Jdu horským údolím rychle, hledím si spíš vlastních noh a k rozhledu po okolí užívám jen krátkých zastavení. V tom před sebou zaslechnu nepříjemně blízké a hlasité „šuch, šuch“. Když vzhlédnu, spatřím v podrostu hnědé chlupaté tělo. Proboha, to je přece! Dochází mi to pomalu. Směšně se otáčím a prchám opačným směrem sotva pět kroků, které mi stačí, abych si uvědomil, že jsem z Medvěda viděl tu správnou stranu. Otáčím se a vidím, že buclaté stvoření smýšlí stejně jako já a z bezpečné vzdálenosti si mne prohlíží. Vlastně se zdravíme. Pak se otočí a jde si po svém. Kde se můžete s Medvědem, který byl u nás definitivně vybit roku 1885, pozdravit i vy? Postupně.

Ze Štrby, miniaturního městečka na úpatí vysokých Tater jezdí lesem nahoru vlak, který má doslova o kolečko víc. Ozubnicová železnice, neboli zubačka, byla postavena ještě za zlatého věku „železného oře“, kdy parní lokomotiva platila za nezpochybnitelnou královnou mechanického transportu. V polovině třicátých let byla pak v souladu s požadavky nastupujícího věku nafty zrušena a nahoru na Štrbské pleso, modravé srdce masové turistiky v jediných československých velehorách, začaly po romantice toužící střední třídu dopravovat autobusy.

Obnovena byla až jako módní doplněk lyžařského mistrovství světa v roce 1970 a dodnes slouží — pomalu, ale jistě, jak by železnice měla — záplavě obyčejných turistů, kteří v době letních dovolených přicházejí vychutnat něco z „nedotčené přírody“ prvního národního parku bývalého společného státu. I já jsem se stal letos jedním z nich.