Stárnu, pohodlním, ale možná si i díky tomu najednou všímám krás, které jsem dříve přehlížel. Jedno je neměnné: moje láska ke Slovensku. Bezmála za zločin mám rozhodnutí polistopadové politické reprezentace o rozdělení Československa bez konzultace s občany. Vzájemně jsme si byli amputováni. O to raději, ba i zvídavěji za řeku Moravu vyrážím. Vždy je co objevovat a s Čechami, Moravou a Slezskem srovnávat.

Bývaly časy, kdy mne to táhlo na dlouhé túry do velehor. Styděl jsem se za každý nezdolaný vrcholek Malé Fatry, Vysokých Tater, Nízkých Tater či Slovenského ráje.

To už je dávno. Dnes mi stačí menší pohoří a malebné vsi na jejich svazích. Zvlášť když se tam dá i dobře jíst, pít a meditovat o nesmrtelnosti chrousta.

Ani nechápu, jak mi mohl až do předloňska unikat skvost nazvaný Malé Karpaty. Nyní se tam vracím pravidelně. Pohoří, jehož nejvyšší kopec, Záruby, má jen 768 metrů nad mořem, je zhruba sto kilometrů dlouhé, začíná ještě v Rakousku a končí až u Nového Města nad Váhom. Uznejte, že jde o docela velký prostor ke šmejdění.

Začít lze klidně v Bratislavě, kterou Malé Karpaty procházejí. Když vyjedete luxusní vilovou čtvrtí trolejbusem na Kolibu, dorazíte po chvíli chůze k vysílači Kamzík, jedné z dominant tyčící se nad slovenským hlavním městem. Za ním se už otevírají jen dlouhá údolí a tyčí se půvabné kopce, vesměs hustě zalesněné buky, duby, habry, javory a jasany.