S věkem se z člověka stává po všech stránkách jiná bytost: takže když teď chci psát o pražské Národní třídě, zjišťuji, že jsem se stala víc pamětníkem, než bych chtěla být účastníkem. Ulice neztratila žádnou ze svých výrazných podob, ale už by mě nepřivábila například do demonstrace s červenými kartami.

Národní třída, jako celé pražské Nové město, v sobě nese všechny znaky dlouhověkosti a závratných proměn v čase. Původně, ačkoli je to k nevíře, to byl příkop před hradbami Starého města; příkop zasypali v roce 1781 a do roku 1878 na nově vzniklou rovinu postupně vysadili lípovou alej. Ještě to nebyla ulice v pravém slova smyslu, říkalo se tu v Nových alejích. V polovině devatenáctého století, když se zjistilo, že stromy překážejí provozu, byly aleje vykáceny a nově vzniklou širokou třídu si Pražané přezvali na Ferdinandku. Jen oni věděli, proč byl Ferdinand Habsburský tak populární. V literatuře se dá vysledovat, že Ferdinandka byla oblíbeným místem svátečních promenád. To už byly obě její strany vyplněny některými i velmi okázalými paláci a měšťanskými domy.

Z původních hradeb zbylo pramálo, napomíná na ně gotický kostelík svatého Martina ve zdi, kde hrával na  varhany Milan Machovec a zpívá Martin Putna. A podle průvodce pražskými dějinami Emanuela Pocheho se prý ve vnitřním dvoře dnešního ředitelství vodáren, v mocné rohové budově původně postavené pro pražské policejní ředitelství, zachovaly dvě hranolové věže staroměstského opevnění z 13. století. Jinak Národní třída svůj původ zcela vytěsnila, je až okázale novodobá; a taky díky vysoko vztyčenému nábřeží, odvážně podepřenému mocnými kamennými zdmi tvořivým kapitalismem druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století, už dnes nerozpoznáme, že kdysi se tu pražský břeh dost povlovně plížil k hladině řeky.

A jak to s historickými místy bývá, některé události spojené s Národní jsou zafixované budovami, a jiné, i ty hodně důležité, se nad ní odpoutaně vznášejí; poskytly ideu, trvají v soukromých vyprávěních, v literárních vzpomínkách. Ukotvená je podoba tvůrce převratu v Laterně magice, vlastně se divím, že alespoň někde v hale paláce Adrie ještě nevisí cedule, že tu v oněch rozhodujících listopadových dnech zasedalo Občanské forum. Po schodech se  scházelo pod přísným dozorem Johna Boka, nepustil nikoho, kdo neměl na klopě permanentku OF. A ve vzpomínce na ty dny mi připadá, jakoby vzrušená plenární zasedání Fora v hledišti divadla, i elegance mnohojazyčné tiskové mluvčí Rity Klímové, ovládající z jeviště shluky novinářů, zcela překrývaly ono Laterně magice vlastní a pro celou kulturu mimořádné divadelní objevitelství.

Z Národní se mi zachovala i hodně raná dětská vzpomínka, která se neobejde bez vylíčení vnějších souvislostí. Moje maminka jeden čas pracovala jako tajemnice v Kmeni, což byl klub moderních pražských nakladatelů, svolávala a zapisovala porady jeho vedení a taky redigovala časopis Kmen a jeho Almanach, v němž nakladatelé zveřejňovali nejzajímavější ukázky svých knih. Listovat v jednotlivých číslech Almanachu je jako opakovat si seminární cvičení literárních dějin. Kmen měl sídlo v moderním štíhlém domě, postaveném Jaromírem Krejcarem v konstruktivistickém stylu v úzké proluce mezi Louvrem a Kaňkovým domem, a dal si jej postavit Hostinský úvěrní ústav, nevelká banka, mezi jejímiž zakladateli byl pravděpodobně i pan Havel, majitel Lucerny a tatínek Václava Havla; banka sídlila v přízemi a v prvních dvou patrech, Kmen si pronajal patro čtvrté; střešní byt si v moderním stylu zřídil Jaromír Krejcar.

V „tom kalném ránu,“ jak napsal Jaroslav Seifert, 21. září roku 1937, prošel Prahou smuteční kondukt s tělem TGM. Vyšel z Hradu a starou královskou cestou sestoupil na nábřeží a procházel Národní třídou směrem k nádraží, odkud pokračoval vlakem do Lán. Maminka, přestože Tatíčka nijak nectila, nemohla upřít svým známým i rodině vzácnou podívanou z výše oken redakce Kmene. Vyrůstala jsem převážně na vsi a sama Národní byla v pohledu shora pro sedmileté dítě čímsi naprosto mimořádným; avšak sledovat v její hlubině strojový krok vojáků, nekonečného hada smutečního průvodu složeného ze samých vznešených hostí a pohledem provázet důvod toho všeho vzrušení a smutku, prostou rakev, zahalenou do tříbarevné vlajky a zvolna plující na lafetě děla, to byly přímo nekryté údery do dětské mysli. Byla jsem vedená prvorepublikovou školou a pana prezidenta jsem ctila jaksi podvědomě; tam jsem však viděla matku, jak se marně snaží udržet si levicově mondénní odstup, babičku, jak upřímně pláče a smrká do kapesníku, i onu spoustu hlav vykloněných ze všech oken protějšího paláce Metra, a získala jsem už provždy pocit, jak velice osobní může být vlastenecký smutek.

O pár let se pak scéna proměnila, německá okupace zničila mnoho kulturních hodnot, taky Kmen. Maminka si z jeho sídla ponechala zadní místnost, a ony reprezentační s okny do Národní si pronajala advokátní kancelář. K bytu patřila samostatná koupelna, ta měla dveře do průchozí haly, maminka si v ní zřídila kuchyňku a ve vzdoru bohémského proletáře někdy vařila jídla tak výrazné vůně, že solidní právníci museli větrat průvanem. K větším incidentům ale nedocházelo, právníci si pronásledovanou spisovatelku tiše předcházeli; a v nejposlednějších dnech války, jimiž se Praha proslavila, se přítomní obyvatelé domu bezpředsudečně sešli v podzemním krytu, s horního patra sešel i jinak dost namyšlený Jaromír Krejcar se ženou a dcerou Honzou. A Národní zažila, jak chutná drtivá porážka a omamné vítězství.

8. května se Česká národní rada, která řídila Pražské povstání, snad i prostřednictvím vlasovců domluvila s německým vojenským velením na odchodu německých vojáků i civilistů z Prahy. Dálo se to v noci, v Praze utichla střelba a temnou ulicí se hnaly jako divoké stádo zástupy lidí, někteří s ranci a kufry, jiní si zachraňovali holý život, ženy, děti, starci, ženy v těch typických polopánských kloboucích, které moje matka z duše nenáviděla. A zakopávali o sebe, odstrkovali se, poráželi, padali, plakali, křičeli, a největší panika nastala, když parta partyzánů, která se  předchozího dne usadila s nákladním autem v mělké prohlubenině vedle Metra, začala střílet, sice do vzduchu, ale přesto nebezpečně... Tentokrát jsme se na Národní nedívali shora, ale mřížovím vstupních domovních dveří; a asi i díky té skrýši porážka nepřítele dostala podobu žitého pekla. Herrenvolk, jak se sami Němci v Čechách nazývali, utíkal ulicí v protisměru: kam jinam než na západ. Mojí mamince, která celou válku v úzkosti čekala, jestli ji taky nezavřou, svítily oči jak kočce při hře myší. A během dne pak přijely na Národní ruské tanky.

Nejde se nezmínit, když píšu o Národní, o jejích kavárnách. O elegantní v Adrii jsem věděla, že se tu matka mojí středoškolské kamarádky, takto bordelmamá z Melantrichovy ulice, schází na sklenku a pokec se svými kolegyněmi; vzpomínka je to omezeně a ryze osobní a nechci jí Adrii křivdit. Další slavná kavárna byla v prvním patře Metra, širokými okny otevřená do ulice i do vnitřní haly; v ní se scházeli levicoví básníci, spisovatelé, herci, malíři a muzikanti, o Vítězslavu Nezvalovi maminka vyprávěla historky tak výstřední a uličnické, že je nelze prostředkovat. Literáti a výtvarníci starší generace, jako byli Mahen, Šrámek, Bass, Langer, Hašek, Bauch, Kubišta, Gočár, Kysela, Lada, Matějček, Štech, se scházeli ve vedlejší Unionce, kavárně velice slavné i díky jejímu vrchnímu panu Pazderovi, který občas chudého spisovatele založil vlastní korunou. Unionka sídlila v líbezném klasicistním domě, který surové stavitelství nenechavého režimu zbouralo a na jeho místě zbudovalo skleněný palác pro nakladatelství dětské literatury.

Naproti Metru je palác Louvre, také se slavnou kavárnou; s jejím nočním opileckým halasem a vůněmi její kuchyně jsme si něco užily, okna matčina bytu vedla do společného dvora. Nyní je kavárna Louvre ztichlé prostředí, kde se scházejí samí zdvořilí lidé. Ovšem vynikající byla Klášterní vinárna, prostředkující různost kultur svým umístěním mezi voršilským klášterem a Kourovými domy, zažloutlou a ohyzdnou čtyřpatrovou průčelní masou, za níž se nacházely stejně ohyzdné chudinské byty. Voršilský klášter vzkvétá, na místě Kourových domů se vyzývavě hranatí Nová scéna Národního divadla. Ani Klášterní vinárna není, co bývala. V ní, podobně jako v Unionce, vstřícně a důstojně vládl pan Krátký, víc hostitel než sloužící, který důvěrně znal osudy svých stálých hostů, vlídný k nim jak v dobách jejich slávy, tak v dobách vynuceného úpadku; pan Krátký bezpečně věděl, že ona dáma v rohu je blízká příbuzná popraveného Vlada Clementise, a taky, že novináři, se kterým sedíme u stolu, zakázali další knihu, a někdy se mi zazdálo, že k vyvrženým osobám je  o několik odstínů ochotnější, než k osobám jiným.

Naproti Klášterní vinárně býval Klub spisovatelů, ale to  je jiná historie, a ulice naproti Národnímu divadlu končí asi svou nejslavnější kavárnou, Slavií. Pyšní se až mimořádně slavnými jmény i kulturně významnými stálými stoly, nejvzácnější byl asi stůl Kolářův. Význam však na sebe váže i zhovadilost, a živě si ze Slávie pamatuji jednu skutečně odpornou držku, povídalo se, že pro sledování estéta a slušňáka Václava Havla zvlášť zlomyslně státní policií vybranou. Sám Havel, aby nikoho nekompromitoval, se  v měsících okázalého sledování a hrozícího věznění Kolářovu stolu spíše vyhnul, bylo to takové to přezdvořilé havlovské gesto, protože jsme si stejně mohli být jistí, že stůl je tak jako tak odposloucháván, a ze své dobrovolné izolace se na držku na sebe nasazenou co chvíli neklidně ohlédl. A byl tam!, fízlák hnusná. Ten chlap si na ošklivosti poďobané tváře snad zakládal.

O střetu policie se studentským průvodem před Kaňkovým palácem psát nebudu, psalo se o něm už dost. Ale o jednom průvodu bych se ještě zmínila. Uskupil se v roce výročí Republiky při demonstraci na Václavském náměstí a táhl Národní třídou na Hrad; já měla v těch dnech návštěvou mou vydavatelku z New Yorku, a ta, lačná dobrodružství, si vynutila účast i na demonstraci i na průvodu; sunul se pomalu a řady to byly spíš řídké, blízko nás rozvážně kráčel Václav Benda se synkem Marečkem, a moje bláhová americká přítelkyně nadšeně čekala, že ji možná zavřou. Nakonec, lačná všeho, se dala zlákat a nechala se odvést z průvodu na Střelecký ostrov, kde právě Radim Vašinka pořádal svou divadelní pouť. Nevrlý, že mu masa demonstrantů kazí divadelní atmosféru, si přesto se zvědavou Američankou statečně zatancoval.

Vyprávění by bylo víc, tato jsou asi hlavní. A když si je shrnu, Národní už mi nepřipadá tak poplatná historickému jménu. Spíš se z něj vymaní, protože, přece jen, čas všechno tak nenechavě mění.