V Českém lese, na samé hranici s Bavorskem, se prolamuje zemská hranice ve dvou obcích. Jedna má zvláštní jméno Halže, ale německy to bylo Hals, tedy hrdlo. A druhá se jmenuje Branka.

Když jsme v 50. a zejména 60. letech bydleli v Tachově, jezdili jsme se na Branku koupat. Nedaleko odtud totiž pramení řeka Mže. A rybník, který tvoří nejpodstatnější část vesnice, je první nádrží na této krásné řece, kterou jsem dobře znala z Tachova, jímž protéká, ještě nepříliš široká, uvnitř městských hradeb v hluboké navigaci, za hradbami v romantických údolích. Jít „alejí“ na Svatou (do Světců) je procházka, která se nikdy neomrzí, a co jsme jako děti kolem řeky a v ní vyváděli, to se rodiče nesměli nikdy dozvědět. Měla jsem řeku Mži tak ráda, že když jsem se ve škole dozvěděla, že v Londýně teče Temže, byla jsem naprosto přesvědčená, že je to jen pokračování toku mé malé řeky se zlatistou vodou.

No, ta voda nebyla zlatistá všude, protože v bývalém pivovaru byla po válce zřízena továrna Rybena, kde se udily výborné uzenáče (dobře se na tom učila gramatická výjimka ze shody podmětu s přísudkem: uzenáče se udily i uzenáči se udili) a nakládaly se tam všelijaké ryby na kyselo. Výrobky byly nepředstavitelně dobré a levné a vždycky jsme se těšili, že ve čtvrtek budeme mít něco z toho k večeři (čtvrtek byl den dodávky čerstvého zboží do obchodu). Ale Rybena sama byla hnusná, smrděla a z roury do řeky z ní vytékala odporná kalná voda, u níž se — pro nás nepochopitelně — zdržovaly kachny (takový hnus!). Kalný zelenavý pruh se všelijakými hlenovitými závoji pak táhl s proudem, až ho někde za městem samočisticí proces rozptýlil, v další, kumpolecké nádrži na východní straně města už byla voda zase čistá.

Rybena dnes už nestojí, zbourali ji dlouho poté, co byl provoz zastaven, a je to škoda, byla to pěkná průmyslová architektura. Jenže dnes je hlavním kritériem maloměstského urbanismu průjezdnost a v tomto ohledu dostalo královské město Tachov hrozně zabrat momentem otevření hranice a zřízení přechodů. Jeden z nich je ostatně i poblíž Branky.

My jsme ovšem jako děti nevěděli, že rybník na Brance je na řece Mži, hned za ním bylo hraniční pásmo a nebyla mapa. Krajinné poměry v hraničním pásmu lidé (ani moji rodiče) neznali, do kraje přišli, až když už tam to hraniční pásmo bylo a povědomí o jeho podstatě se dobírali zkušeností. S bratrem jsme nakreslili desítky map toku řeky Mže, vydávali jsme se z města proti proudu pěšky, na lyžích, dokonce jednu tuhou zimu i na bruslích, ale skončili jsme vždycky u cedule Pozor, hraniční pásmo. Mezitím byla na Mži vybudována ještě vodohospodářská nádrž Lučina, takže dnes ta krajina vypadá o dost jinak než za mého dětství a já v ní některé naše cesty už nenacházím.

Rybník Branka je nádherně čistý a po celé léto poměrně studený, to dělá ten silný průtok mladé a ještě divoké Mže. Jezdili jsme tam s mámou na červeném skútru značky Tatran (made in Povážská Bystrica), v bandasce rajský salát, v pytlíku rohlíky, pod sedlem učebnici francouzštiny, jeden z nás (bratr nebo já) vyrazil pěšky a máma druhého mezitím vyložila u rybníka a vrátila se. Vždycky jsem byla překvapená, jak daleko člověk pěšky mezitím došel. Na Brance nebyli komáři, jen později v létě hovada, ale nejobtížnější byli vojáci pohraniční stráže zvaní Péesáci, kteří se okolo nás neustále ochomýtali, okázale veleli svým psům a prostě nás balili — hlavně moji krásnou maminku, které bylo v roce 1968 pětatřicet, a vypadala určitě mladší. Díky tomu vím, že ani ti vojáci neznali zeměpisné poměry při státní hranici, ani oni nedokázali říci, kudy vede tok řeky Mže a jestli ta hora s jakýmsi objektem na vrcholu je v Čechách nebo už v Německu. Mně a bratrovi se tenkrát zdálo, že mají bezvadnou službu, když můžou být celý rok na Brance a navíc mají ty psy, ale ta služba byla pochopitelně hrozná, na Brance tehdy nebyla ani hospoda.

Na konci léta byla voda v Brance už hodně studená, znamenalo to konec prázdnin. Pokud nepršelo, jeli jsme tam (my s bratrem časem na kolech a máma na skútru sama) obvykle neděli předtím, než se šlo do školy. Pak už se tím směrem jezdilo jenom na houby, ale to mě zdaleka tolik nebavilo.

Po roce 1968 naši maminku vyloučili z KSČ a vyhodili z práce a naše rodina se postupně začala přesouvat z Tachova na východ — na pár let do Plzně, kde mě vzali na gymnázium, na které by mě v Tachově nevzali, a nakonec do Prahy. Máma se v Praze narodila a vystudovala, měli jsme v Plzni a v Praze babičky a další příbuzenstvo, byl to vlastně docela přirozený návrat. Takhle z dálky by člověk řekl, že se nic hrozného nestalo. A já jsem si to celou řadu let také myslela. Máma tam unikla maloměstské normalizaci.

Po matčině smrti na mě padl úkol vymyslet, kam uložit její popel, chtěla být rozptýlena. Začala jsem přemýšlet, kam vlastně máma nejvíc patřila, kde měla ve svém labyrintu světa ráj srdce. V Praze se narodila i zemřela, ale vždycky trpěla její socialistickou sídlištní proměnou i kapitalistickým developerstvím. Když se proti oknu obývacího pokoje jejího pražského bytu vztyčil permanentně osvětlený billboard, vyjádřila své znechucení tím, že umřela. V Praze tedy ne.

V Tachově jsme neměli nic vlastního, bydleli jsme v malé bytovce z 60. let a tachovský hřbitov s německými hroby neměl s mámou žádnou spojitost. Ale Branka, tam jsme opravdu byli šťastní.

To místo vypadá skoro jako tenkrát. Silnice na hraniční přechod Pavlův Studenec—Bärnau vede naštěstí mimo obec, kaplička u rybníka je dnes v podobném stavu, v jakém byla za mého dětství (mezitím zpustla až skoro ke zřícení, ale byla po převratu znovu opravena), domy jsou dnes opravené, ale tenkrát, v polovině 60. let, nebyly ještě zpustlé, hospoda byla obnovena, ale pak vyhořela, takže stejně není, a les kolem rybníka se skoro nezměnil, i maliny rostou tam, kde rostly, i fazole a brambory na malinkém políčku, oploceném jen plůtkem z klacků.

Vyšla jsem nad rybník na kopec, kam jsme se nikdy nedostali, i když můj bratr by byl mámě opravdu vděčný, kdyby použila svého kouzla na péesáky, aby nás pustili do pásma, a vidím trosky pohraniční roty, o níž jsme nevěděli a odkud vycházeli ti kluci se psy, kteří nás rušili v četbě a opakování francouzštiny. Napříč se táhne zpevněná pohraniční linie zvaná signálka, a překrásný pohled do mírně zvlněné krajiny Českého lesa se prostírá, kam oko dohlédne. Tady to bude. A je.

V době mého příchodu do pražského rozhlasu jsem nějakou dobu přebývala u rodičů, vlastní byt v Praze jsem neměla. Tehdy jsme s mámou sedávaly v kuchyni, pily kafe a kouřily svou jedinou denní cigaretu. Probíraly jsme zas a znovu tachovské poměry, už sice existovala zeměpisná mapa, ale mapu sociální, kulturní a historickou jsme dávaly dohromady postupně.

Jednou, když došlo na osmašedesátý rok a na to, co přišlo po tom, řekla jsem, co jsem si upřímně myslela vždycky: že matka by v Tachově stejně nezůstala, za chvíli by jí to tam už bylo malé a stejně by nakonec dospěla do Prahy — rozdíl by byl jen v tom, že z vlastní vůle. A matka se na mě zpříma podívala a naprosto rozhodně řekla „to se hrozně pleteš“. Já jsem byla v Tachově opravdu šťastná a nikdy jsem nepomýšlela na to odejít. Dokonce ani když jsem dostala nabídku prestižnějšího (to slovo se tenkrát nepoužívalo, ale nevím, jak to přesně říct) zaměstnání. V Tachově jsme žili dobrovolně a odcházeli z donucení. Nikdy potom už život nebyl tak radostný.“

Čistý rybník se zlatistou vodou, hluboké lesy a zvlněné kopečky, červený skútr a francouzština pro pokročilé — proč by to nemohla být branka do ráje?