Jdu horským údolím rychle, hledím si spíš vlastních noh a k rozhledu po okolí užívám jen krátkých zastavení. V tom před sebou zaslechnu nepříjemně blízké a hlasité „šuch, šuch“. Když vzhlédnu, spatřím v podrostu hnědé chlupaté tělo. Proboha, to je přece! Dochází mi to pomalu. Směšně se otáčím a prchám opačným směrem sotva pět kroků, které mi stačí, abych si uvědomil, že jsem z Medvěda viděl tu správnou stranu. Otáčím se a vidím, že buclaté stvoření smýšlí stejně jako já a z bezpečné vzdálenosti si mne prohlíží. Vlastně se zdravíme. Pak se otočí a jde si po svém. Kde se můžete s Medvědem, který byl u nás definitivně vybit roku 1885, pozdravit i vy? Postupně.

Ze Štrby, miniaturního městečka na úpatí vysokých Tater jezdí lesem nahoru vlak, který má doslova o kolečko víc. Ozubnicová železnice, neboli zubačka, byla postavena ještě za zlatého věku „železného oře“, kdy parní lokomotiva platila za nezpochybnitelnou královnou mechanického transportu. V polovině třicátých let byla pak v souladu s požadavky nastupujícího věku nafty zrušena a nahoru na Štrbské pleso, modravé srdce masové turistiky v jediných československých velehorách, začaly po romantice toužící střední třídu dopravovat autobusy.

Obnovena byla až jako módní doplněk lyžařského mistrovství světa v roce 1970 a dodnes slouží — pomalu, ale jistě, jak by železnice měla — záplavě obyčejných turistů, kteří v době letních dovolených přicházejí vychutnat něco z „nedotčené přírody“ prvního národního parku bývalého společného státu. I já jsem se stal letos jedním z nich.

Aby to neznělo povýšeně — chovám k tomu obyčejnému turismu v jádru velkou dávku náklonnosti. Vzpomínky na beskydské penzionové túry s prarodiči mi nejsou drahé o nic méně, než ty na divočejší, prostší, liduprázdná putování s jejich dětmi. Současně věřím i tomu, že aby si lidé vytvořili k přírodě příznivý vztah, potřebují ji vidět a cítit na vlastní oči a kůži.

Že se to bez jisté dávky masové infrastruktury, organizované snad co nejohleduplněji, obejde těžko, je jasné. A po týdnu stráveném v syrové samotě ukrajinských polonin jsem si v přecpaném vagoně připadal o pěkný kus blíž domovu — „veď sa potláčte, toto máte predsa v Blave každé rano“, vyzývá bodře kníratý trenér dětského atletického oddílu, který je tu na soustředění.

Štrbské pleso, to je ovšem etalonem právě všech stinných stránek masového turismu, a je-li do Tater branou, pak by se mělo zvát „branou zklamání“. Samotné pleso je mezi všemi olbřímími hotely téměř těžké najít a podaří-li se vám to, zklamání se zdvojnásobí. Jak mohli nechat obehnat tak výjimečné jezero tak maniakálně nevkusnou zástavbou? Na mysl vytanou slova Johna Papwortha — „naše civilizace je zlá, protože je ošklivá“.

Není ale naštěstí tak těžké z té zběsilosti uniknout — čím dál od „sněz, kolik dokážeš“ a „nejlepšího piva v Tatrách“ (ano, Plzně) utečete, tím méně lidí budete potkávat. Většina se totiž nechá zlákat vyhlídkovými vrcholy Rysů a Kôprového štítu, z nichž se pak stejnou trasou vrací zpět.

Chyba, vím dnes už s jistotou! Na Vysokých Tatrách totiž nejsou nejzajímavější vrcholy, ale doliny. To (a ne, že nemají zbraně) je to tajemství, které turistům (k úlevě většiny) zabraňuje setkat se s medvědem. Konkrétně jsou dvě. Tichá a Kôprová, které se rozvětvují v ypsilon rozpolcený hřebenem s přiléhavým jménem Liptovské kopy. Protože jsem na vrchol dorazil později, než jsem chtěl a bojím se, abych nezatměl, rozhodnu se k cestě dolinou až po chvíli váhání.

K životnímu setkání dojde o půlhodinu později, na samém kraji lesa, odkud si „maco“ zřejmě vyrazil ulevit od horka nebo na borůvky. Když opadne směsice nadšení a iracionálního strachu, přestanu si pro jistotu prozpěvovat Mládkovu odrhovačku a dochází mi konečně, jaké jsem měl štěstí. Vidět v přirozeném prostředí zvíře tak vzácné a plaché!

Kôprovou dolinou procházím v opojení a pozorně sleduji tucty kmenů padlých v poslední kalamitě. Tady, v nejvzácnější části hor, nebyly naštěstí — na rozdíl od většiny parku — odvlečeny. Jde vlastně o stopy bitvy sotva včerejší: podobně jako u nás na Šumavě zabránili v roce 2007 ilegální těžbě stateční slovenští ekologové pod vedením lesoochránářského sdružení VLK. Zejména jemu vděčí plaší Medvědi za svůj klid. Tlustou čáru „mezi medvědy a sjezdovkami“ brání neúnavně. A tak zatímco podstatná část tatranského podhůří zůstává mýtinou spálenou sluncem, Kôprová se zelená novým životem.

Hnutí DUHA teď chce, aby se u nás území ponechané k svobodnému vývoji přírodě (divočina) zdesetinásobilo na tři procenta rozlohy naší domoviny. A já mám od minulého týdne o jeden čistě osobní důvod víc souhlasit. Moc bych si přál, aby třeba moje děti mohly jednoho dne pozdravit Medvěda i u nás.