Jak by vypadalo hlavní město Brazílie, kdyby měl Oscar Niemeyer hrozně malý rozpočet? Odpověď je Adamov. Tato industriální epopej se nachází pár zastávek vlakem od hlavního města jižní Moravy, Brna. Jihomoravský Detroit nebo Silicon Valley chudých, i taková adjektiva si tato dekadentní perla vysloužila. A zcela oprávněně.

Poprvé jsem město andělů zaznamenal, když jsem jel kdysi dávno vlakem z Prahy do Brna. Někde za Blanskem se koleje zkroutí a vlak začne kvílet. Pohled na sevřené údolí se ztrácí v tunelech. Ospalé a nejspíš i podnapilé oči náhle dostaly neuvěřitelnou ránu. Noční Adamov.

Vůbec jsem netušil, proč na mě z těch prudkých kopců zírají řady osvětlených paneláků. Od té doby jsem nepřestal hledat odpověď.

Ještě v 18. a 19. století patřilo k dobrému tónu takzvaných lepších lidí z horšího Brna mít v těchto kopcích své letní sídlo. Dnes zde má své sídlo okolo 4500 lidských duší. Trvale.

Adamov půlí železniční trať z roku 1849 a řeka Svitava. Okolí řeky (a tedy i centrum města) tvoří oplocená skrumáž veskrze opuštěných továrních budov. Ještě během druhé světové války zde žilo jen okolo tisíce lidí, ale v místní zbrojní výrobě pracovalo osm tisíc dělníků.

Legendy praví, že v padesátých letech nebyl Adamov uváděn na oficiálních mapách — to aby jej imperialistický nepřítel nemohl najít. Sémantická kaskáda nekonečných paneláků v kopcích měla sloužit jako štít před očekávaným bombardováním — domy by zachytily bomby a zbrojní výroba běžela dál. Pro dělníky byly připraveny protiatomové kryty zavrtané v místních kopcích.

Jestli někde narazíte na tezi „Havel může za naše posraný životy,“ tak v místních hospodách. Devadesátá léta přinesla rychlý krach výroby a zhroucení místního průmyslu. Svět je složité místo, a proto může za místní beznaděj ráčkující dramatik. Z Prahy. Připomínkou jsou kvílící „écéčka“ na trase Brno-Praha a zpátky. V Adamově staví pouze v případě, že se jim pod kola vrhne vyhořelý existencialista.

Ne, nežijí zde jen nezaměstnaní dělníci. Sedmnáct minut od brněnského hlavního nádraží a levné bydlení sem přitahuje ortodoxní hipstry, „alternativní“ rodiče, fanoušky oblečení Rejoice nebo prostě lidi, co „mají rádi přírodu“. Málokde se vám ráno pod panelákovými okny promenádují divoká prasata nebo srnky. Nicméně fairtrade kapučíno s bio sójovým mlékem sem ještě nedorazilo. Sociální kohezi — stejně jako anomii — v Adamově živí zahulené čtyřky. Ať otevřete dveře jakéhokoli podniku, nebudete zklamaní. Zatímco se v Brně kavárny honí za autenticitou a příběhem, zde je to samozřejmost.

Adamov tvoří v podstatě dvě rozdílná města schovaná v protilehlých kopcích. Mezi nimi, v údolí, je jen zmíněná továrna a nákupní centrum se supermarketem. Demarkační zóna mezi dvěma světy. Dobro a zlo se zde ještě nerozteklo v postmoderním víru.

V pravém kopci (po směru toku Svitavy) se schovává sídliště Ptačina. Několik paneláků a bytovky z poválečného období lemované přilehlým lesem. Sportovní a dětské hřiště, Brněnka, masna, diskotéka Hvězda. Komunitní ráj na pohled.

Druhou stranu údolí projektoval velmi smutný člověk, který nenáviděl celé lidstvo. Sídliště nazývané ironicky Hradčany. Kaskáda nekonečných paneláků roste až skoro na vrchol kopce. Matky tlačící kočárky naložené nákupy si s každým výstupem ke svým domovům uvědomí marnost lidské existence. Po několika letech života vás koloběh chůze dokopce-zkopce nutně přivede buď k alkoholismu nebo zen buddhismu.

Seniorům s odcházejícími silami časem nezbude, než zůstat uvěznění ve svých bytech a čelit mezi prázdnými zdmi kvílení vlaků. Dokud je nepohltí ticho věčnosti.

Adamovem se můžete potulovat hodiny a vždy naleznete zákoutí nebo výhled, který vás donutí přemýšlet o vlivu dadaismu a psychoanalýzy na archiktekturu. Zatímco ve velkých městech se pořádají konference o městech pro lidi, v Adamově se odehrává válka mezi lidmi a městem, které pro ně nebylo stvořeno.

Musím vás však varovat, pokud se jednou odhodláte k návštěvě, budete se sem muset pořád vracet. Český Krumlov vás pohladí, Adamov vyděsí. Nikdy na něj nezapomenete.