Malé Karpaty si hýčkají sportovce i zhýralce

Lukáš Jelínek

V dalším z letních fejetonů zavítáme spolu s Lukášem Jelínkem do Malých Karpat.

Stárnu, pohodlním, ale možná si i díky tomu najednou všímám krás, které jsem dříve přehlížel. Jedno je neměnné: moje láska ke Slovensku. Bezmála za zločin mám rozhodnutí polistopadové politické reprezentace o rozdělení Československa bez konzultace s občany. Vzájemně jsme si byli amputováni. O to raději, ba i zvídavěji za řeku Moravu vyrážím. Vždy je co objevovat a s Čechami, Moravou a Slezskem srovnávat.

Bývaly časy, kdy mne to táhlo na dlouhé túry do velehor. Styděl jsem se za každý nezdolaný vrcholek Malé Fatry, Vysokých Tater, Nízkých Tater či Slovenského ráje.

To už je dávno. Dnes mi stačí menší pohoří a malebné vsi na jejich svazích. Zvlášť když se tam dá i dobře jíst, pít a meditovat o nesmrtelnosti chrousta.

Ani nechápu, jak mi mohl až do předloňska unikat skvost nazvaný Malé Karpaty. Nyní se tam vracím pravidelně. Pohoří, jehož nejvyšší kopec, Záruby, má jen 768 metrů nad mořem, je zhruba sto kilometrů dlouhé, začíná ještě v Rakousku a končí až u Nového Města nad Váhom. Uznejte, že jde o docela velký prostor ke šmejdění.

Začít lze klidně v Bratislavě, kterou Malé Karpaty procházejí. Když vyjedete luxusní vilovou čtvrtí trolejbusem na Kolibu, dorazíte po chvíli chůze k vysílači Kamzík, jedné z dominant tyčící se nad slovenským hlavním městem. Za ním se už otevírají jen dlouhá údolí a tyčí se půvabné kopce, vesměs hustě zalesněné buky, duby, habry, javory a jasany.

Vysílač Kamzík. Foto Lukáš Jelínek

Na startu vám pomůže sedačková lanovka, kterou provozuje město. Sveze vás nikoli nahoru, nýbrž dolů, k Železné studánce, do míst jako stvořených jednak ke sportování, jednak k piknikům. Bratislava si svých zelených plic váží a investuje do nich. Na vyhrazených tábořištích na loukách si můžete opéct špekáčky, rybníky naplněné rybami lákají k lovu i amatéry — potřebu výbavu lze zapůjčit. Kolem vás co chvíli zafuní nějaký ten běžec nebo prosviští cyklista následovaný bruslařem.

Lanovka z Kamzíku na Železnou studánku. Foto Lukáš Jelínek

Když chcete strávit v přírodě celý den, doporučuji zamířit směrem od města. Pak budete mít i naději, že nenarazíte na živáčka.

S výjimkou vojenského prostoru jsou Malé Karpaty jako stvořené pro pěší turistiku i v severnějších oblastech. Zhýralec ve mně ale v horkém létě zvítězil. Proto má cesta vedla do tří kouzelných městeček. Pezinok a Modra jsou vyhlášená centra vinařství. Ochutnal jsem několik vzorků bílého a ani jedním nebyl zklamán. Vyplatí se ale též všímat si malebné architektury, všudypřítomné malované keramiky nebo navštívit zdejší muzea a kostely. Jejich koncentrace na malém území je pověstná a hravě strčí do kapsy i naši stověžatou matičku.

Kostel v Modře. Foto Lukáš Jelínek

Státem ve státě pak je Slovenský Grob. Obec má sice jen nějaké dvě tisícovky obyvatel, zato na jejím katastru naleznete několik desítek restaurací a penzionů. Všechny nabízejí specialitu — husacinu. Nejde o nic menšího než pečenou husu. Jistě, poručit si můžete i „jen“ půlku nebo čtvrtku, v nabídce jsou rovněž husí játra a další pokrmy z této mastné drůbeže. Na své si však přijde i vegetarián, pokud si objedná „šalát k husanice“ bez husaciny. To pak dostane velikánskou misku, v níž je promícháno kyselé zelí, paprika, pálivé i nepálivé feferonky, kyselé okurky a bůhví co ještě. Druhou nezbytnou přílohou k husí pečínce pak jsou lokše — osmažené placky z bramborového těsta, mouky a vajec. Ty lze servírovat i na sladko, nejlépe s povidly a mákem.

Slovenský Grob. Foto Lukáš Jelínek

Když mi o nedělním odpoledni ochotný vrchní na dvorku, no spíš zahradě luxusního venkovního stavení smutně oznámil, že bych na svůj kus husy musel půl druhé hodiny čekat, protože na oběd se snědlo všechno, co hospodyňky napekly, mávl jsem jen rukou a světácky utrousil: „Nevadí, počkám.“ Stálo to i za neustálé odhánění hladových vos, i za účet čítají asi patnáct euro. Lidové tradice se holt musí podporovat, a tato je mimořádně voňavá.

Místní Husacina je prostě husa. Vegetarián si může dát husacinový salát bez husaciny Foto Lukáš Jelínek

Po vyčerpávajícím gastronomickém zdržení jsem další díl programu, Smolenice, musel ošidit. Hrad přestavěný na zámek, dobře známý z mnoha filmových pohádek, jsem nedobyl: od pokladny mne dělila spuštěná mříž. Ovšem Slovenská akademie věd, vlastnící objekt, v němž se snoubí dávná historie se železobetonem vládnoucím dvacátému století, z něj stejně zpřístupňuje jen málo.

Třeba ale budete mít větší štěstí než já a odhalíte i krásy dosud utajené. Za pokus to stoprocentně stojí. Malé Karpaty nám leží prakticky za humny a člověk v nich zapomene na problémy, ale i na datum či státoprávní poměry. Čas v nich běží tak nějak jinak a na svět se z nich hledí mnohem shovívavěji.