirozené, že apoštolové mohli rozumět Ježíšovu kázaní o království Božím na způsob obnovení někdejší Davidovy říše. To znamená, že očekávali nadcházející politickou změnu. Politická změna se obvykle čeká v řádu jednotek roků. Tento výklad se zřejmě dostal do evangelií, i když následnému vývoji neodpovídal. Nicméně pisatelé evangelií jej nevyškrtli, neharmonizovali Ježíšovy výroky podle následných událostí, ale ponechali dobový výklad. To spíše mluví pro věrohodnost evangelií, není-liž pravda? Netvrdím, že to tak bylo, ale zdá se mi to velmi možné.

    Teď ještě k těm dogmatům a axiómům. Nesmíme zapomenout, že při diskusi o víře v Boha se ocitáme v oblasti duchovní. V oblasti nehmotné, neměřitelné a nesnadno ověřitelné. Ostatně, kdybychom si chtěli nějak ověřovat Boží působení, ne-li existenci Boha samotného, stavěli bychom se nad Něj. Měli bychom Boha za tak přečteného, že bychom jej mohli měřit. A to tedy nemáme a mít nikdy nebudeme. Bůh to nedopustí. Proto se na křesťanská dogmata nemůžeme dívat jako na ono 1+1=2. Ano, dogmata křesťanské víry se nedají tak lehko ověřit a už vůbec se nedají ověřit nějakým testem potvrzujícím jejich existenci. Jejich platnost však lze potvrdit na základě jejich působení. Podle následků. Musíme však být ochotni si těchto následků všímat.

    Uvedu příklad. Vy, pane Poláčku, se domníváte, že Ježíš církev nezaložil. My katolíci však tvrdíme opak, jak už jsem jednou uvedl. Totiž, že Ježíš církev založil. Jsme si tím jisti, je to pro nás dogma. A to proto a nejen proto, že kdyby ji Ježíš, Bůh a Syn Boží, nezaložil a v ní nepůsobil, kdyby to byla organizace jen a jen lidská, dávno by zašla na úbytě.

    Já, pane Poláčku, totiž neznám jedinou lidskou organizaci, která by se svému zakládajícímu poslání věnovala 2000 let a stále žila, fungovala, byla rozšířena po celém světě, měla jednotné učení, jednu svrchovanou autoritu, atd.

    Dobrou noc a vše dobré Vám a všem čtenářům DR přeje, Jiří Vyleťal
    March 30, 2016 v 8.2
    Panu Poláčkovi
    Máte pravdu, že kapitalismus (popřípadě kapitalistický trh) rozkládá národní stát (obec). Paradoxní je, že tentýž činitel (národní trh) podle marxistické teorie zároveň také přispěl ke zformování moderních občanských společností – čili novodobých národů. Ovšem v pozdější době už mu národní trh začal být příliš těsný. Je zajímavé, jak táž věc (nebo týž jev) nejdříve tvoří a potom rozkládá. Ale možná to je nějaká obecná zákonitost.
    Když něco působí rozkladně, člověka napadne, že nezbývá nic jiného než se bránit. Otázkou je, zda opravdu chceme bránit ty národy, které v podstatě vznikly působením národního trhu a které vlastně vůbec nebyly založeny na přátelství, jak si to představoval Aristoteles. To je pouhá iluze. Spíš mě napadá, že byly založené na nepřátelství k jiným národům, než na vnitřním přátelství.
    Měli bychom se ale bránit rozkladu nás samotných, tedy lidí, a toho, co především nás dělá lidmi, a tím jsou mezilidské vztahy, které nejsou založeny na kapitalismu, nýbrž na přátelství, bratrství, solidaritě. To musí jít především zdola, to stát nemůže zařídit, i když tomu může napomáhat. A pokud nebude, musíme spoléhat sami na sebe. Dodala bych ještě, že také na Boha, ale tomu vy, pane Poláčku stejně nevěříte.
    March 30, 2016 v 10.58
    A věříte, pane Petrásku, ve společenskou blahodárnost postoje: "Akceptuji tě, i když ty neakceptuješ mě"?
    PM
    March 30, 2016 v 11.19
    Paní Hájkové
    .....A pokud nebude (pomáhat společnost p.a.), musíme spoléhat sami na sebe. Dodala bych ještě, že také na Boha, ale tomu vy, pane Poláčku stejně nevěříte.........
    I já nevěřím v Boha paní Hájková, ale o to víc věřím ve vliv náboženských konstruktů na bohabojné/nenásilné i jiné uspořádání společenství.
    Souhlasím s tím, že blahodárnost a spolehlivost náboženského/pobožného vlivu na společenské uspořádání je ošemetná a patrnější v soukromém prostředí..
    V boji uchazečů o společenskou moc bývá jakákoliv víra jen účelově používána a zneužívána - dokonce i na prvý pohled nejapné pověry jako ve spravedlnost neviditelné ruky trhu, spravedlivý beztřídní režim, či v bezmezně naplněné magorických představ způsobených sexuální frustrací.
    Podpora vlivu solidarity potřebné ku společenské soudržnosti má v pluralitním režimu demokratické právní společnosti své šance.
    Možnost širokého odhalování konstruktů vyvolávajících nepřátelství a jiných vlivů může být zároveň základem patového střetu mezi solidaritu obhajujícími a zneužívajícími.
    A tak oddálit nárůst vlivu usilujících o moc zločinným způsobem .......bych trochu naivně dodal.
    + Další komentáře