Pokud se vám někdy přihodí, že budete projíždět Drahanskou vrchovinou z Jedovnic směrem na Vyškov, projedete i malou a ospalou vesničkou Senetářov. Na první pohled se neliší od ostatních vesnic v okolí. Najdete tu hospodu, obchod, kostel… A tady se asi zarazíte. Kostel v Senetářově se totiž představě kostela na moravské vesnici vymyká snad ve všech myslitelných ohledech.

Developer Wehrmacht

Příběh našeho kostela začíná za Protektorátu. Německá armáda tehdy po té československé přebrala do své správy území dnešního vojenského újezdu Březina a začala v něm intenzivně cvičit. Záhy bylo rozhodnuto, že kvůli potřebám výcviku a také kvůli propojení německých jazykových ostrůvků na Drahanské vrchovině bude území výcvikového prostoru rozšířeno a postupně do sebe zahrne i 33 obcí, které budou vysídleny. Senetářov byl jednou z nich.

Na řadu přišel v roce 1944. Senetářovským se ale neodcházelo lehko. A protože jsme na moravském venkově a 20. století se ještě nepřeklopilo do své druhé půle, obrátili se v nejtěžší hodině na poslední a nejvyšší autoritu — na Boha. Tomu na svátek sv. Josefa slíbili, že pokud se do svého doma opět vrátí, postaví ve vesnici kostel. Operace Barbarossa, na níž se zde německá armáda připravovala, naštěstí dopadla známým výsledkem a do Senetářova se jeho obyvatelé mohli brzy vrátit.

Splněný slib

Se splněním závazku to ale bylo horší. Hitlerovské Německo sice již zmizelo v propadlišti dějin, ale politické změny po únoru 1948 stavbě kostelů také příliš nepřály. Slib je ale slib. A tak byl díky iniciativě jedovnického faráře Františka Vavříčka při politickém uvolnění v roce 1968 položen základní kámen. Samotná stavba rostla další dva roky, přičemž veškeré náklady a práce spojené s výstavbou kostela si uhradili sami farníci. I když státní moc roku 1971 zakázala provést slavnostní vysvěcení, na první mši se zde tehdy sešlo na 15 tisíc věřících z celého Československa.

Stejně jako tenkrát oni si i vy můžete prohlédnout elegantní a vzdušnou stavbu sochaře a malíře Ludvíka Kolka s výraznou střechou připomínající loď. Kostel nemá věž, téměř splývá s okolním terénem, návštěvníkovi se nevzdaluje, není odtažitý, ale naopak zve dovnitř.

Minimalistický a nadčasový interiér doplněný obrazy křížové cesty od Mikuláše Medka vytváří díky důmyslné práci se světlem jedinečnou atmosféru nabádající k zastavení a zamyšlení se a ve svém celku představuje jednoznačně to nejlepší z architektury, sochařství a výtvarného umění, co na počátku 70. let v Československu vzniklo. To vše v malé moravské vesnici, kterou chtěli nacisté srovnat se zemí a kde snad i dnes dávají lišky dobrou noc.

Kostelem to nekončí

Kostel sv. Josefa v Senetářově není jen obyčejným kostelem či stavbou moderní architektury. Jeho estetická a umělecká hodnota je vlastně jen takovým vyvrcholením něčeho většího — lidské práce, odhodlání a upřímné víry, víry nejen v Boha, ale i v lepší budoucnost a v potřebu se o ni zasadit.

Místním nezbylo, než bojovat o zachování svého vlastního domova, své důstojnosti a později svého svědomí. Kostel v Senetářově je výrazem skloubení nezlomného idealismu a tvrdé práce, ale i entuziasmu a nadšení Františka Vavříčka, Ludvíka Kolka a mnohých dalších, kteří téměř na koleně a za neuvěřitelně krátkou dobu vybudovali stavbu, z níž se doslova tají dech.

Kostel je zároveň symbolem toho, že být idealistou i v těch nejtemnějších dobách je to možná vůbec nejlepší, co pro hygienu své duše a svědomí můžeme udělat. A že idealisté nemusejí věřit jen v utopie. Alespoň pro mne tedy své poslání plní dokonale.