S věkem se z člověka stává po všech stránkách jiná bytost: takže když teď chci psát o pražské Národní třídě, zjišťuji, že jsem se stala víc pamětníkem, než bych chtěla být účastníkem. Ulice neztratila žádnou ze svých výrazných podob, ale už by mě nepřivábila například do demonstrace s červenými kartami.

Národní třída, jako celé pražské Nové město, v sobě nese všechny znaky dlouhověkosti a závratných proměn v čase. Původně, ačkoli je to k nevíře, to byl příkop před hradbami Starého města; příkop zasypali v roce 1781 a do roku 1878 na nově vzniklou rovinu postupně vysadili lípovou alej. Ještě to nebyla ulice v pravém slova smyslu, říkalo se tu v Nových alejích. V polovině devatenáctého století, když se zjistilo, že stromy překážejí provozu, byly aleje vykáceny a nově vzniklou širokou třídu si Pražané přezvali na Ferdinandku. Jen oni věděli, proč byl Ferdinand Habsburský tak populární. V literatuře se dá vysledovat, že Ferdinandka byla oblíbeným místem svátečních promenád. To už byly obě její strany vyplněny některými i velmi okázalými paláci a měšťanskými domy.

Z původních hradeb zbylo pramálo, napomíná na ně gotický kostelík svatého Martina ve zdi, kde hrával na  varhany Milan Machovec a zpívá Martin Putna. A podle průvodce pražskými dějinami Emanuela Pocheho se prý ve vnitřním dvoře dnešního ředitelství vodáren, v mocné rohové budově původně postavené pro pražské policejní ředitelství, zachovaly dvě hranolové věže staroměstského opevnění z 13. století. Jinak Národní třída svůj původ zcela vytěsnila, je až okázale novodobá; a taky díky vysoko vztyčenému nábřeží, odvážně podepřenému mocnými kamennými zdmi tvořivým kapitalismem druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století, už dnes nerozpoznáme, že kdysi se tu pražský břeh dost povlovně plížil k hladině řeky.