Václav jako národní a státní symbol?
Ivan ŠtampachOsmadvacáté září slavíme i dnes jako Den české státnosti. Obraz svatého Václava je však především obrazem legendy. Jakou legendu dnes v českých zemích skutečně potřebujeme?
Římská církev na území České republiky dnes slaví hlavního patrona českého národa, knížete Václava z přemyslovského rodu. Česká republika sedm let po svém osamostatnění přijala tuto církevní slavnost jako Den české státnosti.
V encyklopedických heslech, která by měla shrnovat společně respektované poznatky, se můžeme dočíst něco na tento způsob: Ohledně jeho života chybí spolehlivé dobové prameny. Představy o jeho životě vyjadřují legendy. Výzkum ostatků Přemyslovců nepotvrzuje legendu. Obraz knížete Václava je vždy interpretací legendární látky.
U příležitosti svatořečení problematické protireformační postavy počátku 17. století Jana Sarkandra roku 1995 se vyslovil Martin C. Putna v tomto smyslu: Je nepochybné, že Jan Sarkander žil, ale není jasné, že byl světec. O Ivanu poustevníkovi je zřejmé, že je světec, není však jisté, že žil. Tento bonmot lze aplikovat i na Václava, třebaže ne na jeho existenci, ale jistě na podrobnosti jeho života.
Pak ovšem záleží na tom, jakého Václava činí církev svatým vzorem života pro jednotlivce a pro národ. Jedná se rovněž o to, jakou z postav a jaký z příběhů, které se nabízejí, učinil parlament symbolem české státnosti.
Jednu variantu václavské legendy nabízí použití tohoto motivu roku 1944. Tehdy německý státní minstr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank založil nové státní vyznamenání Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava. Svatý Václav byl takto vyznačen jako věrný leník Německé říše. Na okraj můžeme připomenout, že autorem výtvarného řešení byl Max Švabinský a mezi vyznamenané patřili herec Vlasta Burian, dirigent Václav Talich (komunistickým režimem pak označený za národního umělce) a filmový režisér Otakar Vávra.
Tuto variantu snad neměli na mysli poslanci, kteří po ostré polemice pro takové rozšíření seznamu státních svátků a památných dnů zvedli ruku. Církev pravděpodobně míní zbožného vladaře poslušného hlasu církve. Je toto program pro českou státnost?
Česká republika se zřetelně ve svých zakládajících aktech a dále v právním systému charakterizuje jako stát sekulární, jako stát, který nepreferuje žádné vyznání a ponechává každému jeho konfesi i možnost být bez vyznání. Chce-li kdo v politice prosazovat takřečené křesťanské hodnoty, může to činit potud a natolik, nakolik mu to voliči schválí a nakolik bude respektovat ústavní pořádek. Je však smutným faktem, že pod tímto záhlavím se často prosazují hodnoty antikristovské.
Zatím malé, a zatím spíše symbolické kroky směřují ke státu klerikálnímu. Kdo vysloví tuto obavu, je ujišťován, že to přece voliči nedopustí. Nejsem si tak jist, že velká touha mít jednoznačnou autoritu a posilování nacionálních motivů v kontrastu s menšinami a hosty na našem území, nepovede ke ztrátě ostražitosti a k povolnosti vůči dalším krokům. V arcibiskupském paláci sídlí protřelý politik, který je na dně popularity, ale přesto činí politiky a to i politiky dříve odporující, povolnými.
Občas se připomíná konec svatého Václava jako atypický pro politickou sféru. V ní se spíše oslavují vítězové, kteří pobili dostatek nepřátel na to, aby získali a udrželi si moc, aby posílili stát a popřípadě zvětšili jeho území. Zde však máme panovníka, na kterého byl spáchán úspěšný atentát.
Probíráme-li se legendami a okrajovými zmínkami v zahraničních soudobých pramenech, připomíná událost kladená na den 28. září roku 929 nebo 935 spíše součást boje o moc ve vládnoucí dynastii. Mohlo by se rovněž uvažovat o sporu ohledně zahraničně-politické orientace s tím, že by Václav byl stoupencem orientace na Východofranskou říši a s ní spojené Bavorsko, kam Čechy podléhaly i církevně. To bychom ovšem znovu byli u Václava — leníka ve smyslu jen o málo pozdějšího saského kronikáře Widukinda z Corvey.
Římská církev slaví Václava jako mučedníka. Je to v rozporu s její definicí mučedníka, jako křesťana, který byl usmrcen pro svou víru. Nic takového legenda nenaznačuje. Postava mučedníka se však hodí. Už z počátků křesťanství je zřejmé, že kult křesťanských mučedníků byl přímou cestou k vytváření nových židovských a pohanských mučedníků poté, co po roce 313 křesťanství v Říši získává privilegia a brzy se stává jediným povoleným kultem.
Postava mučedníka jako národního patrona usnadňuje římské církvi na našem území stavět se do mučednické pózy a požadovat odplatu těm, kdo jí škodí. Mrzí ji, že nemá z hlediska státu veřejnou pozici a že je spíše soukromou záležitostí občanů. Dráždí ji to, že většina obyvatel nepřivítala s nadšenou podporou jejich majetkové nároky a že zákon, který ji poskytuje fyzické objekty a desítky miliard korun byl schválen díky výměně poslanců, s využitím triku s falešnou přestávkou v jednání sněmovny, a to vše většinou pouhých 101 hlasů.
Kníže Václav, či spíše sousoší u Národního muzea na horním konci Václavského náměstí v Praze, jemuž vévodí, bylo místem významných shromáždění. Odehrály se tam nakonec úspěšné protesty proti komunistické diktatuře a třeba i velký odborářský protest proti totalitní moci kapitálu 17. listopadu 2012. Byl by to jiný Václav, jiná legenda či jiný zakladatelský mýtus, který by se možná proplétal s motivem husitským, masarykovskými a s tématem hrdinů emancipačních zápasů novověkého lidstva.
Je otázkou, potřebujeme-li jako nositele státního či národního mýtu historicky nejistou postavu, jíž je možno všemožně ohýbat. Snad by bylo poctivější se hlásit k postavám, které věrohodněji reprezentují ten či onen z možných programů českého veřejného života.
Když jde o nositele státního mýtu, dovoluji si navrhnout třeba Karla Staršího ze Žerotína.
Urputná snaha o společenský vliv doprovázená přemrštěnou touhou a nároky končívá autodiskvalifikací.
Tedy mezi námi a jinými suverénními občany .... bych dodal.
Ignorace objasňování role etnik a náboženské víry v republikánském režimu, umožňuje nejen kardinální obohacování prodavačům náboženské víry, ale a hlavně znemožňuje, aby multikulturalismus byl po popravdě chápán a praktikován jako státní zájem republiky.
Současný stav dokonce vybízí katolicismus, aby v sekularizované republice zesilovat svůj společenskopolitický vliv.
Krajním dokumentem jsou rozsáhlé privátní investice do katolického školství, kdy společnost vnímá a podporuje zakládání Katolických dívčích škol, jako liberalizační proces demokratického režimu.
Vévodí anti-multikulturní smýšlení - to co republikánské společnosti považují za prohřešek proti republikánské homogenitě - , které je zneužíváno sice jen frakcemi, ale o to více mohutnými frakcemi konzervativního duchovenstva.
Jakož i jinými mocichtivými manévrujícími pomocí společenské konfuze ......bych dodal.
Uznání tradice je zásadní. Když knížata Čechů přebírala vládu z rukou věčného knížete sv. Václava, byla to forma namířená proti sebezbožštění. Byla vládci a soudci nejen z milosti Boží, ale ještě z rukou svého předchůdce. Neškodilo by Klausovi a Zemanovi, kdyby dostali moc propůjčenou od kohosi před nimi, řekněme Václava Havla.
Samozřejmě, že o sv. Václavu, Ježíši či židovském králi Davidovi víme minimum. O zmíněném Václavu Havlovi víme hodně, přesto a právě proto se stěží shodneme na jeho hodnocení.
Svátek sv. Václava zřejmě od počátku termínově vyhovoval dožínkám a není důvodu, proč by tomu dnes mělo být jinak.
Kritika uznávání významu sv. Václava a hlavně jeho kultu mi přijde toho typu, jako třeba znevažování významu biblických osobností pro Židy některými z nich. Cui bono?
Nebo se můžeme zlobit, že v českém znaku je lev. Zaprvé tu nežije a v historické době nežil. Zadruhé lev není nějaký král zvířat, požírá často mršiny, zabíjí lvíčata a vykořisťuje lvice, které loví. Tato argumentace není zajisté adekvátní. Ani tunel Blanka ve státním znaku.
Takže nás český lev a svatý kníže povedou dalším tisíciletím. Aspoň doufám.
Krvavé sváry v procesu štěpení mocenských zájmů elit katolicismu a vyvražďování svatých v křesťanských společnostech.jsou dokladem.
Ovšem i laicismus dnes a zde bohužel ignoruje možnosti, které demokracie nabízí.......bych si povzdechl nad statečným a marným bojem dobra proti zlu po křesťansku.
Jednou z podmínek, které zaručují soudržnost státu republikánů je péče o názorovou a rasovou toleranci.
Takováto péče zahrnuje i nutnost obtížného vycházení a zacházení s lidmi jiného kulturního okruhu vzdáleného principům naší státnosti.
A k tomu pane Nusharte může být v demokratickém režimu vhodné i sociální inženýrství. Tedy analytická metoda usilující o pochopení sociálních systémů a nápomoc správným společenským rozhodnutím.
Republikánství nabízí a zároveň si vynucuje možnost rozšiřování názorového- multikulturního spektra .........bych mínil.
Multikulturalismus je, myslím, soubor nějakých názorů na to, jak by společnost měla správně fungovat. Jestli společnost podle tohoto souboru názorů fungovat skutečně může, to zatím není zcela jasné, zatím jsme pouze ve stadiu experimentu. Jak funguje slušnost, to má naopak lidstvo již docela dobře ověřené. Slušnost, tolerance a respekt k odlišným názorům i rasám tedy vůbec nemusí být pouze součástí experimentálního multikulturalismu, tyto metody fungují velmi dobře i zcela samostatně.