Vykoupat se před Janclem a spláchnout to na Jakubáku
Gaby KhazalováRedaktorka Gaby Khazalová v dalším z letních fejetonů srovnává dvě místa, která míjí cestou do práce. Obě jsou příkladem oživení veřejného prostoru, ale jedno z nich jen v případě, když si můžete dovolit pivo za 40 korun.
S příchodem prázdnin se z Brna stává mrtvé místo. Město těží z přítomnosti studentů a během semestru není dne, kdy by se nekonala přednáška, diskuse nebo koncert. V letních měsících ulicemi obchází strašidlo s názvem Nuda v Brně. Letos je ale v horkém vzduchu cítit závan změny.
Při cestě do redakce Deníku Referendum jezdím na kole zpravidla dvěma cestami. Projíždím buď přes Jakubské náměstí nebo kolem parku před Janáčkovým divadlem. Obě dvě místa v poslední době prošla z hlediska oživení prostoru zajímavou proměnou. Obě ukázala, jak odlišně může vypadat město, když lidé po náměstích jen neprocházejí. Ideálu veřejného prostoru se ale přibližuje jen jedno z nich.
Večer sednout na Jakubák
Náměstíčko u kostela sv. Jakuba se do minulého léta nelišilo od jakéhokoli jiného v Brně. Betonový plácek s několika zahrádkami místních kaváren. Proměna přišla až s otevřením hospody Na Stojáka. Jak vyplývá z názvu, pivo Chotěboř za 39 korun (dražší než je běžná cena Plzně) si dáte jen ve stoje u pár dřevěných stolů. Právě proto spousta lidí volí pohodlnější způsob — sednout si s krýglem na patník. Od odpoledních hodin se náměstí pozvolna zaplňuje, večer je plné. Lidé sedí, kde se jen dá.
Na původně mrtvém veřejném prostranství se každý večer schází desítky lidí, na škále od hipsterů z kreativní třídy až po byznysmeny. Manažeři v kravatách, které běžně vídáte na zahrádkách kaváren, se mačkají na zemi. Jít si dát pivo na Jakubák je zkrátka cool záležitost a záruka kvalitního večera. Mumraj podkresluje ohrané vybrnkávání soundtracku z Amelie na venku umístěný klavír z dílny brněnské verze projektu Piana na ulici. Posedávání na dlažebních kostkách je zdánlivým aktem subverze, který vytváří pocit autentického prožitku z veřejného prostoru. Jakubské náměstí je na první dobrou krásným příkladem oživení městského prostoru. Ideu veřejnosti ale naplňuje jen iluzorně.
Ve dne se vykoupat před Janclem
Park před Janáčkovým divadlem byl donedávna zanedbaným prostorem s vyschlou kašnou, kde se scházely nanejvýš skupinky mladých lidí s flaškou vína. Poskytoval prostor skrytý před zraky kolemjdoucích. Jeho rekonstrukce probíhala ve stylu satiry Žít Brno. Původní záměr sliboval vybudování podzemních garáží a parku. Garáže se postavily, místo parku ale nasypali na střechu parkoviště štěrk. Město nakonec muselo stavbu parku zafinancovat ze svého rozpočtu.
Jeho nová vylepšená podoba by se dala popsat asi takto: beton, žádný stín a fontána, ze které v noci padá barevně nasvícená voda tvořící logo Brna. Záměrem architekta zřejmě bylo navrhnout park na to, aby se pěkně vyjímal na fotce náhodného turisty. Fontána v kombinaci s úmorným vedrem ale způsobila, že se zde přes den zastavují rodiny s kočárky i senioři, skejťáci, Romové i slušní Češi. Míst, kde se dá v centru města osvěžit, totiž moc není.
Pobíhající děti, v nejhorším případě ty snědé, se ukázaly být pro část veřejnosti jako zásadní problém. Fontána přece není veřejné koupaliště. A betonové lavičky by se mohly poškodit, kdyby po nich někdo skákal. Samotný architekt se vyjádřil slovy „nečekal jsem, že prostor budou využívat zrovna takto“. Těžko říct, co čekal. Naštěstí na tom až tak nezáleží.
Oživujeme město. Ale pro koho?
Využívání veřejného prostoru má své hranice. Slušní lidé po pátém pivu jsou oživením města, děti, které údajně nemají na to, aby šly na koupaliště, jsou jeho degradací. Park před Janáčkovým divadlem přitom funguje přesně, jak má. Potkáte v něm všechny bez rozdílu věku či etnicity. Podobný prožitek z veřejného prostoru jsem naposled měla z parku ve vídeňské imigrantské čtvrti Ottakring. Možnost konverzace s lidmi, kteří jsou „jiní“. Nakonec jsem totiž i já jiná, pro mnoho lidí a v mnoha ohledech.
Interakce lidí na pár metrech čtverečních, kteří jsou mimo váš každodenní dosah, je základem pro tolerantní a demokratickou společnost. Nutí nás k vyjasňování vlastní identity a akceptování rozdílů. Jakubské náměstí je jen iluzí, která se tváří jako funkční veřejné prostranství. Je soukromou kavárnou, která je zajímavá především tím, co nenabízí: levné posezení u piva.
Historicky fontána před divadlem skutečně byla, vlastně jde o svým způsobem o návrat ke kořenům.